ALEXEJ MIKULÁŠEK

Pod názvem IGRASZKI (Warszawa-Rzeszów: Sowello, 2017, 78 s. ISBN 978-83-65783-33-2), tedy snad „Hříčky“, vyšla nedávno knížka významného polského básníka, satirika, kabaretiéra, též významného spisovatele pro děti a mládež Andrzeje Grabowského (9. září 1947 ve Vratislavi, debutoval roku 1967), nositele nejkrásnějšího titulu „rytíře smíchu“ (Kawaler Orderu Uśmiechu), na kterého jej pasovali mladí „czytelnicy wdzięczni za jego bajki i opowieści“. S autorem jsem se jako člen delegace Unie českých spisovatelů mohl poprvé seznámit na konferenci pořádané Svazem vietnamských spisovatelů v Hanoji roku 2015. Grabowski je však znám i jako organizátor mezinárodního setkání spisovatelů Haličský literární podzim (s více než třicetiletou tradicí) a vydavatel a redaktor revue Iskra.

A. Grabowskému letos vyšla (v Nakladatelství Kmen, v překladu Agnieszky Buchtové a s ilustracemi Anny a Lecha Stefaniakových) jeho snad nejúspěšnější knížka pro nejmenší čtenáře, vyprávění nazvaná Příběhy skřítka Neposedy (Przygody Skrzata Wiercipiętka, 1987), o níž budeme v našem časopise také referovat. Není to však první překlad do češtiny, protože svými verši přispěl např. do Dnů poezie v Broumově („Vážně i vesele“ a „Básně sibiřské a zakázané“, obě 2009) a rovněž do Almanachu Kmene z roku 2016.

Sbírka Igraszki by neměla zůstat stranou pozornosti českých polonistů a překladatelů. Vyšla v prosinci roku 2017 a obsahuje devět oddílů, jejichž verše, ale i satirické epigramy, veršované aforismy a sentence stejně jako jazykové hříčky promlouvají srozumitelně nejen k polskému, ale i českému a slovenskému publiku; jakkoli se někdy musí podívat do slovníku (překlad by byl samozřejmě čtenářsky komfortnější).

Verše reagují na restaurační (tzv. postkomunistický) a post-restaurační (post-postkomunistický) svět, v jehož ozubeném soukolí opět cosi chrastí a skřípe, něco inkvizičně odporného a agresivně zrůdného se „nám“ tu rodí. Verše „léčí smíchem“, který odlehčuje, byť nezlehčuje, pohladí po duši, ale zanechá i jiskru znepokojivosti v ní. Takové jsou např. oddíly Ostrożki, Okrajki nebo Satyry i groteski. Už jen závěrečné dvojverší „Chciałaby dusza do Raju... / Ale go sprywatyzovali“ (s. 72), z oddílu aktualizovaných přísloví, pořekadel a rčení, dává tušit, že autor mj. navázal na polského aforistu a satirika Stanisława Jerzyho Lece (1909-1966), ale silný intelektuální prvek je tu odlehčován jistou hravostí, někdy dětským aspektem, jindy víceznačností nebo panoptikálností známou z aforismů a metaforismů Ivana Fontany a Jiřího Žáčka, nebo epigramů slovenského básníka Jána Majerníka. Ale intelekt vítězí: „Gdzie diabeł nie może... / Bywa jeszcze gorzej.“ (S. 71)

Že je Grabowski básník pravidelného verše, o tom pak svědčí oddíl Satyry i groteski, kde zvuková stránka „vázaného“ verše svou motivickou chytlavostí, pravidelnou rytmičností, rýmem i snadnou zapamatovatelností a tím, čemu se kdysi říkalo lidovost, podtrhuje básnické poselství, jež by se jinak zbanalizovalo tezí a heslem; jako příklad lze uvést satiricko-dadaistickou báseň Migawka futurystyczna s incipitem „Weszła klamka do zachrystii“ (s. 58).

Hesla, teze, fráze, „jedině správný pohled“ jsou hrobem satirické poezie. Jejich dekonstrukce, lehký úsměv, výsměch i pochybnost o všem, co se jeví jako jisté a bezproblémové, co námi manipuluje (vlastními nebo cizími ústy), její pupeční šňůrou.

Jakkoli se nám polština během vývoje notně vzdálila (nejbližší nám zůstává slovenština), jakkoli jsou národní mentality naše a polská odlišné, jakkoli máme jiné hrdiny (a „hrdiny“), jakkoli nás někteří Poláci obdivují (a jiní námi opovrhují) za „švejkovství“ a schopnost přežít každou nepřízeň s co nejmenšími ztrátami (M. Szczygieł), v literární tvorbě máme podstatně více společného než odlišného. To nám naznačuje i útlá knížečka Andrzeje Grabowského.