Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek

EVA FRANTINOVÁ

Předmluva ke knize DÁMSKÁ JÍZDA – Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek, kterou vydalo nakladatelství KMEN

Je podzim 1975, vycházím z budovy konzervatoře. Je večer a já jdu ulicí Na rejdišti, na mou tvář hází světla pestíky plynových lamp. Jdu směrem k Malostranskému náměstí. Potom se stočím do podloubí, potom ujdu ještě pár kroků kolem hospody U Glaubiců. Je mi slavnostně, krok není krokem, ale jakýmsi letem a srdce se třepe nebo třepotá. V aktovce si nesu rukopis nových básní. Psala jsem je každý den a ne jednu! Básní každý týden jako máku. Mučivé otázky, která je dobrá a která z nich nestojí za nic, tyhle otázky si ještě nekladu. Ve všech mých básních něco je, něco v nich musí být, když z nich za chvíli bude číst Mirek Kovářík.

MILAN BLAHYNKA

Psát doslov ke knížce jedinečných veršů je nesmysl non plus ultra. Nesmysl tím větší, čím jsou básně lepší. Nesmysl největší, když vzrušující básně jsou dílem žen, podle profesora Ernsta Bornemana (Encyklopedie sexuality, česky 1994), který se v ženách sakra vyznal, bytostí po všech stránkách lepší. Ženský „mozek je navzdory patriarchální legendě o vrozené hlouposti ženy proporcionálně větší než mužův. (…) Mozkové laloky, sídlo inteligence, a malý mozek jsou u ženy rovněž větší než u muže. (…) V důsledku většího průměru krční žíly a arterií je ženský mozek lépe prokrvován, a proto vhodný pro větší výkony než mužský.“ A co víc, žena „má v genetickém ohledu cosi, co muži schází. Badatelé Barr a Bertram v roce 1949 objevili, že žena má v jádru buňky tzv. sexchromatin, který v mužských buňkách chybí. (…) Nejdůležitější však byl objev, že chromozom Y neexistuje u muže autonomně, a proto také nemůže poskytovat organismu žádnou původní informaci.“

KAREL SÝS

Navzdory snahám folklor hyne. Možná to zní jako poplašná zpráva a sám bych byl rád, kdyby byla nepravdivá.