PŘEMYSL SUCHOMEL

Modravé dýmy v zahulené kuřárně uzavřeného oddělení blázince… zamlžený svět… zamlžený mozek…

Sedím na rozvrzané židli, potahuju kouř z vyžebrané cigarety. Jarouš vyhrabává z popelníků vajgly a snaží se je zapalovat. Ohořelé prsty a nos žalují… Jirka v koutě diskutuje se svými hlasy… Eda s Frantou kšeftují s cigaretami a kafem, přičemž pokukují opatrně po dveřích, jestli nejde ošetřovatel…
Jinak celkem klídek…

„Tak pánové… pracovní terapie… jdeme, jdeme!“ Ostrý křik sestry Adély rozřízne oblak zakouřeného poklidu.

Típnu vajgla a jdu si do skříňky pro bundu. Hlouček „odsouzenců“ postává na „čtverci“. Z pootevřených dveří denního sálu připomíná hlasitý zvuk televize přítomnost šťastnějších pacošů, kteří na terapii nemusí.

„Tak jdeme, pánové,“ přeruší Adélin poněkud drsný hlas kuřácké pochrchlávání a vycházíme před barák. Ostré slunce mě píchne svými světelnými šípy do očí. Po krátkém zamžourání zjišťuji, že venku už pučí stromy. Vzduch voní předjařím a snad i nadějí…

Sestup do suterénu dílny pracovní terapie mě vrátí do reality. Část našeho hloučku pokukuje po dveřích kuřárny, což je pro mnohé nejdůležitější součást dílny. Pracovní terapeut Ondra, který dostává od doktorů formulář, kde je napsáno, co má tvořivě rozvíjet z našich schopností, nás v souladu s tímto plánem přiděluje většinou k opravdu tvůrčí práci – stříhání molitanu. Stereotypní stříhání nůžkami mě krásně naplní hlavu tupou prázdnotou. Napadá mě, jak vypadá nirvána? Taky to má být prázdno, ale to bude asi přece jen trochu jinak… Dnes ale mne až nutkavě zaplavují myšlenky na mé blížící se propuštění domů. Domů? Prázdná a studená garsonka… Prý za mnou budou chodit takoví ty… no jó, prej „terénní tým.“ Dvakrát tu za mnou byla sociálka z toho týmu – co prej potřebuju, co budu dělat doma, jakou aktivitu budu mít… a tak. Já chci mít hlavně klid. Kašlu na svět! Stejně mi nic dobrýho nedal!

„Končíme,“ přeruší tok mých myšlenek a mého stříhání terapeut Ondra. Návrat na pavilon. Ještě tedy dnes a zítra… pak tradá!…

 

Nemůžu dospat… ranní rozruch na oddělení už naposled… snídaně… léky… vizita…

„Tak se mějte dobře a užívejte hlavně léky,“ loučí se doktor Špaček a přidává řadu asi moudrých napomenutí. Jedním uchem tam, druhým ven. Stejně ví prd! Musím se v duchu smát, když si připomenu, jak jsou doktoři často vedle. Myslí si, že o nás mají přehled, nevědí nic.

Nezbytné formality v administrativní budově… léky na pět dnů… předběžná zpráva… Přikyvuju, že vím, že a kdy mám zajít na ambulanci… a najednou svoboda… Jdu ulicí bez dozoru, nic nemusím…

Cvrkot na nádraží jsem už dlouho nezažil. Jízda vlakem předjarní krajinou… naděje, energie.

Hm, na oddělení zrovna v tuhle chvíli přivezli oběd…

 

Vystoupím na zaplivaném nádraží. Šedivá fasáda mě nevítá zrovna optimisticky.

Odemykám klíčem staré dveře, vcházím do bytu. Vítá mě ponurostí a nevětranou zatuchlinou. Honem otevřít okno… cosi se ve mně pohne, když si uvědomím, že se dá normálně otevřít a nejsou na něm mříže… no jasně, to je přece normální… svoboda! Žaludek mi zkroutí neúprosný hlad. Vlastně nemám doma nic k jídlu. Skočím do krámu.

Procházím kolem putyky U Švadlenků. Mám zajít na jídlo? Představuju si poněkud posměšné ksichty štamgastů. Měl jsem tam průsery před odvozem do blázince. Zajdu tam snad později. Honem do prodejny, stačí pár rohlíků, kousek salámu… pivo raději ne, minerálka stačí. Moc lidí tam není. Zachytil jsem několik pohledů známých – a hele, cvok. Rychle pryč! Zaplatím a pádím do svého syrového bytu.

Pustím si telku, zhltnu rohlíky a salám… jó, ještě léky. Žádný hlas – pojďte si pro léky! Za chvíli spím jak zabitý

 

Zaspal jsem budíček? Trhnu sebou. Ale vždyť jsem doma, můžu si poležet. Ze sladkého klimbání mě vyruší urputný zvuk zvonku. Co je? Co se děje? Ve dveřích stojí sociálka Vaňková z týmu.

„Tak co? Jak jste se vyspal doma?“ ptá se a pomrkává očima za silnými skly brýlí. „Jdu se za váma podívat, co potřebujete.“

Neřeknu nic. Dráždí mě její přítomnost, jak se rozhlíží po mé garsonce. Tváří se jako Matka Tereza. Co po mně chce? Začne mi vysvětlovat, jak je důležité, abych byl aktivní, abych chodil do chráněné dílny a tak. Máme podepsat nějakou smlouvu nebo co. Kašlu na to, ale snažím se tvářit přívětivě, abych se jí co nejdříve zbavil. Slyším sám sebe, jak slibuju, že se stavím v jejich centru, že dojdu do ambulance, jak jí děkuju a ubezpečuju, že fakt nyní nic od ní momentálně nepotřebuju.

