Básník VLADIMÍR STIBOR z Nechvalic u Sedlčan na Příbramsku připravil a odevzdal do tisku již šestý Almanach českých básníků. Díky této několikaleté práci pomáhá desítkám autorů poezie prezentovat jejich tvorbu. Vladimír Stibor je autorem již sedmnácti sbírek poezie. Za sborníky o rodném kraji Sedlčanska a Petrovicka obdržel cenu Egona Erwina Kische. Především je však člověkem s velikým srdcem, se kterým je radost si povídat.

Jaroslav Seifert napsal sbírku Býti básníkem. Jaké to je být básníkem?

Drsné, ale krásné. Určitě by mnozí napsali Krásné až k slzám.

Byl jste také například knihkupcem, řidičem tramvaje, nákladního auta i sanitky, sociálním pracovníkem, externím redaktorem, editorem knih. Byla tato zaměstnání jakýmsi zdržením pro vaši tvorbu, nebo ji obohatila?

Nejvíce si dodnes považuji šestnácti let na sanitce a pár měsíců na záchrance. To bylo období, co mě nejvíce jako člověka obohatilo. Záhy zjistíte, že život, i když si ho často nevážíme, je neuvěřitelně křehký, že stačí hloupost, hazard s ním nebo neopatrnost – a život náhle není. K tomu musí asi každý dospět sám. Stejně jak malíř leze po kolenou od své první skici až k hotovému dílu.

Říká se, že básníci potřebují trpět, aby mohli tvořit. Myslíte si, že je to pravda?

Myslím si a jsem o tom přesvědčen, že ideální životní podmínky, pohodlí, dostatek všeho hmotného bohatství – a bohatství na tomto místě je nevhodným slovem – nezaručují, že vznikne dobré dílo. Na druhé straně však ani sebekrutější okolnosti, které tvůrce mohou potkat, nejsou zárukou toho, že se podaří napsat úžasnou báseň, poému o tisíci tragických odstínech. Mohou k tomu však přispět velkou měrou.

Že se poezií nelze uživit je známou skutečností, ale není smutné, že dokonce ani uznávaný básník nedostane za vydání sbírky žádný honorář, naopak se musí ještě sám finančně podílet na tom, aby mu vůbec sbírka vyšla?

Je to smutné, tristní a také nedůstojné. A nikdo s tím nic nedělá. Má-li kdokoliv dostatek peněz, může si vydat cokoliv, dokonce i knížku se zlatou ořízkou, může si nechat napsat nejoslavnější recenzi, zacinká-li dukáty či jakoukoliv jinou měnou. Možná by to šlo zvonit i eury, abychom byli aktuální.

Vydal jste sedmnáct sbírek poezie. Které z nich považujete za nejzdařilejší?

V každé sbírce utopíte kousek srdce, v nějaké navždy. Vždycky si vzpomenu na svou první básnickou sbírku. Vyšla mi strašně pozdě, až v mých čtyřiceti letech v Knihovně Jana Drdy Příbram a jmenovala se Zpráva o zranitelnosti lidí. V skrytu duše si považuji nevelké knížky O dlani jménem Nemesis, ale i ke všem dalším mám důvěrný vztah, jsou jako milníky na mé cestě životem. Nejednou se mi stane, že se mi nečekaně postaví do cesty, občas o ně zakopnu. Pak mě znovu vrací do reality.

Podílel jste se na vydání deseti celostátních básnických almanachů jako editor i autorsky. Co bylo impulzem pro vydávání těchto sborníků?

V mládí jsem byl strašně pyšný a ješitný. Až jednou mi postarší sestra z chirurgie v Klimentské – dnes myslím, že ten špitál už asi neexistuje – řekla: „Už je mi přes padesát, už mohu říct vše, co musím a bez ohledu na to, co si kdo o tom bude myslet.“ A pak se ve mně cosi podivného zlomilo, když jsem se najednou dokázal nahlas zasmát svému psaní. Spoustu věcí jsem nenapsal dobře, ale pak se objevila pokora. Vždyť jsme tu všichni jako na pouti, jak říkávala sousedka v naší ulici. A náhle jsem si uvědomil, že je největším bohatstvím vracet to, co se nám povedlo i poštěstilo. Almanachy poezie by se tomu mohly podobat.

Trochu odbočím k vaší další vášni, kterou je fotografování. Měl jste již několik výstav. Neuvažujete o spojení fotografií s poezií vydáním fotografické publikace s vašimi poetickými texty?

Přivřu-li oči, zřetelně tuším, že by to bylo lákavé i krásné. Ale možná má sbírka básní zůstat knihou veršů a obrazová publikace knížku plnou obrázků. Je to asi tak čistší… Navzájem se neruší, nemohou ani mezi sebou soupeřit. Možná se mýlím, nevím.

Někde jsem četl, že také rád cestujete. Navštívil jste hodně zemí? Kam byste se ještě rád podíval?

Jako cestovatel bych nemohl učit na hodinách zeměpisu. Těch zemí, kam jsem zavítal, bylo ve srovnání s mnohými turisty a tuláky jen málo. Kdysi jsem toužil podívat se na ostrov gejzírů a sopek, Island. Rád bych se vypravil do Provence, do jižních moří. Ale s ohledem na dané okolnosti mi zůstanou asi jen jeřabinové hory, jež leží nedaleko od mé chalupy. Je z nich výhled až lesům za Vltavou. Určitě stejně krásný jako v Tasmánii nebo v Kanadě. A což takové zapomenuté místo u Javorové skály, kde rostou staleté buky… Říká se, že nejkrásnější krajiny se nacházejí ne na konci světa, ale v těch místech, kam se vracíme. Jen o tom tak často nevíme, a to mě bolí.

Kdybyste chytil zlatou rybku, která plní tři přání, jaká přání by to byla?

Těch přání by bylo mnohem více než tři, ani bych je nespočítal. Ale jednou se mi zdálo, že to bylo právě naopak – uvázl jsem v sítích zlaté rybky. Pochopitelně po mně chtěla, abych jí také splnil nějaká ta přání. Když pominuly první rozpaky, nebylo to tak zlé, jak jsem si zprvu myslel.

Bez čeho byste si nedovedl život představit?

Bez lásky, bez cesty k ní, i když se někdy zdá, že ta pouť je neuvěřitelně dlouhá, plná zákrut i spadaných mostů. Ale ti nejmoudřejší z nás tvrdí, že mají pro nás i v době marasmu dobrou zprávu, stačí jen, přijmeme-li ji za svou. Čeká nás prý nejkrásnější období života bez ohledu na věk i všechny okolnosti. Jak prosté.

Kdybyste se znova narodil, chtěl byste být zase básníkem?

Ne, určitě ne, ale stejně bych možná skončil znovu jako ten, kdo se doplahočil do hor, přijal místo u ohně, aby mohl vařit čaj všem příchozím. Prý čínští básníci o tom ledacos vědí. A bylo by mi ctí rozmlouvat s nimi o východech i západech slunce.

Hovořil PETR PETŘÍČEK

VLADIMÍR STIBOR

Rozjímání

Něco je tma

a něco prokletí.

Něco jak sirný kámen

vržený proti zdi,

kde divizny

i ty malokvěté,

jen kradmo mluví

s padlými anděly…

I oni milují tento svět

nad jiné krásný…