VĚRA BERANOVÁ

Významné osobnosti české ilustrační tvorby

Při vzpomínání na sté výročí vzniku našeho státu bychom si také měli vzpomenout na uběhlých sto let naší kultury. Připomeňme si alespoň v hrubých rysech právě tu oblast umění, v které se nám, v porovnání se zahraničím, velmi dařilo. Byla to bezesporu knižní ilustrace.

Spojení literatury a výtvarného umění má jedinečnou schopnost doříct myšlenku, podtrhnout umělecké poselství. Jde tedy o citlivé spojení autorů psaného slova s autory výtvarníky. Jsou však i takové situace, kdy nejde o případné souznění dvou autorů, tedy toho, co píše a toho, co kreslí, ale autor je jeden, zároveň píšící i kreslící. V naší kultuře nacházíme takovýchto dvojdomých autorů hned několik. Jako příklad si můžeme vybrat snad ty nejznámější, jako byl Adolf Hoffmeister, z jiného břehu pak Josef Lada.

Podstatou ilustrace není jen vykládat, ale ve své vrcholné podobě je ilustrace naprosto svébytným a rovnoprávným projevem textu. A tak vlastně odporuje označení ilustrace, vždyť neilustruje, tedy nedokládá, ne objasňuje, ne vykládá, ale hovoří ke čtenáři příslušné knížky svým jedinečným jazykem.

Jistě mi dají za pravdu čtenáři, kteří jsou obeznámeni s cizími ilustrovanými publikacemi, že právě naše česká ilustrační tvorba patřila bezesporu k vrcholům evropského umění 20. století. Pozornému čtenáři jistě napadne jedna otázka: Jak je tomu dnes. Bohužel naše odpověď už nemůže být tak jednoznačná. Na stránkách tohoto periodika jsem již upozorňovala na několik negativních příkladů, a to nejen ilustrací, ale i celkové grafické úrovně knih. My se však vraťme ke století dvacátému k malé přehlídce jen několika autorů.

Připomeňme si některé, například při vzpomínce na dávno přečtené knížky. Aniž bychom trvali na abecedě, můžeme začít Adolfem Bornem. Nic mu nebylo bližší než recese – vtip, který byl u něj vždy přítomen, například i u takového Robinsona Crusoe. Kde však jeho vtip přímo zářil, to byl Saturnin, či Mach a Šebestová. Mnohé z jeho kreseb se staly podkladem filmového ztvárnění a nejen u Macha a Šebestové. Mnozí diváci si ani neuvědomili jeho podíl na úspěšnosti série filmů Dušana Kleina o Básnících. Výčet knih, na kterých se výtvarně podílel, je v podstatě nekonečný.

U dalšího klasika naší knižní ilustrace, Cyrila Boudy, můžeme vysledovat jakousi námětovou vyhraněnost. Miloval historii a sám se také rád obklopoval historickými předměty, a tak se také pouštěl do historické tematiky. Nikdy to však nebyla tak zvaná suchá historie, v jeho kresbách je často vtip, nadsázka, jistá komika. Mnozí z nás vyrostli na Pražských legendách Františka Langra, kde prostřednictvím kouzelného textu a roztomilých obrázků jsme se seznamovali s legendárními dějinami Prahy.

Dalším, naprostým solitérem v rámci ilustrační tvorby je Zdeněk Burian. Uvědomme si, že z pouhého literárního popisu by si i ti, kteří vládnou největší představivostí, nedovedli představit, jak takový dinosaurus vlastně vypadá.

Zvláštní kapitolu v české ilustrační tvorbě sehrává ilustrace dětských knih. Je zajímavé, jak právě nejvýznamnější ilustrátoři se s velkým zájmem věnovali dětem. U dvou následujících to byla naprosto celoživotní orientace.

Mám na mysli Ondřeje Sekoru a Josefa Ladu.

Kolik generací už žije s Ferdou Mravencem, i když původně tato postavička byla nasměrována na dospělého čtenáře v Pestrém týdnu spolu s broukem Pytlíkem a rozmarnou Beruškou. Tady byl Sekora jak autorem textu, tak výtvarníkem. Ilustroval nespočet knížek jiných autorů, například Pučálkovic Aminu Jindřicha Plachty.