Dveře zaklaply a mám svůj klid… nic nemusím. V blázinci bych byl teď v pracovní terapii… ale teď mám volno. Další dvě hodiny ležím na posteli a zírám do stropu. Vlastně nevím, co bych chtěl teď dělat. Můžu cokoliv… nedělám nic…

Teprve odpoledne se vykopu na procházku. Cesta podél řeky mě vede kamsi do neznáma, křik racků se snaží mi protrhnout ušní bubínky… Raději se vracím rychle zpátky. Že bych zašel ke Švadlenkům?

Těžké starobylé, ale okopané dveře zaskřípaly v pantech. Vcházím do lokálu, kde sedí pár starých známých.

„A hele, magor se vrátil,“ zpraží mě hlas Franty, který do sebe jistě láme už kolikáté pivo.

„Tak jak ses měl v blázinci, vole?“ přidá se Eman. „To tě ňák brzo pustili. To tady zase bude pěknej bordel.“

„Trhněte si nohou!“ zavrčím a stáhnu se do kouta k malému stolku. Vztek mnou lomcuje jak vichřice stromem. Dám si pivo a panáka!

Nezůstalo u jednoho, takže jsem se sotva dopotácel domů a padl do postele tak, jak jsem byl…

 

Žaludek naruby, hlava praská ve švech… Venku září sluníčko, těžce na to mžourám očima. A zase ten zvonek! Potichu se přikradu ke kukátku ve dveřích… no jasně, Vaňková! Dělám, že nejsem doma. Pomalu se vzdalující ozvěna kroků mě po chvíli přesvědčí, že nebezpečí pominulo. Zalezu ještě do pelechu, abych se prospal. Marně. Víčka odskakují od sebe, mozek sálá energií. Co s načatým dnem? Do hospody mezi ty grázly už nepůjdu. Koupím si flašku tuzemáku domů.

V prodejně do košíku sázím jednu flašku za druhou. Pět by jich mohlo stačit. Postřehnu pohled starší ženské, která nápadně zvedne obočí a cosi šeptá své kamarádce. Sledují mě obě pohoršeným pohledem, když se blížím ke kase. Nějaký chlap přede mnou ve frontě se otáčí, vrtí hlavou. Mám vztek. Co je mu do mě? Další zkoumavý pohled pokladní… proč se na mě tak kouká? Rychle zaplatím a letím domů. Na cestě se za mnou lidi otáčejí. Co je?… Flašky leží bezpečně skryté v tašce. Běžím dál, těsně přede mnou zaparkuje modrá oktávka, blikne světly. Zavadím očima o poznávací značku… jsou na ní tři pětky. Přitom vedle stojící fordka má na značce pětky dvě. To je divné… Přecházím přes přechod, kamion mi dává přednost, na značce má… taky pětku!!! Cítím, jak mi stéká pot po zádech. Co to znamená? Asi po mně někdo jde… Ta čísla nejsou náhodná. Můj běh se mění v úprk a téměř zakopnu o kovovou rohožku před domovními dveřmi. Co je ?… Nad dveřmi je číslo popisné… 555! No jasně… to je ono… je to jasně znamení. Ani nevím, jak jsem se ocitnul zpátky v bytě. Otevřu si flašku a hltavě piju. To je úleva! Zaposlouchám se, jestli uslyším něco podezřelého, ale je klid…

 

Tři dny už jsem nevytáhl paty. Měl jsem puštěnou telku do noci, sousedi na mě bouchali. Ruším je, ztlumil jsem to. Dnes od rána ale klepou zase, přitom jsem ještě nic nezapnul. Ležím v posteli a zase jen zírám do stropu. A zase… buch, buch…! Všiml jsem si, že se to opakuje každých pět minut. Ano… pět minut… právě pět! Počítám údery znovu a znovu. Je to vždycky pětkrát! Pětky na autech… pět úderů po pěti minutách… pětky na čísle domu… Jdou po mně!! Co chtějí? Chci mít jen klid! Po dalších dvou hodinách už mám všeho dost, vzteky se neznám.

„Nechte mě žít!“ zařvu, ale odpovědí je pět zaklepání. To už není k vydržení!!!

„Nechtě mě žít… nechte mě žít…“ řvu několikrát za sebou. Nemůžu ovládnout vztek, vyskočím z postele. Nedám se! Beru do rukou židli. Buch, buch… zase ty zvuky. Praštím židlí o zeď… házím na zeď vším, co mi přijde do ruky… už skoro nevnímám, jen zaslechnu třesk rozbitého skla v okně, když jím cosi vyhazuju ven… propadám se do černé tmy…

 

Modravé dýmy v zahulené kuřárně uzavřeného oddělení blázince… zamlžený svět… zamlžený mozek…

Sedím na rozvrzané židli, potahuju kouř z vyžebrané cigarety. Jarouš vyhrabává z popelníků vajgly a snaží se je zapalovat. Ohořelé prsty a nos žalují… Jirka v koutě diskutuje se svými hlasy… Eda s Frantou kšeftují s cigaretami a kafem, přičemž pokukují opatrně po dveřích, jestli nejde ošetřovatel…

Jinak klídek… pohoda… bezpečí… Tak zase doma…