EVA FRANTINOVÁ

Obloha na Náměstí Míru vymetená babím létem. Na zem se sype první listnaté zlato. Pražská Itálie!? Ve vteřině ji do mlhy a šera zahalila jediná zpráva. Všechno kolem mne na všechno kolem psalo: Josef Šimon zemřel! V čase, kdy básník nic neznamená, přála jsem si, aby kameloti s tou zprávou obíhali každého, kdo čekal na tramvajové zastávce. Uprostřed nich nejvyšší Vyvolávač…

Zamlžily se mi brýle. Jako bych znova a jinak prvně míjela automaty, v kapse sbírku Snídaně v automatu. Naučila mne milovat automaty za deště, i v poledne, kdy slunce lezlo do talířů. Ráno i za tmy, kdy na ulicích ještě svítily neóny.

S Josefem Šimonem jsem se setkala v životě jen na pár minut. Kolem roku 1980 jsem nesla do nakladatelství Práce svou druhou sbírku. Básník tu seděl za velikým psacím stolem. Jak může tenhle člověk, který mi připomínal spíše vichr, chvost jisker, blesk, zvuk elektrické kytary, náhle vzniklé blues, prostě něco živelného, syrového, ale zároveň i něžného jak může vydržet celý den za psacím stolem?

„Stál jsem na refýži na Národní třídě / celý zarostlý bujícími novotvary vůně / a s ostnatým obojkem cigarety v ústech…“ napsal v básni Déšť se sněhem. A také verše o všech tatíncích a dcerách na světě: „i kdybys umřela budu tvůj tatínek / i kdybych umřel já budu tvůj tatínek / i kdybychom umřeli oba / i kdyby vyhasla slova / budu tvůj tatínek / i kdyby celý svět vykvetl v záhonu nicoty / budu tu navěky já a ty…“

S Josefem Šimonem jsme se neviděli více než třicet let. Nedávno jsem zaslechla (v souvislosti s jeho jménem) slovo hůl. Že nosí hůl. Básníka pouště tohoto světa jsem si s ní nedovedla představit. Josef Šimon přece pro nás stále hraje na kytaru s křídly!