MILAN BLAHYNKA

Velká edice veršů z rozsáhlé literární pozůstalosti Ivana Blatného, kterou připravil a letos v září vydal ve svém nakladatelství Druhé město Martin Reiner pod – zvědavost budícím – názvem JDE PRAŽSKÉ DÍTĚ DOMŮ Z BIA… (464 stran velkého čtvercového formátu, ilustrace Jiřího Koláře a grafická úprava Bedřicha Vémoly) právem sklízí – až na zavytí zapšklé závisti – nadšené uznání. Ačkoli se málokomu z pokolení Josefa Kainara, Jiřího Ortena, Ivana Blatného a Jana Skácela dostalo takové čtenářské, vydavatelské a badatelské pozornosti jako právě jim, Reinerův výbor z netištěných rukopisů Blatného (z přibližně 280 000 veršů!) je nejenom heraclovský čin, ale také sotva očekávatelné překvapení, doslova objev. Není to žádný „doplněk“, probírka toho, co „rostlo stranou“ a co jen „doceluje“ představu o tvůrčím odkazu osobnosti. Je to vynikající kniha poezie.

Jde o Blatného básnickou tvorbu z „písánek“ a sešitů, do nichž básník své verše soustavně psal ve svých posledních letech.

Počet ani popis sešitů ediční poznámka neuvádí, nezmiňuje se ani o jejich řazení a o tom, zda uspořádání výboru je založeno, jak se zdá podle zmínek (o prostředí a zvl. zdravotních svízelích, dietě, předpisované kuřácké abstinenci) zhruba, patrně však ne důsledně, na chronologii; pokud tomu tak skutečně je, představuje výbor i jakousi daty nevybavovanou kroniku básníkova života od roku 1982, kroniku jeho šťastnějších i bolestných period, zprávu o existenčních podmínkách i potížích věru přeskromného autora, jemuž připadala šance psát „u velmi pohodlného stolu / ve velmi tiché místnosti“ jako hodna díků („jak děkuji Bohu za tyto dary“).

Blatný však až příliš dobře věděl o pomíjivosti svého skromničkého štěstí: „Prozatím mě nechali / … / prozatím tedy píši dál u krásného stolu / s ustavičnou úzkostí, že budu vyhozen / k starému nepohodlnému ošklivému psacímu stolku, / u něhož by ani nejubožejší básník nechtěl psát / měl-li takový Schiller, musím se vzdát snění, že básníci neumřeli / že tajně žijí / že píší neustálou Ódu na radost.“

Úzkost nebyla planá, o tři strany dál zní nářek: „byl jsem už donucen opustit dobrý stůl / píši na zmíněném ošklivém“ – a píše ošklivě o svých nejlepších přátelích: „nenávidím Bohuslava Brouka,“ „Jiří Orten, takzvaný přítel,“ dokonce pak i: „nikdy jsem neměl jediného přítele / ačkoli někteří moji nepřátelé / předstírali, že mými přáteli jsou“; ve chvíli nejhlubší beznaděje se obrací k básníku, jehož opakovaně oslovoval a bude zas oslovovat „drahý Nezvale“: „Nezval to dělal tak krásně / že i tady jsem o něm mnoho psal / nyní vím, že i on mě jenom vykrmoval jako vepře / na němž si všichni pochutnají / nechají ho živého a budou ho celou věčnost mučit.“ To však nebylo Blatného poslední slovo, jen co přestál nejhorší bolesti, chtěl „být vždycky veselý, neutonout v žalech, / být s drahým Nezvalem na poetismu bálech“; a ještě později „být v Praze s Nezvalem za kvetoucího jara“.

Ani snad Blatného „drahý Nezval“ nenaplnil tak vrchovatě své rozhodnutí psát, „jak mi právě bude“, jako to dokázal právě Blatný, v němž Nezval, dlouho přesvědčený, že nemůže děti mít, a netuše že bude mít k stáru Roberta, chtěl vidět svého syna. Když si byl Blatný – po vydání Starých bydlišť a zejména Pomocné školy Bixley (1987 v Kanadě) – už jist svým mimořádným místem v poezii, psal:

„Hudba mých blaženství už rozehrává nervy, / jsem plný bravúry, nespoutané vervy, / na našem Parnasu budu hráti prim! // V motýly změněny jsou nevědomé larvy, / je konec abstrakce, milujeme barvy… / na jméno Vítězslav já svého syna křtím.“

