MILAN BLAHYNKA

Psát doslov ke knížce jedinečných veršů je nesmysl non plus ultra. Nesmysl tím větší, čím jsou básně lepší. Nesmysl největší, když vzrušující básně jsou dílem žen, podle profesora Ernsta Bornemana (Encyklopedie sexuality, česky 1994), který se v ženách sakra vyznal, bytostí po všech stránkách lepší. Ženský „mozek je navzdory patriarchální legendě o vrozené hlouposti ženy proporcionálně větší než mužův. (…) Mozkové laloky, sídlo inteligence, a malý mozek jsou u ženy rovněž větší než u muže. (…) V důsledku většího průměru krční žíly a arterií je ženský mozek lépe prokrvován, a proto vhodný pro větší výkony než mužský.“ A co víc, žena „má v genetickém ohledu cosi, co muži schází. Badatelé Barr a Bertram v roce 1949 objevili, že žena má v jádru buňky tzv. sexchromatin, který v mužských buňkách chybí. (…) Nejdůležitější však byl objev, že chromozom Y neexistuje u muže autonomně, a proto také nemůže poskytovat organismu žádnou původní informaci.“

Nevtírá se hříšná myšlenka, že žena nebyla stvořena z žebra muže, ale naopak muž je na světě z úsměvu ženy?

Máme si, my chlapi, po tisíciletích parchantů patriarchátu, mužského naparování, prozrazujícím na nás tajený mindrák méněcennosti, máme si zoufat? Máme si hodit mašli?

Nic není tak zlé (snad ani současný svět), jak to zprvu vypadá. Ač jim nesaháme ani po jejich krásné kotníky, ženy nás kupodivu potřebují. Proč by nás jinak sváděly a chtěly mít? Potřebují nás, jako potřebují zrcadlo. Jsme jim živé zrcadlo. Ačkoli i v poezii předvedly už úchvatnou Sapfo z ostrova Lesbos, že ani poezie vůbec není doménou mužů, bývají docela rády mužským básnickým holdům na jejich krásu, důvtip, chůzi, slova – ba i na jejich smysl pro legraci; copak má muž u nich šanci, ať už zvává na sebekrásnější sbírku motýlů nebo umí rozbíjet atomy, když je nebaví? Když až poslední princ rozesměje smutnou princeznu?

Nezbývá než se smířit s tím, že jsme, my občas jejich miláčkové, na světě proto, abychom ženy obdivovali a nosili na rukou. A psali – pokud už máme dar slova – o jejich jedinečnosti verše?

S tímto poznáním mě uvedla do rozpaků výzva, abych napsal pár prozaických slov k Dámské jízdě, tím spíš, že nezapomínám na Nezvalova slova o tom, že vykladači poezie se vesměs minuli povoláním. Co zmůže literární historik a kritik, když jde o poezii? Žalostně málo mnoha slovy. Neboť co básník – natož básnířka – řekne jedním veršem, to v rukou interpreta, i když není zrovna popleta, spotřebuje celou stať. Bezruč zapsal do básnického místopisu Moravy Kyjov třemi slokami, všehovšudy dvanácti verši. Vynikající rozbor té básně vydal mému drahému zasvětiteli do moderní poezie doktoru Ladislavu Dlouhému na knížečku Bezručův Kyjov o 46 stranách! Když mi do ní Longus, jak jsme mu říkali, roku 1967 psal dedikaci, povzdechl si, že tam nedostal vše, co ještě chtěl říci. Jak já si zodpovím pouhých pár řádků na konci antologie o mnoha stech veršů?

Rozumné by bylo se slušně vymluvit a omluvit, že nejsem s to. Jenže básníci mě patrně nakazili svým krásným nerozumem? Kdo by odolal a nepřitřel se k dobré společnosti, do níž byl laskavě pozván na závěr Dámské jízdy? A mám ještě jeden velký důvod, abych se honem nevzdal: špatné svědomí. Po celou dobu, co jsem psal knížku o devítihlavé básnické generaci tzv. pětatřicátníků, vesměs ctitelů, obdivovatelů i rabů žen, k níž mě přiměli sami básníci této generace, nejnaléhavěji Karel Sýs a Jaromír Pelc, říkal jsem si, že nějak podobně by se měla připomenout, a co připomenout, přímo oslavit generace básnířek neméně naléhavě mámivých i jitřivých pronikavých veršů – a že na takovou knížku nestačím.