Druhá osobnost, která v očích mnoha teoretiků, naprosto vybočuje z dobového výtvarného výrazu, je Josef Lada. Sám také někdy autor textu, jako například Kocour Mikeš. K Josefu Ladovi se pojí i další zvláštnost. Na základě jeho obrázků vznikla básnická sbírka Jaroslava Seiferta Chlapec a hvězdy, stejně jako i v nedávné době texty Michala Černíka, nazvané České vánoce Josefa Lady. Zde tedy knížky vznikly v opačném gardu. Nejdříve ilustrace a na jejím základě pak text.

Naše vzpomínka na ilustrační tvorbu Josefa Lady nemůže opomenout Haškova Švejka. Tady se stala původní Ladova výtvarná představa měřítkem každého dalšího zpracování jiných autorů-výtvarníků v podobě filmové či divadelní. Jen si uvědomme, jak ve filmu z roku 1956 režiséra Steklého vypadal Rudolf Hrušínský přesně k obrazu Josefa Lady, stejně jako nadporučík Lukáš ztvárněný Svatoplukem Benešem. Tak bychom mohli vzpomínat na další Švejky, jako byl v podání Karla Nolla, Saši Rašilova, nebo jako animovaná figurka Jiřího Trnky. A měli bychom rovněž vzpomenout sochařské zpodobnění Švejka v Putimi, ale také v zahraničí v Přemyšlu, Humenném a dalších místech.

Poněkud jinou obsahovou i výtvarnou polohu představují vtipné kresby či kresby vtipů u Vladimíra Renčína a Jiřího Wintera-Neprakty.

Postihnout Renčínovu tvorbu v nějaké zjednodušující charakteristice je velký problém. Tisíce a tisíce kreseb bychom snad mohli rozčlenit na tzv. volnou tvorbu, kterou po mnoha desetiletí publikoval v různém tisku, například na stránkách Mladého světa, Dikobrazu, Rudého práva a dalších. A tvorbu vázanou na text, kdy svými ilustracemi doprovázel i takové autory jako Vladislava Vančura v jeho Rozmarném létě, ale také v odborné literatuře, například v publikaci nazvané Mozek a jeho duše Františka Koukolíka. Především jeho volnou tvorbu doprovázely postavičky jako Dlabáček, Rambousek, nebo taky Marie. Obecně bychom snad mohli zdůraznit společenskou a hlavně opravdově lidskou angažovanost jeho kreseb, zároveň s trefným, často dobovým textem, reagujícím na současnou situaci.

Jiří Winter-Neprakta patří doslova k nejplodnějším autorům. Vytvořil více než 35 000 vtipů, ilustroval stovky humoristických knih. Jeho rukopis je zřetelný, tematika téměř bezbřehá. Publikoval v řadě periodik, byl stálým autorem humoristického časopisu Dikobraz. Velmi plodná byla jeho spolupráce s Miroslavem Švandrlíkem. Spolu vytvářeli řadu publikací, k nejznámějším patří Černí baroni.

Kamil Lhoták nedává svůj vtip prvoplánově na odiv. Je jakoby zastřený, malinko melancholický. Nejsou to jen formální prostředky, které navozují tuto atmosféru, ale především náměty, pro nás dnes jakoby ze starých časů. Stará auta, balony, ohrady. Jeho tvorba se stávala v určitých kruzích známá už jen tím, že pravidelně přispíval do periodika Světová literatura. Ilustroval především ty texty, k nimž měl hlubší vztah. Ze srdce mu jistě hovořil Dědeček automobil Adolfa Branalda, Nadechni se a leť Karla Sýse, Verneův Vynález zkázy či chlapecké romány Marka Twaina s kolesovými parníky na Mississippi.

Možná světově nejproslulejší, a to především díky svému krtečkovi, je Zdeněk Miler. Nebyla to však jen tvorba ilustrační, ale také animovaný seriál, vstup krtečka do hračkářského průmyslu, které dopomohly této bezesporu roztomilé figurce do kosmu. Bohužel i jeho prodej do zahraničních, umělecky poněkud pokleslých filmů. Nesmíme však zapomínat i na jinou Milerovu tvorbu, například na ilustrace ke kouzelné knížce Vladislava Vančury Kubula a Kuba Kubikula a další.