Hlavní hodnota výboru je ovšem v mimořádně vydatném a šťastném výlovu uhrančivé poezie z téměř nepřetržitého „proudu slov, jak z básníka tryskal od konce 70. let až do jeho smrti v srpnu 1990 (…) včetně posledního dne života, ještě několik hodin před definitivním koncem“ jeho přímo „nekonečné básně“. Podoben sopce Stromboli chrlil Blatný žhavou lávu svých veršů v tak velkém, zcela neuvěřitelném množství, že se vlastně musel jako autor rozdělit ve dva básníky. Podobně jako si Nezval ve svém příliš úrodném roce dovolil podvést surrealistickou doktrínu, které se ukázněně podřizoval, a v převleku za věčného studenta Roberta Davida dal průchod své zálibě v rýmech a pravidelném verši, právě Nezvalův dlouho nejmilejší mladý básník Blatný si také stvořil – byť k tomu jistě i jinak motivován alase a Ludvíka KunderyHalasHalase aa – svého dvojníka. Pro tento svůj klon si zvolil jméno (Reiner právem slyší v něm jméno moravského městečka Františka Halase a Ludvíka Kundery) Nezvalova poněkud bizarního přítele, herce a podle Nezvala i básníka Josefa Kunstadta.

Martin Reiner při výlovu básnických skvostů a edičně odvážné, ale nanejvýš oprávněné eliminaci strusky sáhl ze statisíců vychrlených veršů šťastně po těch, ve kterých je Kunstadt střídavě objekt i subjekt.

Zpočátku se může zdát, že si Blatný dvojníkem zjednal možnost vyjevit svou druhou tvář (velikáš, diletant, navíc plkající, chlubil a možná neuropat), jenže tu neskrývá Blatný ani tam, kde o sobě mluví přímo, utahuje si – obdařen odvahou často až krutě ironické sebereflexe – ze svých ambicí i proher, z touhy po aspoň tichém postranním místě na Parnasu, a dovede být šťastný, přestože neví, „why / as I am ‚Dichter-Hovno‘, ale jindy se hrozí, že bude slepý, že nebude moci vůbec psát a bude „Dichter-hovno“ (věděl Blatný, že přesně stejně si posteskl před mladičkým Hrubínem o postavení básníka už slavný Antonín Sova?). Snad aby se utvrdil ve své roli básníka, jemuž je nejlépe v péči psychiatrických ústavů, nesahá po svém „jménu krycím“, výslovně jako „studený mrtvý Blatný“ se vyznává, že nemaje „rozum těch, kteří píší krásné zábavné romány“, „nemůže psát jinak než schizofrenicky“.

Největší potěšení najdou v knize Jde pražské dítě domů z bia… náruživí čtenáři české i světové poezie. Bezmála co verš, to narážka na dílo některého starého i moderního klasika, šťastné napojení na velké naše kulturní zázemí, jeho evokace. Blatný svůj způsob samozřejmě ironizuje („číst mnoho básníků a vesele z nich krást“). Reiner důvěřuje čtenáři a průhledné narážky nevysvětluje; ponechává na čtenáři, aby se rozpomněl nad verši „Koně běží bez otěží / – koníčci, poběžte k nivám“ na verš ze slavného předzpěvu Podivuhodného kouzelníka, na verš „Troubil postilión a koníci běžely k nivám“. Podobně když v jiné Blatného básni „děťátko nemůže vstříc smrti“, je to přiznání k vlastní marné touze skoncovat s útrapami, přiznání prostřednictvím narážky na poslední sloku Nezvalovy básně Zasnění, v níž „ohnivé růže zemřely, / fialka nevoní, / tak tiše sníc / jde smrti vstříc / děťátko na koni“. Vždyť v jiné básni řekne: „To dítě jsem já.“ Odkazy na klíčová místa české poezie i na osudy jejich tvůrců je Blatného poezie hustě protkána. Kdo by nevěděl, kdože je „biskup brněnský“, který se belhá o berli“? A přitaká-li Blatný „ano, Václave Černý, budu titán“, vybaví se nám Černého velká raná kniha Essai sur le titanisme dans la poesie romantique occidentale entre 1815 et 1850 (1935), která česky nikdy nevyšla, ale o níž Blatný zřejmě věděl a odvodil si z ní, proč Černý nebyl nadšen jeho prvními dvěma sbírkami a z jaké představy o poezii soudil o Paní Jitřence, že je to jen „sladký a bezbranný idylismus“ a že u Blatného je i „smrt integrovaná do idyly“.

