IVAN ČERNÝ

V čase „osmiček“, jak se dnes módně říká, věnovala média až přebujelý zájem roku osmašedesát a vstupu vojsk tzv. Varšavského paktu do ČSSR. Je s podivem, že stejnou, ne-li větší kampaň nevěnovala kulatému výročí ostudné Mnichovské dohody mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií, přikazující odstoupení československých pohraničních území Německu, s mimořádně zrádcovským přístupem především Anglie ke svému spojenci, tehdejší ČSR, která s cynismem této koloniální velmoci vlastním prohlásila, že kvůli malému nárůdku v centru Evropy si nebude dělat problémy s expanzivním Německem.

Kniha Svjatoslava J. Rybase MNICHOV – BENEŠOVO PROROCTVÍ, kterou před krátkým časem vydal autor vlastním nákladem, se vrací k načrtnutému tématu, jež je zvláště v naší literatuře mnohokrát zpracované. V tomto případě se však autor zdařile pokusil o odlišnou formu. V podtitulku publikace čtenář jistě nepřehlédne doporučení: Filmový scénář – určeno k přečtení, které již samo o sobě zvyšuje zájem o toto dílo literatury faktu, jehož obsah je i v současné době mimořádně aktuální.

Autor používá krátkých výňatků z archivů té doby nebo z vydaných knih. Začátek – 15. březen 1939 – konec prosinec 1943. A hned v první kapitole k hodnocení Mnichova otiskuje názor Edvarda Beneše, Václava Havla a Miloše Zemana.

V dalším textu představuje aktéry děje – Beneš, Stalin, Molotov, Churchill, Roosevelt, Hitler, Alexandrovskij, A. W. Dulles a jeho bratr John Foster, Litvinov, Goebbels, Mussolini… Tak bychom mohli podle důležitosti postav a zemí, z nichž pocházeli, napočítat celkem padesát čtyři politiků a vůdců. Z našich jmenujme Beneše, Františka Moravce, Štefana Osuského, Jana Syrového, Kamila Kroftu, Jaromíra Smutného, Jana Masaryka…

Autorovi však nejde o výčet jmen a životopisné údaje. To vše je mu materiálem k tomu, aby rozehrál vlastní hru těchto osobností, které se třeba ani nesešly, ale mohly… Jejich názory vyjadřují velmi přesvědčivě, co se tehdy chystali sdělit ať už zcela oficiálně, nebo diplomatickým jazykem.

Dialogy jsou podloženy událostmi, ale autor je pojal literárně a napsal šťavnatě a čtenář je bezděčně vtažen do atmosféry té doby více, než kdyby četl strohá fakta. Vše spěje k Mnichovu a nakonec i dále za Mnichov, protože velmoci se už začaly připravovat na válku. Autor rozehrává i pozadí těchto příprav mezi německými pohlaváry, bez ohledu na smlouvu mezi Německem a Sovětským svazem, a klade si otázku, zda byl 22. červen 1941 takovým překvapením.

Ale konec knihy není tak jednoznačný. Nejeden ze čtenářů jistě dojde k závěru, že své aktéry autor zanechává tak trochu ve vzduchoprázdnu a přehnaně rychle ukončuje celou dějinnou kapitolu. Nejdůležitější však je, že si většina čtenářů bezesporu zapamatuje spoustu myšlenek, proslovů a pochopí i činy hybatelů politiky té doby. Proto je tato kniha coby historická příručka, obohacená o literární postupy, živě osvětlující události, které z dějepisu neznáme, vítanou publikací.

Zvláštní uznání pak patří skvělému překladu Miloše Hodače. Kniha má též perfektní fotopřílohu s řadou českým čtenářům neznámých snímků, kde mimo ilustrací z archivů Ministerstva zahraničí Ruské federace a Státního archivu sociálních a politických dějin Ruské federace najdeme i unikátní záběry z archivů novináře a spisovatele Zdeňka Hrabici a historika a publicisty Jaroslava Čvančary.

Svjatoslav Jurjevič Rybas (1946) je ruský spisovatel, autor 26 publikací, ve své tvorbě především zaměřený na životopisy. Zabýval se postavou P. Stolypina, známou z carského Ruska. Dále J. V. Stalina, generála Kutěpova, jednoho z významných bělogvardějců, či Andreje Gromyka, dlouholetého ministra zahraničí Sovětského svazu. Vydal také učebnici 100 let vnitřních válek, Stručný přehled ruských dějin XX. století a další. Je osobou veřejně činnou i jako člen několika historicko-politických organizací.