MILAN DUŠEK

Petr Středa, učitel na základní škole v Pardubicích – Polabiny, která nese jméno nadporučíka Vladimíra Eliáše, napsal publikaci ELIÁŠOVI, TŘI TVÁŘE JEDNÉ RODINY. Vyšla při příležitosti 45. výročí zahájení výuky na této škole ve vydavatelství Oftis v Ústí nad Orlicí (150 str., 2017).

Autor v úvodu píše, že mezi pozoruhodné osobnosti dějin města Pardubice bezesporu patří i npor. Vladimír Eliáš, podnikatel, voják, úředník magistrátu města, ale také hrdina odboje a jedna z posledních obětí druhé války v Pardubicích.

Vladimír Eliáš se narodil 17. ledna 1903 ve Vysokém Chvojně. Po základní škole tamtéž absolvoval měšťanku v Holicích a poté studoval na hospodářské škole v Chrudimi. Pracoval jako pomocná administrativní síla v průmyslu. V roce 1923 byl odveden a po prezenční vojenské službě byl přeřazen jako důstojník do zálohy. Oženil se a v průběhu 11 let měl šest dětí. Vladimíra, Václava, Petra, Bohuslava, Jaroslava a Jana. Po přestěhování do Pardubic se stal tajemníkem sdružení cihlářů.

Při vyhlášení mobilizace v září 1938 byl povolán do aktivní služby a se svou jednotkou byl dislokován v Orlických horách.

Po okupaci Československa a postupné demobilizaci se vrátil domů a stal se úředníkem městské technické komise, poté byl nasazen na práci ve zbrojovce v Přelouči. Aktivně se zúčastnil odbojové činnosti ukrýváním zbraní, opatřováním potravinových lístků pro partyzány, podílel se na vydávání ilegálního tisku.

8. května 1945 se útvar, vedený npor. Eliášem, vydal Zelenou bránou směrem k letišti s cílem převzít ho od Němců. Úmyslně do nich najela německá kolona a zahájila střelbu. Obětí se stali dva českoslovenští důstojníci. Eliáš za několik hodin po převezení do nemocnice svým zraněním podlehl.

Jestliže se ve své předcházející publikaci Zapomenutý příběh npor. Vladimíra Eliáše Petr Středa věnoval pouze Vladimíru Eliášovi, v nové se objevují i dvě další výrazné osobnosti rodiny Eliášových. V druhé části připomíná arciděkana Petra Eliáše, syna Vladimíra a Anny Eliášových. Válku prožil jako malý chlapec. Středoškolské studium dokončil na gymnáziu v Liberci. Jeho velkým přáním bylo vystudovat teologii a stát se knězem, což mu nebylo umožněno a tak absolvoval makromolekulární chemii na chemicko-technologické fakultě ČVUT.

Petr byl člověk uzavřený a na sebe přísný, vášnivý čtenář, měl velký talent na jazyky, plynně hovořil polsky, rusky a anglicky. Z přesvědčení se nemínil nijak podílet na fungování tehdejšího režimu a při vycestování do Vídně se od zájezdu oddělil s úmyslem vystudovat teologii na Lateránské univerzitě v Římě. Vysvěcen byl v roce 1971. Působil ve Švýcarsku a později v Austrálii. Zemřel v 57 letech na infarkt při návštěvě České republiky.

Jinou tvář rodiny Eliášových nám autor představil v třetí části publikace v synovi staršího bratra npor. Vladimíra Eliáše. Miroslav byl mnohem známější pod uměleckým jménem Mirko. Již za studií projevoval malířské nadání. Velmi rád kreslil. Ještě před maturitou byl v sedmnácti letech odveden do armády a po výcviku ho poslali na italskou frontu. Na sklonku války se stal frekventantem důstojnické školy v Rijece. Vojenská kariéra ho však nelákala. Po skončení války na podzim roku 1918 se vrátil do vlasti, kterou už nebylo Rakousko-Uhersko, ale nově vytvořená Československá republika. Jako dobrovolník se zúčastnil bojů o Těšínsko a tím jeho vojenská kariéra skončila. Dokončil studium a pracoval jako úředník v Živnostenské bance, ale práce ho neuspokojovala. Novou nalezl až na severu Čech jako horník v Lomu u Mostu. Vedlo ho sem jeho levicové smýšlení. Sympatie s komunistickým hnutím tehdy pociťovali i mnozí významní umělci, například Vladislav Vančura, Karel Teige, Adolf Hoffmeister a Jaroslav Seifert. Mirkova nespoutaná duše, toužící po volnosti a nových zážitcích způsobila, že v roce 1922 opustil Československo a zamířil na jih Evropy. Po návratu se znovu zapojil do kulturního života, s přáteli ze studentského spolku nastudoval hru Karla Čepka Loupežník. Věnoval se herectví, malování, ale i literární tvorbě. Psal cestopisné črty a povídky, oživoval je vlastními ilustracemi. Jako filmový herec se poprvé uplatnil roku 1931. Postupně natáčel Před maturitou, Malostranští mušketýři, Šenkýřka, Sedmá velmoc, Jánošík, Mravnost nade vše, Kříž u potoka, Láska a lidé, Bílá nemoc, Svět patří nám a Hordubalové. Na začátku roku 1938 byl neúspěšně operován a diagnóza byla jednoznačná: není žádná naděje. Zemřel doma, pohřben byl ve Vysokém Chvojně.

Petr Středa se o svých postavách pochopitelně rozpisuje velice podrobně a s tolerancí, která není v jiných podobných publikacích dnes až tak obvyklá, nezapomíná ani na dobu, v níž Eliášovi žili. Nebyla nijak lehká a je třeba připojit, že mnohdy i k nim nespravedlivá. Na podporu svých stanovisek přikládá seznam literatury faktu, z níž čerpal.

V závěru je třeba připojit, že publikace je doplněna blokem barevných a černobílých fotografií a že na její vydání finančně přispěla Společnost přátel základní školy v Pardubicích – Polabiny III, z. s.