VĚRA BERANOVÁ

Knihu Claire Beck-Loos ADOLF LOOS – PRIVÁTNÍ PORTRÉT (nakladatelství Pragma) můžeme mimo jiné interpretovat jako jedinečný autoportrét autorky. Text je svým způsobem konglomerát autorčiných postřehů ze společného života s významným architektem, spolu s dalšími texty, týkajícími se rodinného života autorky a bohaté fotografické dokumentace.

Claire Beck-Loos se narodila v roce 1904 v Plzni, její příbuzní byli jedni z prvních Loosových zákazníků, takže se s ním jako mladá dívka setkala. Ve svém krátkém životě se věnovala literatuře a fotografii, z této tvorby se bohužel zachoval jen zlomek. V prosinci 1941 jí bylo přiděleno číslo 824 pro transport do Terezína. Zahynula, jako většina její rodiny. Přesto její črty o životě s A. Loosem se staly věčné. Dočkaly se mnoha vydání v mnoha jazycích. Autorce se podařilo podat zcela jiný obraz této významné osobnosti, než se o něj pokoušeli a stále pokouší historici i teoretici architektury.

Čtenář se dozvídá konkrétní poznatky, postřehy, úvahy z posledních let Loosova života. Autorka byla poslední, třetí ženou architekta. Jako manželé prožili spolu jen pár let, i když se znali mnohem déle. Byl mezi nimi velký věkový rozdíl, víc než třicet let.

Loosovy vztahy nikdy neměly dlouhé trvání. Všichni, kdo jej znali, vždy vzpomínají na jeho komplikovanou povahu. Byl prý okouzlující společník, který inspiroval své okolí, na straně druhé pak poněkud frustrovaný stárnoucí muž, který těžce nesl svůj sluchový handicap. Právě toto poslední období v krátkých črtách zaznamenává autorka.

První vydání knížky vyšlo v roce 1936, tedy jen tři roky po Loosově smrti a čtyři roky po jejich rozvodu.

Črty mají specifický půvab a podávají naprosto jiný pohled na architekta a na jedinečnou osobnost. Nejde jen o záznamy událostí, dějů a interpretaci Loosových myšlenek, odráží se v nich i osobnost pisatelky, její někdy docela kritický pohled. Črty jsou různě obsáhlé, od několika řádek až po několik stran, někdy mají cestopisný charakter, někdy odráží vzájemnou debatu, někdy představují autorčiny úvahy. Texty nejsou datovány, ale můžeme je se znalostí životních osudů jejich protagonistů časově zařadit do krátkého období jejich společného života, do přelomu 20. a 30. let 20. století.

Několik úvah můžeme uvést:

Claire Beck-Loos píše: „Jsme v Praze. Jdeme na Petřín. Je jaro a všechno kvete. Loos říká: Na vrcholu Petřína bych rád postavil hotel. Dobře by zapadl do krajiny. Jen si pomysli… Hradčany, ten báječný rozhled a k tomu na vrcholu Petřína hotel, který by byl vidět z dálky! Mám v hlavě plán… báječný plán! Je třeba znovu uvést do provozu lanovku. Budou tam ubytováni návštěvníci z celého světa. Něco takového v Praze chybí!“

S odstupem asi tak 90 let můžeme srovnávat Loosovu představu Petřína s naší realitou. Tak lanovka většinou jezdí a co hotel?

Další črta nazvaná Mihotající se ryby: „Stavba Müllerovy vily je dosud v počátečních fázích. Dr. Müller vzal Loose na stavbu na pracovní schůzku. Loos stojí mezi trámy a ukazuje na jedno místo. Tady, říká, bude osvětlené akvárium s rybami.“

Akvárium ve vile opravdu je, netroufám si však tvrdit, že místo je totožné s Loosovou představou.

