ALEXEJ MIKULÁŠEK

Obsáhlá, téměř dvousetpadesátistránková básnická sbírka Michala Černíka, jednoho z nejvýraznějších básníků současnosti (jeho dílo bylo přeloženo do více než patnácti jazyků), by si zasloužila více než recenzní časopiseckou reflexi. Nese prostý název STÉBLA a vydalo ji Nakladatelství Kmen, přinášející původní českou i zahraniční produkci v kvalitním výběru, překladech i ediční úpravě (ilustroval M. Černík. Křenovice, 2017, ISBN 978-80-906880-0-1).

MILAN BLAHYNKA

Nad sbírkou básní STÉBLA (Nakladatelství Kmen, Křenovice 2017; ilustrace a návrh obálky autor), jak nazval svou nejnovější knihu Michal Černík, se českému čtenáři přirozeně připomenou slavná Stébla trávy Walta Whitmana, název tak vžitý, že proti němu nic nezmohlo upozornění Jiřího Levého, že přesný překlad by měl znít Listy trávy. Velkého Američana ostatně český básník přímo apostrofuje jedním ze svých čtyřverší: „Pojídám tvé verše Whitmane / jsou z kamene / Živlům jsi tolik síly vzal / Sochu života vytesal.“ Ve čtvrtém z následujících čtyřverší, psaných možná v jednom tvůrčím zážehu, vyráží nepřímý odkaz k Whitmanově velké knize: „A já se napřimuji ve stéblech trávy / napřimuji se ze své budoucí porážky.“ Přesto jsem přesvědčen, stébla, která bez přívlastku vepsal Černík na titulní list své věru velké knihy (264 stran, celkem 525 básní) mají u něho kořeny hlubší než v okouzlení Whitmanem a skrze jeho Stébla trávy i ve velké tradici českého básnického obdivu pro skromnou, ušlapávanou, ale nezničitelnou trávu, vzdorně trvající proti zlu Protektorátu v Mikuláškově sbírce Tráva se raduje.

PAVOL JANÍK

Už v recenzii knihy Dana Browna Stratený symbol (SLOVART, Bratislava 2010) som vyslovil predpoklad, že je to pravdepodobne posledné dielo tohto autora, ktoré som čítal. Medzičasom sa potvrdilo, že k mojim zlozvykom či závislostiam patrí nutkavé sledovanie najznámejších svetových bestsellerov Dana Browna a Daniela Silvu, ako aj filmov z populárnej série o nesmrteľnom britskom agentovi Jamesovi Bondovi, napriek tomu, že ide o produkty kultúrneho priemyslu, ktorý už zrejme definitívne v západnom civilizačnom okruhu nahradil tvorbu umeleckých hodnôt. A tak som vydržal dočítať rozsiahly román Dana Browna Pôvod (IKAR, Bratislava 2018) v preklade Otakara Kořínka.

KAREL SÝS

Nakladatelství JOTA vydává už několik let bohatě ilustrovanou a na slovo vzatým kolektivem autorů obhospodařovanou edici turistických průvodců nejvyšší kvality. Některé jsou tak tlusté, třeba svazek věnovaný Číně (1119 stran!), že není radno vozit je s sebou, nýbrž prostudovat je pečlivě ještě doma. Samozřejmě je obtížné, ba nemožné vtěsnat asijského veleobra do jediné knihy. Obdobně to platí i o ostatních pojednaných destinacích, o Itálii, Bretani, Normandii… Z bedekrů poněkud tenčích je snad nejkrásnější svazek věnovaný Sicílii. Ovšem ani do něj nebylo lze vměstnat vše, co zvědavé lidské oko touží spatřit. Ale je v cestovatelových možnostech přibalit ho do kufru. Hlavně hned pod víko, aby byl ihned po ruce.

ZDENĚK HRABICA

Vyprahlo na duchu. Poezie se téměř nečte, povinně oslovuje zejména mládež školou povinnou a vymezenou sociologickou skupinu čtenářů. Většinou však zájem o poezii odešel neznámo kam, za lesy. Jako odcházejí zemřít staří sloni do buše. Aby nepřekáželi, aby nezacláněli.

VÁCLAV PELCMAN

Píšeme si

Zamýšlím se nad knihou Jan Hus. Příspěvek k identitě národa od Evy Kantůrkové.

VĚRA BERANOVÁ

Národní galerie disponuje mnoha objekty, ve kterých jsou umístěny jak stálé expozice, tak i přechodné výstavy. Zatímco se v některých z nich setkáváme s velmi zajímavými projekty, které jsou také náležitě prezentovány, například v paláci Kinských na Staroměstském náměstí nebo Valdštejnské jízdárně na Malé Straně, bohužel v nejrozsáhlejším objektu, což je Veletržní palác, tomu tak každopádně není. Návštěvník tohoto objektu je jistě překvapen rozlehlostí výstavních prostor. Jedinečnými pohledy a průhledy. Jistě nejsme první, koho napadne otázka o vhodnosti tohoto prostředí k prezentování výtvarného umění.

JOZEF BANÁŠ

Podaktorí si všimli, že v ostatnom čase chodím na besedy a spoločenské udalosti v slovenskej halene. Spišskej, detvianskej, zemplínskej. 
Na jednej z besied sa postavila mladá dáma a prekvapená sa ma spýtala, prečo mám na sebe tradičný slovenský odev. Keď otázku povedala, ľudia sa rozosmiali. 
Odvetil som jej otázkou, či jej nepripadá zvláštny jej odev. Na krásnom hrudníku mala totiž tričko s nápisom „I love New York“. 

JIŘÍ KNOPP

Na počátku války si i bezstarostní Pražané brali nařízení týkající se protiletecké obrany k srdci. Měli protiplynové masky, věděli, kde je písek na hašení požáru, vodní hydrant a protiletecký kryt. Dokonce zakrývali večer okna černým papírem, zatemnění se totiž přísně kontrolovalo. Hltali hlášení o pohybu nepřátelských leteckých svazů, běhali do krytů a školní mládež odcházela ze školy domů. Školní mládež si hrála a nějaká válka jí nevadila, hlavně že se nevyučovalo.

IVAN VOTAVA

Zahleděnost do minulosti? Ale kdeže. Retro je prostě retro. A nemusí to být jen předměty, které lze vzít do ruky. Když se probudí k plné aktivitě pět základních smyslů člověka, tak to stojí za to.

JAN CHODSKÝ

Pracujeme ve dne, v noci,

o svátcích i v neděli,

takovou produktivitu

jsme tu ještě neměli.

EVA FRANTINOVÁ

„Podobně jako Annunzio tak i Bernard Shaw překvapí občas svět něčím originelním. Jako každý velký muž tak i Shaw zanechá po sobě paměti, nebude je však psát, nýbrž mluvit do gramofonu.