Charakterizovat Josefa Hlinomaze jako ilustrátora není jednoduché bez toho, abychom si jej neuvědomili jen jako herce, ale jako jedinečnou, neopakovatelnou osobnost. Bývá zařazován mezi naivní tvůrce, ale víme, že se výtvarně vzdělával a hledání dělicí čáry mezi naivní, neprofesionální tvorbou a tvorbou profesionální je fakticky bezpředmětné. O propojenosti hereckého a výtvarného vyjádření u Josefa Hlinomaze nemůže být pochyb. Srovnejme si jen jeho role a obrazy či ilustrace. Všude převládá komičnost, parodie, vtip. Z jeho ilustrací můžeme jmenovat Bylo nás pět Karla Poláčka. Dodejme však další veličinu, a tou je hlas Františka Filipovského. Tak se k vlastnímu textu pojí výtvarno, ale také v zvuk, hlas.

Kdysi o Jiřím Trnkovi prohlásil významný turecký spisovatel a básník Nazim Hikmet, že Jiří Trnka je nejen významný a jedinečný československý výtvarník, ale stejně tak je to i světová osobnost. Trnkova poetika je bezesporu jedinečná, má však tu výhodu, či spíše nevýhodu, že se narodila do drsné, až vulgární doby. A přesto neházejme flintu do žita. O tom mne přesvědčil jeden zážitek. Jedna z posledních výstav v budově Národního muzea byla věnována Starým pověstem českým. Tuto výstavu navštěvovali v hojném počtu školní výpravy. Mimo spousty atrakcí, světelných i zvukových, běžel Trnkův animovaný cyklus věnovaný Starým pověstem českým. Obrazovky byly vždy někde v koutě nad zorným úhlem návštěvníků. A přece. Řada dětí se zastavila a koukala s jistými rozpaky na naprosto jiný svět, než na který jsou ze současných obrazovek zvyklí. Zamyslíme-li se nad Trnkovou ilustrační tvorbou, je zde naprostá propojenost s filmem. Často si jedno téma ověřoval jak formou kresby, ilustrace, tak filmovým vyjádřením. Jako příklad bychom mohli jmenovat knížku i filmové zpracování Zahrada, ke které napsal i text. Najdeme zde i humor, který však má vždy jistý poetický nadhled.

Radek Pilař se řadí k těm autorům, kteří se pohybovali mezi kresbou, která fungovala jako ilustrace, animovanou tvorbou až k videoartu. Tak máme možnost poznat Rumcajse, Manku, Cipíska a další postavičky v různých podobách. Na základě těchto příběhů zasazených do města Jičína vznikla dnes již dlouhá tradice festivalů, dokonce i Galerie nazvaná Rumcajsův svět Radka Pilaře. Tuto postavičku a příběhy kolem ní jsou výtvarným zpracováním, tedy ilustrací textu Václava Čtvrtka

Jiří Šalamoun je nejširší veřejnosti a především nejmladší generaci znám jako otec Maxipsa Fíka. Tato figurka, tak jako i jiné, si žije svým životem v knížkách, filmech, na videu atd. Jiří Šalamoun však není jen Maxipes Fík. Čtenář se s jeho kresbami setkává v další řadě knih. Jmenujme jen ty, které získaly ocenění. Například za ilustrace ke knize Slawomíra Mrožka Větrný strážce, nebo jako nejkrásnější knihu roku 1970 Jiřího Suchého Písničky, a také ilustrace ke knize Oty Hofmana Pan Tau a další.

