Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek
BLANKA ALBRECHTOVÁ
***
Vítej
Řekla židle
a na všech čtyřech poskočila
Zůstaň
Řekl stůl
a silou ještě dubovou
mě k sobě přitisknul
Jsem tady
Říkám za všechna slova
která mnou proskakují
jako výboje mezi snem a skutečností
Odpusť
Mlčím za všechny viny
co po stínu umřely
A muž
otočil se zády
a oknem otevřeným
vypouštěl oči
ke hvězdám
JITKA BADOUČKOVÁ
Novoroční ohlédnutí
Zas luna vánoční – ta nablýskaná trubka
nám hudbu rozlila v krajině srdeční.
Tón, dva a rok je pryč. Byl dobrý? Výtečný?
Či byl spíš samý škrt, kaňka a těžká hrubka?
Zasadils letos strom, či něčí úctu získal?
Pro bitvy příštích let nabyl jsi kuráže?
Či nestoudně jsi bral a v cestě překážel
jak falešného slepce nastavená miska?
Zdolal jsi pohoří a klekl u pramenů?
Za lásku bil ses jak rytíř Des Grieux?
Dotáhls do koncovky všechny partie,
nebo ses obelhal tím, že to nemá cenu?
Po cestách nejmenšího odporu ráj míjels
v časech a na místech, která se nekryjí?
Upřels bližnímu pravdu, dal ses k mafii?
Své jaro zbrkle propils za žalostný říjen?
Vydýchej kolečko na okně do zahrady
a svůj svět pozoruj v zamrzlém kukátku.
Promítnu ti do něj vánoční pohádku
a dávné sněžení z obrázků pana Lady.
Ať už ten starý rok ti denně čechral peří,
či prudké jedy ti uložil do kostí,
kéž bys ho mohl vyprovázet s hrdostí
a šťastně vítal ten, který jsi dosud nežil.
EVA BRIXI
Já česká krajina
Já česká krajina
Já už nebudu jiná
Budu se ti rozpadat pod rukama
Budu se ti drolit
Až jednou budu stará
Budu ti vonět hloubkou
A dýchat jak mech
Když mi začneš kreslit po zádech
Svými ústy
A psát tajné vzkazy
Plné láskyplné zkázy
Já česká krajina
Přijdu ti naproti
A budu vonět létem z koření
Zahradami
Kde nevěsty se nežení
I švestkami
I dotykem
Budu brzdit kamínkem
Tvé rozjezdy
Jež padnou v noci pod hvězdy
A budu tě líbat
Přestože obecenstvo netleská
Sesouvám se s věkem
Platím prostořekým šekem
Jak světice nebeská
EVA FRANTINOVÁ
***
Miláčku dej mi černou tmu
modravá tichá rána která smutek jasní
a mezi tím se oba naučíme hru
na rozhoř nebo zhasni
Soudit nás budou lucerničky dlaní
hlubokým ponorem osnovami žil
deštíkem polibků zkódují zazpívání
šťastného trosečníka vidícího příď
Ale loď mlčky přejede kolem něho
skropená ledem a slzami
sirénou poví že láska láska nenajde ho
protože její triumf jiskří nad námi
EVA HRUBÁ
Až jednou zas
Až jednou zas
vyčešeš z pramenů řek tenký vlas
Posaď se na břehu a do uzlíků
svaž svatozář vzpomínek
Lehký vítr kolem rtů
promění se ve vánek podobný doteku
Ach jívo rozevlátá
ve vlasech máš bzukot včel
i zpěv vzácného ptáka
co let nezavřel v klec
Ve větvích rodí se další ratolest
Až jednou zas
o pozdním večeru roztančíš
v sobě tango snů
uvnitř všech červánků
probudíš baletku
V zrcadle na vodě otisk rtů
MARCELA CHMAROVÁ
Dům
Když v lednových dnech dům si protahuje kosti
já tisknu se mu ke zdi jako starý pes
a on mi trpělivě za všech okolností
poskytne azyl ještě aspoň dnes
A zítra – až se naše „krevní vlásečnice“
vyrobené a sbité neznámýma rukama
započnou trhat, ucpávat a plést
až začne kymácet se svíce
a garderoba orvaná na této nejsmutnější z cest
poztrácí za bicepsem biceps
jeden druhému přestaneme lhát
zbytečně nutit uzlík rad
co dávno už – nežli nás oba začla hltat zem
si kamarádsky navzájem zkoušíme dát
Jak dál – co ještě říci
jak ukončit ten rituál?
Jsme Robinsoni dva – úspěšní trosečníci
po karnevalu plavby
v písku ostrova smířeně spočívající
MARIE KAFKOVÁ
Než zavřou slaměné koše
Jak neúnavně vlečou pláží
barevné slunečníky lehounký vozík snu…
A loďky rozhoupané
mizí jak mušky, roztěkaní ptáci,
jen nitka, jiskra, bod –
Do věčných vln se ztrácí
svit lucerničky rudé.
Ztrácení…
Hromádka peří, cikánek foukne –
a co zbude?
Loučit se – jen ještě jednou, naposledy,
a potom vzlétnout…
Komu blíž?
JAROSLAVA MÁLKOVÁ
Příběh
Do azylového domu
nesla chléb a mléko
pro svoje děti
Pro sebe
výpověď z práce
a krabicové víno
Svoji zoufalost
pověsila do větví
svůj příběh
opřela o plot
Svět zmizel
Ve vzduchu zbyla jen
marnost
LIBUŠE MIKYSKOVÁ
Ještě naposled
Vody plynou, milý
a náš čas je mokrý
až z něho kape
Vím
Tak ještě jednou
přijď
Domluvíme se osudu za zády
Rozumíš…
MARKÉTA PROCHÁZKOVÁ
Léto
I slunce uzrálo
na bledém sametu –
nějaký malíř si vzal do hlavy
malovat právě tohleto zátiší
a vnitřně oslepl…
sám zem s rozpukanými rty
kde i stíny mají žízeň –
zaplativ předem daň ze slávy
a za svou umíněnou paletu
Jsem trochu světloplachá
tak si čtu raději ve hvězdách
a do duše maluji
rozluštěná znamení
aby snad jednou
vydala svědectví…
LYDIE ROMANSKÁ
Vzpomínka na Tatry
Je mráz,
na Kampě leden,
mír mezi vltavskými labutěmi.
Jsme zcela jinde,
z chodníčku v Tatrách
vyhlížíme křídla slovenských básníků:
mají zde konečnou,
a na nebi je sotva káně…
I my přestoupíme.
Na štíty
a nad ně.
MARIE ŠTEMBERKOVÁ
Velké oči
Co si počít s tou moderní pohádkou?
Nikdo nechce být ořezávátko
tisíce mil pod mořem
kapitán Nemo
Zato kdekdo velké zuby má
a velké oči
jak babička Karkulčina
A chce být Rotschild
YVETA TAUSINGEROVÁ
***
jsme spolu na hladině
hadí rým
jsem vír ty víra
spíme
nehybně jedeme
dvě zastávky
na zádech větru
do hor
jsi svůj
já svoje
bdíme