MILAN DUŠEK

Nejde o nové jméno v české literatuře. Jana Maternová se dosud prezentovala čtyřmi tituly. Jmenovitě: Jeden život, jedna šance (Skleněný Můstek Karlovy Vary); Kotrmelce (Krígl); Viktorie (Beletris); Taškařice (Krígl), V předvánočním čase 2017 vydala v nakladatelství Skleněný Můstek další knihu pod názvem ZÁPOLENÍ, nekonečná cesta duše Ingrid. Má rozsah 284 stránek a je třeba hned v začátku konstatovat, že autorka bezesporu předvedla, co všechno už umí.

Pokud Zápolení budeme považovat za ženský román, rozhodně není plný sentimentu, jak je u nás zvykem, přestože zde je ústřední postavou žena, jejímž prostřednictvím autorka vypovídá o strastiplné pouti ženy jménem Ingrid. Jak je autorce vlastní, nejde jí pouze o samotnou Ingrid, ale zcela samozřejmě i o lidi, mezi kterými žije.

Všechno začíná už v pokročilém těhotenství její matky. Autorka zde využívá jakýsi myšlenkový kontakt ještě nenarozeného dítěte s matkou, podobající se rozhovoru, což v naší próze není až tak obvyklý postup.

Ingrid se narodí s menší tělesnou vadou a její postižení ji řadí mezi nechtěné děti, rodiče jí to čím dál víc dávají najevo. Tatínek zuří („Co s ní?“), maminka se pod jeho vlivem mění v jakousi „napomínačku“. Problém se pochopitelně prohloubí narozením mladší sestřičky Jitušky, která je zdravá a tak se okamžitě stává miláčkem rodiny. Ingrid je od té chvíle vždycky až ta druhá. A tohle se táhne celým jejím dětstvím a dospíváním. K tomuto úseku jejího života cituji z románu: Napadají mě nesmysly, ale nad něčím přemýšlet musím. Jinak bych se už dávno rozbrečela. Ne kvůli sluníčku. Slunce nemůže za to, že mám na nohou kotníčkové boty z tvrdé kůže. Ani že jsem pořád poslední. A že na mě u každého rozcestí musejí máma s tátou a Jituš čekat. Pokaždé mi nezapomenou vytknout, jak moc se loudám. Jak jsem líná, neschopná, k ničemu…

Ve škole jí děti při tělocviku říkají mrzáček. Je prostě jiná než její vrstevníci. Nejde však pouze o tělesné postižení. Ingrid je vnímavé dítě s přirozenou touhou malovat, ale pouze ona ví, že její kresby jsou vlastně úniky ze skutečnosti. Co nenachází u rodičů, najde u babičky a jejího přítele malíře. Jenomže staří zákonitě umírají a Ingrid zůstává znovu jak ta plaňka v poli. Začíná chápat, že teď už je všechno na ní. Je nesporně talentovaná, ale rodiče ji i v tomhle ohledu odmítají respektovat. Přeskočíme-li floutka Tonyho, který se k ní zachoval jako ke spotřebnímu zboží, důvěřivost ji posune k manželství s Hynkem, zanedlouho však přichází vystřízlivění. Ingrid touží po dítěti, vidí v něm záchranu v samotě. Když se nedočká, prosadí si svěření do péče bratrské dvojice chlapců. Žije pouze pro ně, bez ohledu na to, co musí vyslechnout od otce („Jak jí mohli svěřit děti?“). A pak se jí narodí vytoužená dcera. Všechno musí zvládnout sama, není divu, že se sesype. Zatímco je v ústavu, kde prožívá kruté dny bez svých dětí, manžel vrátí chlapce do ústavu a péči o děvčátko převezme její matka. Soud svěří malou Lindu do péče manžela, díky manipulaci zainteresovaných osob. Jde pochopitelně o křivdu, Ingrid je okradena o své děvčátko, k němuž jí vážou mateřské city, navíc se naplnila nezbytná podmínka úspěšného rozvodu. Ingrid se nevzdává, realizuje se umělecky a má úspěch. Její matka to vidí jinak: „Zachtělo se ti slávy? Nemáš na to! Nezapomínej, kam patříš. Nepovyšuj se, holčičko! Až tě prokouknou, ani pes po tobě neštěkne…“

Omezil jsem se pouze na část románu, na dobu, která formovala osobnost Ingrid, není mým úkolem prozrazovat děj. Je však na místě zmínit se, že se přece jen dočká trochu toho štěstí, které však je pouhou kapičkou v porovnání s uplynulým životem.

Není pochyb, že skrze postavu Ingrid autorka interpretuje své představy o životě. Její výpověď je realistická a natolik přesvědčivá, že jí věříme a že se s Ingrid dokonce převážně ztotožňujeme. Její příběh nás chytí za srdce. I když připouštím, že jsou mezi námi lidé, kteří tak daleko ve svých myšlenkách nedojdou.

Jana Maternová si nesporně pozornost čtenářů zaslouží, už jen pouze pro nespoutatelnou touhu psát a tím komunikovat s těmi, kteří ji čtou či budou číst, touhu vyslovit se k nejrůznějším osobním i společenským tématům, které považuje za stěžejní. Autorka má co říci, pouze nepapouškuje, co bylo mnohokrát vysloveno. A když už ano, je třeba dodat, že to říká jinak – po svém.