Devítihlavá generace básníků si zjednala k připomenutí své existence mne, básnířky si poradily dobře samy. Jisty si tím, že rozhodující je samo dílo a že nejlépe poezii prezentují, kdo ji píší, přicházejí s antologií, kterou nesou svou nejvlastnější kůži na trh. Žádná antologie se samozřejmě nedá dohromady samovolně. Jestliže pětatřicátníci mohli vděčit za dozrávání ke své pospolitosti, k pozoruhodné generační jednotě při zachování své tvůrčí rozmanitosti, postupně Josefu Peterkovi, Jaromíru Pelcovi, Josefu Šimonovi, Karlu Sýsovi, Jiřímu Žáčkovi, básnířky mají naštěstí svou Evu Frantinovou. Ta je sezvala ke společné prezentaci a dala jim možnost, aby se představily nejlepším možným způsobem, tj. každá po svém.

Pisateli dovětku nezbývá než konstatovat, že vznikla osobní a osobitá antologie, v níž si s chutí početl a objevil nemálo dříve nepovšimnutého i ve verších těch autorek, o nichž kdysi napsal pár recenzí; a že jsou tu při všem, čím ty verše souzní s verši pětatřicátníků, také nikoli nepodstatné rozdíly, dané už údělem ženy a života v jiném prostředí. Účastnice Dámské jízdy také nikdy neutvořily žádnou básnickou skupinu. Neměly k tomu podmínky. Pětatřicátníci se sešli všichni nakonec v Praze (a mimo jejich volné uskupování a výhodu vzájemného tříbení nespravedlivě zůstali mnozí dobří básníci „přespolní“), účastnice Dámské jízdy žily a žijí a tvoří až na výjimky na venku, jedna až na okraji Ostravy, jedna dokonce až za oceánem. Ta se přitom v české metropoli narodila, a ač se do ní jen občas vrací, svou poezií v ní namnoze stále žije, viz její verš: „Černokostelecká Strašnice ve mně.“

Čtenář sám si jistě všiml z životopisných medailonů a vyznání básnířek, že na rozdíl od pětatřicátníků se jim ani časem nedostalo výhod víceméně společných publikačních možností; jejich knížky vycházely hlavně v krajských nakladatelstvích, jejich verše aby čtenář hledal po nejrůznějších sbornících a regionálních i lokálních periodikách. Tím potřebnější a užitečnější je tato antologie. A tím úžasnější je, že bez oné opory, jakou skýtají stálé osobní kontakty a soutěže, a jakou kdysi přispěl Studentský časopis k zformování a zrání básnického pokolení Hanuše Bonna, Josef Kainara, Jiřího Ortena, Ivana Blatného, Jiřiny Haukové, Jana Pilaře, Aleny Vrbové atd., básnířky Dámské jízdy, píšící mnohé v provincii a odkázané samy na sebe, nejsou „mimo“ a „za“. Ač zapřaženy do denní lopoty a těžkých povinností ženy jen formálně rovnoprávné (tu a tam si postesknou: osud krutý / dal mi ženské atributy) – zatímco básníkům vaří, perou, uklízejí a vytvářejí pohodlí pro tvorbu jejich partnerky, a to se má za samozřejmost –, v tvorbě básnických zázraků básnířky vůbec nepokulhávají za nejlepšími zkušenými kolegy.

Mnozí z nich mohou na nejeden jejich verš žárlit, jako básníci žárlili na Wolkerův Svatý Kopeček, na Edisona, na Staré ženy nebo na Nové mýty.

Být básníkem, zažárlím hned na první sloku Dámské jízdy: „Vítej / Řekla židle / a na všech čtyřech poskočila / Zůstaň / Řekl stůl / a silou ještě dubovou / mě k sobě přitisknul.“ Ta Blanka Albrechtová!

Být básníkem, jak bych asi odpověděl domněle bukolické Jitce Badoučkové na její „Ty sis přál vánek, který oživí / bezvládné letní odpoledne, / a já jsem zatím vtrhla jako tornádo…“?

Být básníkem, zaujala by mě Eva Brixi svou Krátkou: „Už dávno jsem ti chtěla poslat Aspoň dva řádky o štěstí / Jen jsem na to nějak zapomněla / V náručí tvé / Plné neřestí.“ A řekl bych si, že měla napsat ještě Dlouhou; jaká by ta asi byla? Třeba ji napsala a jenom kvůli délce se do antologie nedostala (jako se tam nedostalo nic z dlouhých básní další básnířky). A jen tak mimochodem: páni, jak ta autorka umí skrýt a nezabít rým.

