PETRA NĚMEČKOVÁ

Bronislava Volková je básnířkou, překladatelkou, semiotičkou a výtvarnicí, která se roku 1946 narodila v československém Děčíně. Důraz na státní přináležitost rodného města není náhodný. Prvním důvodem je skutečnost, že se autorka v Děčíně opravdu pouze narodila, avšak vyrůstala a studovala v končinách jiných, a druhým důvodem je její emigrace v sedmdesátých letech přes Německo do Ameriky. Byť se studiu cizích jazyků a případným zahraničním stážím věnovala už za života v Československu, teprve exilová zkušenost ji naučila „myslet v cizí řeči“ a zároveň jí nabídla novou perspektivu nejen na mateřskou zemi, kulturu, smýšlení, ale také na přístup k životu. Její život dnes, stejně jako básnická tvorba, se už nemusí potýkat s ultimátem „buď a nebo“, může existovat stejně tak v Čechách, jako v Americe (kde autorka dlouhodobě psala pod nepřechýleným jménem Bronislava Volek), může psát stejně tak česky, jako anglicky – případně česko-anglicky.

Česky psaná poezie Bronislavy Volkové vycházela od roku 1984 především v českém exilovém nakladatelství Poezie mimo domov – jedná se mimo jiné o sbírky Motáky do uší pěny (1984), Dům v ohni (1985), Hluchoněmá dlaň (1993) ad. Anglicky psaná, případně psaná dvojjazyčně, dosud spoléhala na nakladatele zahraniční. Vydání anglických veršů Volkové paralelně doprovázejících ty české bylo u nás umožněno až nakladatelstvím Pavla Mervata v Červeném Kostelci. Tam sice básnířce už v roce 2011 vyšla publikace Vzpomínky moře: sebrané básně z let 1973-2010, ale pouze česky. Nová, bilingvní sbírka dosud nepublikované poezie Být stromem, který zpívá/Being a Tree That Sings zde vyšla v roce 2016 za doprovodu autorčiných koláží. I českému čtenáři je tak konečně umožněno se pohodlně začíst do poezie dvou jazyků a pozorovat tak její rozdvojenost syntaktickou, metaforickou, místy i významovou, jelikož každý jazyk vyžaduje odlišné „upotřebení“.

Někteří si myslí, že báseň je sdělení čisté duše.

Pro mne báseň však není to vyslovené, ale to nevyslovitelné.

Ne slova, ale ticho.

Ne žár vášně, ale ticho kolem něj. Ne zatavenost rýmem, nýbrž

otevřenost do prostoru.

Báseň je ozvěna ticha, z něhož jsme utkáni.

Báseň dýchá a spočívá v tichu.

Báseň je posvátný dotek tajemného chvění ducha.

Nad těmito citovanými verši stojí v češtině název: Co je báseň? Odpovědět na titulující otázku si však musí každý sám. Pro autorku je vedle všeho vyjmenovaného báseň i dlouhodobým životním průvodcem. Svědčí o tom především datace vzniku originálů jednotlivých básní sahající až k roku 1975. Některé vznikly anglicky a byly přeloženy do češtiny, jiné naopak, další byly psány současně v obou variantách.

Pozastavme se ještě před nahlédnutím mezi řádky sbírky nad prací s dvojjazyčností. Nápadné rozdíly lze spatřovat především v (ne)přeložitelnosti rýmových schémat – v některých básních lze například díky syntaktické benevolenci rým zachovat: Foukám do kolébky / jako do kouzelné schránky – / jsi můj bůžek, šíp i stín. / Za ticho tě rozměním!, v anglické verzi pak dochází ke změně pořádku slov ve větě, ke sloučení dvou veršů v jeden a tím k vytvoření rýmu u tří veršů pod sebou: Into your cradle, as into a magic box, I blow – / you are my godlet, arrow, shadow. / For silence I would trade you, though! Jinde v důsledku struktury básně změnám vyhovět nelze a rým je „obětován“: Prázdné ruce mít – závěje smíchem vítat. / Prázdné ruce mít – paprsky slunce sčítat. / (…) / Prázdné ruce mít a marnost odepnout. / Prázdné ruce mít a zázrak obejmout. V anglickém nerýmovaném znění: To have empty hands – welcome snow-drifts with laughter. / To have empty hands – to count rays of sun. / (…) / To have empty hands yet utility unfasten. / To have empty hands and miracles conjure.

Tři oddíly básnické sbírky se honosí názvy Ozvěny zapomenutých slov – obsahující verše spadající svým vznikem do 70. a 80. let, Loučení – vyjadřující vzpomínky na přátele a blízká stvoření, Kde lehkne dech – oddíl nejrozsáhlejší, v němž jsou představeny nejnovější autorčiny básně.

Verše prvního oddílu, které vznikaly v prostoru exilu, jsou naplněné motivy cesty, odcházení, opouštění i zapomínání: Skřek zjitřených prázdných stěn / a dávno nevyřčených slov, zapomenutých jmen nebo: Zanechala jsem vás uprostřed křišťálů / oslněné, / vymazané. Přestože se zde objevují i zmínky o hledání a objevování, melancholické vyznění převládá, především ve verších směřujících ke smrti: pak zvedneme kotvy – za všechny časy / a vplujeme do ticha a do tmy. / (…) / Nebude noci a nebude dne / a nedáš se už másti, / políbíš jednu branku jen, / v níž život právě zhas ti.

Byť autorka pracuje s poněkud pochmurnými tématy, volí jemná slova, která jsou spíše nositeli křehkých vzpomínek a pamětí než nářkem. Vzpomínaje na čtyřnohou společnici například píše: Chci zapsat tyhle všechny maličkosti, / protože čas ubíhá rychle a paměť bledne / přes naše úsilí ji udržet živou. / (…) / Můj miláčku, má lásko, / srdce mi puká, když se s tebou loučím. / Vděčná za báječný dar, jímž jsi mi byla.

Poslední část sbírky se nese v duchu otázek po směřování bytí, přirozeném plynutí života. Jestliže v obou předchozích oddílech bylo tematicky dominantní odcházení, je také zde. Je přítomno v otázkách po budoucnosti: Růžová noci, kudy spěcháš a kam ubíráš se / bez závaží, kde se prostíráš pro zítřejší oči? i v odpovědích. To, co je, i to, co bude, se přitom odehrává v niterných a tajuplných prostorách vlastní duše a vše obklopujícího ticha, kde lze právě tyto odpovědi a sounáležitosti s transcendentními „skutečnostmi“ nalézat: nehledám lásku, jsem láskou. / Pohleď, jsem blízko. Jsem Jsem Jsem. Obrat k sobě samému je tak v poezii Bronislavy Volkové více než příznačný: Jdem do ticha a sami. / V tichu je vidět až tam, kde lehkne dech, avšak neznamená opuštěnost, ani samotu, nýbrž vyjadřuje spíše důležitost poznávání a vnímání sebe sama.

VOLKOVÁ, Bronislava. Být stromem, který zpívá: Being a tree that sings. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2016. ISBN 978-80-7465-192-2.