KAREL SÝS

(Úvodní slovo k výstavě Vojtěcha Kolaříka v A & A Galerii v domě U Černohorských v Praze)

Vojtěch Kolařík mne požádal, abych řekl „něco ze života“.

Neřekl však, z čího života. Z jeho? Nebo po smetanovsku z mého života?

Pokusím se tedy o jakousi střídačku.

S Vojtíškem jsme se seznámili coby dobrovolní hasiči. Běda tomu, kdo přitom myslí na špatnost! Hasili jsme nejen fyzickou žízeň, ale i žízeň po přátelství i žízeň po umění.

Žízněte a budete napojeni. Vojtíškovy obrazy chytí žíznícího na první pokus.

V jeho ateliéru hned proti kanapi, na něž usazuje pánské i dámské návštěvy, visí rozměrný obraz Timur a jejich Marta. Vojtíšek ho tak nenazval. Ale jak jinak byste pojmenovali situaci, kdy pohledná nahá žena sedí uprostřed stojících oblečených mladíků, kteří jsou vždy připraveni spíše než pomoci babičce s uhlím pomoci fešnému děvčeti s panenstvím, či spíše od panenství.

Vojtěch Kolařík je rozmanitý, a přitom věrně krouží kolem téhož středu podoben malířskému maelströmu.

Je taková věrnost žádoucí?

V době, kdy nejenže není nic mezi nebem a zemí, ale ani mezi nebem a zelím? Nanejvýš kus flákoty?

V době, kdy i rohlík má „příběh“? Přesněji řečeno „story“, zatímco králíci hltají své příběhy přes kopírák v Ordinacích v Růžové zahradách?

V době, kdy volba hlavy státu se mění v „jízdu“, v šou, v dostih, na který je možno vsadit?

V době, kdy stačí vyslat ústřední signál a populace od šesti do pětašedesáti si prostřihne kalhoty na koleně? A viděl jsem i módně nastřiženou babičku!

Maně si představuji, co nastane, až signál přestane, až pokyny ustanou.

Ale ještě předtím zatroubí esemesky z Jericha a elektronické lidstvo se vrhne do jámy soudného dne.

Malíř má výhodu, že nemusí viditelně stranit.

Téže výsadě se těší hudební skladatelé. Beethoven připsal Eroicu Napoleonovi, ale sotva se poměry změnily, nadepsal ji „památce hrdinů“, aby ji nakonec věnoval svému mecenáši knížeti Josefu Františku Maxmiliánovi z Lobkovic. Namítnete, že se malý Korsičan skladateli právem znelíbil a budete mít pravdu. Nicméně na hudbě se nezměnila ani nota. A dnes koneckonců dedikace nikoho nezajímá, i kdyby Beethoven skladbu připsal Luciferovi.

Básník nese kůži na trh bez možnosti zaměnit znaménka. Buď plus, nebo mínus, uprostřed není nic, a cos napsal, to už nevyzmizíkuješ. Jak jednou báseň věnuješ admirálu z Rispaldicu, už ji nemůžeš dedikovat plavčíkovi Z Nemanic. Ani kdybys chtěl. Jenže opravdový básník nechce.

Co opravdový malíř namaluje, to ani v Alze nekoupíš, i kdyby se brčálový skřet uřval k smrti.

Commedia dell’arte! Jako se Kamil Lhoták propadl ve Stromovce do Jubilejní výstavy 1891, propadl se náš malíř ještě o pár století hlouběji.

Nic nevadí, že kolem Pierota projíždí devítka ze Žižkova, ani že Paňáca se chystá nastoupit do mercedesu. Proč by bezdrátová telegrafie nefungovala v rokoku? Stačí přece jeden dva tahy štětcem a dámy odloží paruky, aby jim nebránily v příjmu.

Tak bychom mohli chodit kol dokola tohoto výstavního sálu a nalézali bychom osoby a věci dobře známé, ale nějak posunuté jako světlo při Dopplerově jevu. Zatímco věříme, že se ještě díváme na zeleň, ona už vstoupila do azuru.

A tak to má v umění být. Nestačí přibít na zeď záchodové prkýnko. Český básník má k dispozici plus mínus 32 písmen, skladatel 7 not a k tomu nějaký ten křížek a béčko. Malíř je na tom o tisíc odstínů líp. Ale nikdo mu nesmí upřít právo vyřádit se třeba jen šedí.

Vše je dovoleno, ale máloco je vyvoleno.

Jsem si jist, že Vojtěch Kolařík vyvolen je a že bude mnohokrát a hlavně nakonec vyvolán jménem.