JOSEF JINDRA
Advent
Zas čtvrtý kůň čtyř ročních dob
přijíždí se saněmi,
k porodu lásky z jejích jarních stop,
k poděkování zemi,
že podávala chléb
i vodu k pití v dlani.
Už zvolna rozsvěcí se chlév,
co chrám.
Zaržá kůň bílý pro bolest
lidského zrození
a náhle vzplane jasná zář,
jež skryta byla do ženy,
jak v dlani drahokam
Už brzo slunce zvedne tvář
a vzbudí spící pupeny.
Pak jarem vzkvete nová ratolest.
Teď na větvi list samotář
se ještě chví,
že nestihl se skrýt
do tepla nových objetí
v náručí země.
Je advent sémě nadějí,
že bude žít co zvadlo.
Také to listí na stromě,
co dosud neopadlo.
Léthé a čas
Každá slušná řeka
má své drobné pramínky,
které se časem dohodnou,
že se ve veletok spojí,
na horské stráně ztratí vzpomínky.
Taková je řeka Léthé,
řeka ztráty sil a víc nic není.
Ač její malé pramínky
se ještě dají přeskočit,
pak její veletok je ten čas zapomnění.
Už pozoruji na tom druhém břehu
koryta z marných slz
a opouštění marných nadějí.
Stačil by krok, čas jako slupka tenký,
by zmizel docela, jak noha v závěji.
Počítání času
Čas
se zrodil tam,
kde vznikla hmota,
kde hmota není,
není ani Čas.
Čas se počítá
od vzniku první chvíle
a kdy to bylo,
neví ani ďas
a jak to vypadá,
Čas přežije i nás,
že vždycky po nás něco zbyde.
I ve zbytcích je čas.
Náš čas je Času pouhá kratochvíle,
čas poskakuje rozpustile
v naší hmotě těla
a dělá to i tam, kde nejsme my.
Náš čas je maličký
jak dítě s houslemi
a mistr tónů na ně hraje.
Zahraje vznik i zrození,
čas růstu a kvetení,
čas lásky i čas nenávisti,
a ze strun loudí neštěstí i štěstí,
čas vadnutí i nedosnění.
Ztratit se nemůže.
Čas čeká na sečtení.
Samota pod jednou
My už se nevídáme jako lidé,
zapomněli jsme své hlasy.
Jsme jen dvě mailové adresy,
notový záznam, který nemá noty.
Vlak od tebe mi teď už neujede.
Má jednosměrný jízdní řád.
Ze samoty do samoty.
Nekonečno
Až se jednou sejdu s nekonečnem,
ať je to mladá, krásná žena,
neoblečená,
s vlahými ústy a voňavým dechem,
se po mém posledním přání
zbytečně ptá.
Má tvář je hladce oholená,
nejspíš jsem přišel už svlečen,
v závratném objetí božského míru
se rozplynem ve vesmíru.
Ach, až já se sejdu s nekonečnem,
bude to vážná, stará žena,
do černého oblečená,
s vrásčitou tváří, dech starých knih,
kostnatou rukou
změří mou Osudu míru,
otevře vrátka
a hodí mě do vesmíru.