Být Nezvalem, výjimečně si zavyčítám, že jsem ke své básni z nejslavnějších nenapsal sám, co nyní Eva Frantinová svým nezdrobnělým Šátkem: „Bylo to krásné a nebylo toho dost / já nechci sbohem když nebylo dosti / já nechci ve spíži mít ohlodanou kost / dnů bez sebe co prázdnem hostí.“

Být básníkem, který si zakládá na svých neologismech (každý si na něčem zakládáme), smekl bych hluboko už před první slokou Pláče na duši Marty Gärtnerové a hlavně před její silou vlastně neplakat: „Sál vře / a je to tedy vřečka / kde kdosi nepřítomný / míchá nás dokolečka…“

Být básníkem, ptám se s Evou Hrubou, JESTLI NĚCO JE / MEZI STOLEM A DVĚMI ŽIDLEMI / TAK JE TO KYTICE ROZKVETLÁ DO HUDBY / TAK JEŠTĚ UMÍME NASLOUCHAT… a ptám se sám sebe, umím-li jako ona pak také přilepit SI PEŘÍ NA NAHÝ TĚLO a jako ona vzlétnout.

Být jedním z básníků devítihlavé generace pětatřicátníků, trochu mi zatrne, jestli jeho generace udělala správně, když si mezi sebou nepodržela aspoň jednu básnířku, právě tu, co s nimi sdílela Zrychlený tep, kde se četlo už její Loučení, nevyčichlé ani po 37 letech od té antologie: „Už zase odjíždíš hnout světem / burácíš garáží / na stole hrnek nedopitý / ložnice chaotické nádraží / mé krajky padají do vlastních sítí…“

Být básníkem Karlem Sýsem, neprozradil bych, proč právě jemu Marie Kafková dedikovala Opálenou venkovanku, která začíná: „Opálená venkovanka / Na plácku za hospodou / Prostírala k nahodilé večeři…“

Být básníkem, řekl bych si s Jaroslavou Málkovou „Ty si jen píšeš / Ale na skládce / pohozené tělo / Ty si jen básníš // Ale pod mostem / svrab a drogy…// …// Obzory daleké / ale v duši mříž.“ A neřekl bych si, co ona v jiné básni: „Lásko / nikdy tvoje nebudu celá“?

Být nejen básníkem, zalitoval bych, že nejsem naděje, o které si Libuše Semecká-Mikysková zpívá: „V nedělním ránu zrozená / naděje / jde se mnou na kafe.“ A být básníkem, bylo by mi líto, že jsem sám nepřišel na způsob, jak ozvláštnit otřelé, jak pozbavit banality banální scénu „Chodili ve dvou / Na lavičce za domem objevili 5m³ samoty“…

Být básníkem, také bych si přál toužit jako Markéta Procházková, aby mi Poezie dala „prostý dar / vidět vše / jako poprvé / a naposledy“, být „Člověk který ještě hledá“ a cestou zimní Stromovkou vidět, jak „všechno zarůstá / mechem sněhu“.

Být básníkem, zazáviděl bych Lydii Romanské metaforiku a pohodu její Dopolední poetiky, její Bidýlko: „Rozlito pozlacené thé / polibek věším mezi klíče / a pozdrav hodím do schránky // bude tam trávit s novinami / ranní líbánky…“

Být básníkem jako Marie Štemberková, poprosil bych, aby mě vzala tak jako poezii do Paříže, uviděl bych „od letadla se odlepovati Prahu“, a poblahopřál bych jí k pointě básně Tvůrce: „Všechno stvořils jen ne uniformy.“

A být básníkem, zazáviděl bych Yvetě Tausingerové vázané odvázané verše „Eva jede do Říma / tě pic, já do Holešovic…“ Ať se ještě někdo opováží říci, že ženám je odepřen dar vědoucího humoru!

Zkrátka být básníkem, užárlil bych se.

Jsem naštěstí kritik jen, čtenář pouhý plný touhy, a tak si při takové Dámské jízdě, ať už si to žene údolím černým kolem bílých skal, ať je to bláznivá masopustní sanice v kruté zimě závějí, potichu a nesměle výskám; jsem si jist, že kolegyně čtenářky a kolegové čtenáři si našly/i v Dámské jízdě zase jiná, svá potěšení.

Doslov ke knize DÁMSKÁ JÍZDA – Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek, kterou vydalo nakladatelství KMEN