Ti, kteří osobně znali Vladimíra Komárka, vzpomínají na jeho humor, na jeho vypravěčský talent. Prvoplánový humor však v jeho tvorbě nenajdeme. Když tak je to jemná ironie, lyričnost. V prvé řadě to je imaginace, tak často přisuzována Janu Zrzavému. Je autorem mnoha ilustrací, například veršů Vladimíra Holana v knížce Strom kůru shazuje, Jaroslava Seiferta Deštník z Piccadilly a ujal se také takového tématu, jako je Máj K. H. Máchy. Svými ilustracemi získal také několikrát cenu Nejlepší knihy roku. Pro tvorbu Vladimíra Komárka je také charakteristické, že jeho volná grafika, například novoročenky, mají charakter ilustrace, tedy jedinečným způsobem ilustrují zásadní myšlenky, často spojené s biblickou tematikou.

Celou tvorbou Adolfa Hoffmeistera prolíná nadsázka, vtip, karikatura, nadhled. Do českého, či v širším kontextu i zahraničního, především francouzského kulturního dění se zapsal jako tvůrce i organizátor, zprostředkovatel vzájemných kontaktů. Jeho ilustrační tvorba se jednak pravidelně vázala k vlastní literární tvorbě, například Paříž a okolí, nebo další téma, jeho vzpomínky Čas se nevrací, kde uplatnil jedinečnou jednoduchou kresbu, prostřednictvím které s nadsázkou charakterizoval významné osobnosti. Doprovázel svými kresbami takové autory jako H. G. Wellse, Ilju Erenburga, G. K. Chestertona.

Vojtěch Preissig patří k nejstarším autorům, kteří se zapsali do dějin české ilustrační tvorby 20. století. Není pro něj typické, co pro předcházející autory, tedy vtip, komičnost. Celoživotně se společensky angažoval, až na to doplatil jako vězeň v Dachau. K jeho nejvýznamnějším ilustracím patří Bezučovy Slezské písně a s jistým humorem a vtipem pojatí Broučci Jana Karafiáta.

Ilustrační tvorbu Františka Tichého nemůžeme zařadit prvoplánově k takové, která by byla zaměřena na veselá či až komická témata. Přesto to není úplně pravda. Co představují klauni, cirkusová tematika; vždyť by měli deklarovat nějakou veselost, ale ono tomu tak v podstatě není. Jeho klaun se sice usmívá, ale je to trpký úsměv, jeho krasojezdkyně je vznešená, nu a po Paganinim to nikdo nechce. Jako autory textů pro své ilustrace si vybíral například Gézu Včeličku, Daniela Defoa. Jistá komičnost se však projevuje například v knížce Karla Konráda Epištoly k nesmělým milencům. Je to však komičnost tlumená, jakási zahalená veselost.

V tvorbě Adolfa Zábranského sehrála ilustrace velmi významnou roli. Námětová šíře jeho tvorby je téměř bezbřehá. V raném období to byla například tematika divadelní. V podstatě v průběhu celé jeho tvorby jej inspirovala historie. Například to byly ilustrace knihy Ivana Olbrachta Ze starých letopisů z roku 1952.

Svůj význam v Zábranského ilustrační tvorbě sehrává poezie pro děti především takových autorů jako J. V. Sládka či Františka Hrubína. Knížky jako Do kola z roku 1950, či Zlatá brána z roku 1963, které jsou přeloženy do desítky jazyků. Tak se Zábranského ilustrace dostaly k nejširším vrstvám čtenářů. Získal řadu domácích i zahraničních ocenění za ilustrační tvorbu. Například cenu H. Ch. Andersena v roce 1972; v roce 1974 mu byla udělena cena nakladatelství Albatros, také Evropská cena IBBY.

Ilustrace Oty Janečka zná několik generací školáků. Byl autorem výtvarné stránky Slabikářů a Čítanky. Neškoláci jistě znají jeho ptáčky v nejrůznějších podobách. Ota Janeček si pečlivě vybíral autory, jejichž díla doprovodil ilustrací. Byli to například Halas, Hrubín, La Fontaine, Ovidius, Seifert a další. Vtip bezesporu nacházíme v jeho ilustracích knížky Setkání s Františkem Nepilem.

Náš přehled alespoň nejvýraznějších osobností, které se výrazně zapsaly do vzácného spojení či propojení výtvarného umění s literaturou, by jistě mohl být téměř bezbřehý. V tomto směru má dramaturgie našich významných výstavních místností velké mezery v jejich prezentaci.