Loos při práci, tak se nazývá další črta: „Loos má následující denní rutinu: ráno v půl deváté je vpuštěn pes Wipsi. Je to něžný budík. Pak přichází Mitzi se snídaní. Ta sestává z hrnku kávy a dvou croissantů s máslem a medem.“

Autorka se ve svých textech nevyhýbala ani čistě osobním tématům. Například v črtě nazvané Důvod k rozvodu: „Loos vejde do koupelny. Tváře má zarudlé hněvem. Ty chceš být mojí manželkou? Vykřikne: Ty, která nemá žádnou úctu k materiálu? Kdo jím nesmyslně mrhá a nechá ho rozpustit v nic? Ty marnotratnice! Copak nevíš, že celý život bojuji proti nesmyslům, proti zdobnosti, proti mrhání energií, proti mrhání materiálem? A ty, manželka, se opovážíš nechat tohle báječné mýdlo, aby se rozpustilo ve vodě?“

Možná to nebyla žádná nadsázka, možná to Loos myslel dokonce vážně.

Encyklopedie je název další črty: „Co hledáš v encyklopedii, Dolfi? Nic nehledám. Co tedy děláš? Čtu. V encyklopedii? Ano, je to nejlepší četba, kterou znám. Daleko zajímavější než nějaký starý román!“

Loosovo celoživotní nasměrování bylo levicové, tak také deklaruje svůj světonázor: „Jsem komunista. Rozdíl mezi mnou a nějakým bolševikem spočívá jen v tom, že chci změnit všechny lidi na aristokraty, zatímco on je chce proměnit v proletáře…“

Adolf Loos (1870–1933) se narodil v Brně v rodině kamenosochaře. Studoval v Drážďanech, žil krátkou dobu v USA. Jako architekt začal pracovat ve Vídni na konci 19. století v jedinečné, i když krátké epoše fin de siécle. Zároveň se však věnoval i teorii. Publikoval řadu studií v Neue Freie Presse, začal také vydávat vlastní časopis Das andere. Ve svých článcích se zamýšlel nad urbanistickým rozvojem, byl přesvědčen o nutné reformě architektury. Později tyto články vyšly v souborech nazvaných Řeči do prázdna a Přesto. Jeho realizované, ale i nerealizované projekty, spolu s teoretickými úvahami, hluboce zasáhly do vývoje světové architektury.
Adof Loos byl především v prostředí naší avantgardy vřele obdivován. Jeho pražské přednášky v letech 1911,1913, 1925 byly přijímány s velkým nadšením, dokonce získal od prezidenta Masaryka čestný důchod. Müllerova vila v Praze patří k jeho vrcholným projektům. V knize je mimo jiné publikovaná fotografie, pořízená v roce 1930, z doby dostavby vily, u příležitosti Loosových šedesátin, kterých se mimo oslavence a majitelů vily zúčastnili například estetik Bohumil Markalous, básník a prozaik Josef Svatopluk Machar, umělecký historik Antonín Matějček a další osobnosti pražského kulturního života.

Je zajímavé, že většina teoretiků architektury se shoduje, že Loos nebyl v pravém slova smyslu moderním architektem, ale jeho pojetí bylo jistým předstupněm funkcionalismu. Funkce u něj nebyla naprosto dominantní. Bylo to především nové, či jiné pojetí prostoru Raumplan. Právě na Müllerově vile je tato skutečnost nejčastěji demonstrovaná. Prostor zde není členěn v rámci jednotlivých podlaží, čímž vznikají nové pohledy a průhledy. Stejně tak fasáda, členění oken nesouhlasí s vnitřní dispozicí. Stejně tak vnitřní prostory nejsou pravidelně členěny, návštěvníka za každým rohem čeká nějaké překvapení.

Nebyla to však jen Praha, v které se realizovaly Loosovy projekty, ale také Plzeň, kde jsou v současnosti zpřístupněny interiéry bytů, jež Loos koncipoval a které se dochovaly v původní podobě. Brno se také hlásí ke svému rodákovi a v současnosti vyhlašuje veřejnou výtvarnou soutěž na jeho pomník.

Tak stále žije Adolf Loos v paměti nejen odborníků, ale i nejširší veřejnosti. Svým způsobem k tomu přispěla i recenzovaná pozoruhodná knížka.