Zvláštní odstavec si zasluhuje Blatného hra se slovy. Jeden přiklad za mnohé. V delší básni, ve které se Blatný vypsal ze svých trpkých zkušeností, které ho zavedly až k názoru, že „nejlepší napsaná kdy báseň je Wolkerova U rentgenu“, končící „slovem, které dobře znám: / Nenávist“, čte se také verš „neustálé hity je všecko, na co si mohu vzpomenout ze svých nemocnic“. Básník tu nemá na mysli „hity“ ve významu hudební „šlágry“, ale v původním významu „údery“ („dokonce mi byl vyražen i jeden zub“) a ke své žalobě na bohy, kteří nemají slitování „s Kunstadtem“, dovoluje si nadsázku dnes u nás až trestnou: „Hitler nebyl o nic horší než oni / Hitler hit.“ Ve fýrerově jméně se mu podařilo vyhmátnout hit, úder, ránu. A mimoděk jasnozřivě nahlédl až do našeho času, kdy se Hitler stal mediálním hitem, stále přítomným na evropských obrazovkách a v časopisech, a to pod nejrůznějšími záminkami (studia jeho zrůdnosti i přitažlivosti, distancování od fašismu a varování před ním), ve skutečnosti kvůli neselhávající atraktivitě zla, zaručující vysokou sledovanost.

O velkém francouzském prozaikovi a zároveň velkém kolaborantovi jménem Drieu La Rochelle kdosi napsal, že nikdo nemůže o něm říci nic horšího, než o sobě řekl ve svém díle on sám. Blatný se na rozdíl od něho ničím neprovinil, jen si dovolil nerespektovat konvenční pokryteckou morálku, rád provokoval, přiznával se i ke svým nenávistem, ale nemůže se o něm rovněž říci nic horšího, než napsal o sobě a o svém druhém já, o Kunstadtovi, ve svých verších. V tom šel dál než surrealisté, k nimž se opakovaně hlásí, také dál než jeho milovaný básník vyzývavě chodící ve Skleněném haveloku.

Rovněž míchání opojného koktejlu míst, kde žil i nežil, osobností, s nimiž se znal i neznal, sportovců, politiků, dob, událostí skutečně i zdánlivě nesouměřitelných, světodějných a intimních rozšířil o míchání češtiny s angličtinou, francouzštinou, latinou, němčinou, polštinou v podivuhodně rýmovanou makaronštinu. A co víc, dovádí k dokonalosti syntézu poezie a jejího výkladu (i tu ve stopách Nezvalových), vedle něhož blednou všechny učené analýzy:

„Jak píše Josef Kunstadt své diskursivní texty? / Řekne Glacier Bay a už se tam ocitá / a vidí veliké sladké tání / podobající se spíše sněhovým lavinám; / lavina láva…// …Sníh lavin taje a ihned zase zamrzá, / tvoří drsný á hrbolatý škraloup, / krabatý škraloup… / krabatý / jak ručník po onanii. // Oh strach.“

Ve slokách, kde Blatný provokuje, že „pro krásu podvazkových pásů“ nakupuje „jenom v Asu“ a někdy vidí „celou spásu“ v možnosti „přikusovat chleba k masu“, představuje se, jako „syn matky Evropy“ (jejíž děti věru neměly vždy co k čemu přikusovat), a po postesknutí, že už jeho „penis bohužel však visí“, velí: „Vydejte sebrané mé spisy / tajemné jako zákulisí… / how easy it‘s to find a rhyme.“

Martin Reiner je z básníků, esejistů a vydavatelů, jakých je jen jako šafránu: dá autentickým básníkům na slovo a dokonale obeznámen s Blatného knihami a životem, jak dokázal jeho Básník, román o Ivanu Blatném, ale nepustil se do edice Blatného sebraných spisů, udělal cosi lepšího a paradoxně víc. Z veletoku rukopisů posledních devíti Blatného let vybral verše, sloky a básně, které působí jako Rimbaudovy Záblesky; vybral a uspořádal verše, v nichž je mimořádně osobitý básník nejvíc svůj.

Když Reiner psal o básníkovi svůj neromantizující román, patrně už některé básníkovy „písánky“ a sešity znal, ale pak se pustil do jejich namáhavé gruntovní probírky a jistě prožíval slast velkého zadostiučinění. Výbor, který z nich sestavil, v ničem podstatném jeho knihu o básníkovi nekoriguje, naopak, potvrzuje ji jako empatický portrét velké nekonvenční osobnosti, básníka, který byl vždy bezohledně svůj, ve svých posledních letech až nezřízeně. Nic nebudí podezření, že Reiner pominul nějaké hodnoty svému pojetí spíše vzdálené. Reinerův Blatný je prostě Blatný svůj.

Bude to tím, že Martin Reiner je – při všem, v čem se od svého idolu velice a nápadně liší – především básník téže krevní skupiny.