JOSEF JINDRA

Advent

Zas čtvrtý kůň čtyř ročních dob

přijíždí se saněmi,

k porodu lásky z jejích jarních stop,

k poděkování zemi,

že podávala chléb

i vodu k pití v dlani.

Už zvolna rozsvěcí se chlév,

co chrám.

Zaržá kůň bílý pro bolest

lidského zrození

a náhle vzplane jasná zář,

jež skryta byla do ženy,

jak v dlani drahokam

Už brzo slunce zvedne tvář

a vzbudí spící pupeny.

Pak jarem vzkvete nová ratolest.

Teď na větvi list samotář

se ještě chví,

že nestihl se skrýt

do tepla nových objetí

v náručí země.

Je advent sémě nadějí,

že bude žít co zvadlo.

Také to listí na stromě,

co dosud neopadlo.

Léthé a čas

Každá slušná řeka

má své drobné pramínky,

které se časem dohodnou,

že se ve veletok spojí,

na horské stráně ztratí vzpomínky.

Taková je řeka Léthé,

řeka ztráty sil a víc nic není.

Ač její malé pramínky

se ještě dají přeskočit,

pak její veletok je ten čas zapomnění.

Už pozoruji na tom druhém břehu

koryta z marných slz

a opouštění marných nadějí.

Stačil by krok, čas jako slupka tenký,

by zmizel docela, jak noha v závěji.

Počítání času

Čas

se zrodil tam,

kde vznikla hmota,

kde hmota není,

není ani Čas.

Čas se počítá

od vzniku první chvíle

a kdy to bylo,

neví ani ďas

a jak to vypadá,

Čas přežije i nás,

že vždycky po nás něco zbyde.

I ve zbytcích je čas.

Náš čas je Času pouhá kratochvíle,

čas poskakuje rozpustile

v naší hmotě těla

a dělá to i tam, kde nejsme my.

Náš čas je maličký

jak dítě s houslemi

a mistr tónů na ně hraje.

Zahraje vznik i zrození,

čas růstu a kvetení,

čas lásky i čas nenávisti,

a ze strun loudí neštěstí i štěstí,

čas vadnutí i nedosnění.

Ztratit se nemůže.

Čas čeká na sečtení.

Samota pod jednou

My už se nevídáme jako lidé,

zapomněli jsme své hlasy.

Jsme jen dvě mailové adresy,

notový záznam, který nemá noty.

Vlak od tebe mi teď už neujede.

Má jednosměrný jízdní řád.

Ze samoty do samoty.

Nekonečno

Až se jednou sejdu s nekonečnem,

ať je to mladá, krásná žena,

neoblečená,

s vlahými ústy a voňavým dechem,

se po mém posledním přání

zbytečně ptá.

Má tvář je hladce oholená,

nejspíš jsem přišel už svlečen,

v závratném objetí božského míru

se rozplynem ve vesmíru.

Ach, až já se sejdu s nekonečnem,

bude to vážná, stará žena,

do černého oblečená,

s vrásčitou tváří, dech starých knih,

kostnatou rukou

změří mou Osudu míru,

otevře vrátka

a hodí mě do vesmíru.