Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek

 

BLANKA ALBRECHTOVÁ

***

Vítej

Řekla židle

a na všech čtyřech poskočila

Zůstaň

Řekl stůl

a silou ještě dubovou

mě k sobě přitisknul

 

Jsem tady

Říkám za všechna slova

která mnou proskakují

jako výboje mezi snem a skutečností

Odpusť

Mlčím za všechny viny

co po stínu umřely

 

A muž

otočil se zády

a oknem otevřeným

vypouštěl oči

ke hvězdám

 

JITKA BADOUČKOVÁ

Novoroční ohlédnutí

Zas luna vánoční – ta nablýskaná trubka

nám hudbu rozlila v krajině srdeční.

Tón, dva a rok je pryč. Byl dobrý? Výtečný?

Či byl spíš samý škrt, kaňka a těžká hrubka?

 

Zasadils letos strom, či něčí úctu získal?

Pro bitvy příštích let nabyl jsi kuráže?

Či nestoudně jsi bral a v cestě překážel

jak falešného slepce nastavená miska?

 

Zdolal jsi pohoří a klekl u pramenů?

Za lásku bil ses jak rytíř Des Grieux?

Dotáhls do koncovky všechny partie,

nebo ses obelhal tím, že to nemá cenu?

 

Po cestách nejmenšího odporu ráj míjels

v časech a na místech, která se nekryjí?

Upřels bližnímu pravdu, dal ses k mafii?

Své jaro zbrkle propils za žalostný říjen?

 

Vydýchej kolečko na okně do zahrady

a svůj svět pozoruj v zamrzlém kukátku.

Promítnu ti do něj vánoční pohádku

a dávné sněžení z obrázků pana Lady.

 

Ať už ten starý rok ti denně čechral peří,

či prudké jedy ti uložil do kostí,

kéž bys ho mohl vyprovázet s hrdostí

a šťastně vítal ten, který jsi dosud nežil.

 

EVA BRIXI

Já česká krajina

Já česká krajina

Já už nebudu jiná

Budu se ti rozpadat pod rukama

Budu se ti drolit

Až jednou budu stará

Budu ti vonět hloubkou

A dýchat jak mech

Když mi začneš kreslit po zádech

Svými ústy

A psát tajné vzkazy

Plné láskyplné zkázy

Já česká krajina

Přijdu ti naproti

A budu vonět létem z koření

Zahradami

Kde nevěsty se nežení

I švestkami

I dotykem

Budu brzdit kamínkem

Tvé rozjezdy

Jež padnou v noci pod hvězdy

A budu tě líbat

Přestože obecenstvo netleská

Sesouvám se s věkem

Platím prostořekým šekem

Jak světice nebeská

 

EVA FRANTINOVÁ

***

Miláčku dej mi černou tmu

modravá tichá rána která smutek jasní

a mezi tím se oba naučíme hru

na rozhoř nebo zhasni

 

Soudit nás budou lucerničky dlaní

hlubokým ponorem osnovami žil

deštíkem polibků zkódují zazpívání

šťastného trosečníka vidícího příď

 

Ale loď mlčky přejede kolem něho

skropená ledem a slzami

sirénou poví že láska láska nenajde ho

protože její triumf jiskří nad námi


EVA HRUBÁ

Až jednou zas

Až jednou zas

vyčešeš z pramenů řek tenký vlas

Posaď se na břehu a do uzlíků

svaž svatozář vzpomínek

Lehký vítr kolem rtů

promění se ve vánek podobný doteku

Ach jívo rozevlátá

ve vlasech máš bzukot včel

i zpěv vzácného ptáka

co let nezavřel v klec

Ve větvích rodí se další ratolest

Až jednou zas

o pozdním večeru roztančíš

v sobě tango snů

uvnitř všech červánků

probudíš baletku

V zrcadle na vodě otisk rtů

MARCELA CHMAROVÁ

Dům

Když v lednových dnech dům si protahuje kosti

já tisknu se mu ke zdi jako starý pes

a on mi trpělivě za všech okolností

poskytne azyl ještě aspoň dnes

 

A zítra – až se naše „krevní vlásečnice“

vyrobené a sbité neznámýma rukama

započnou trhat, ucpávat a plést

až začne kymácet se svíce

a garderoba orvaná na této nejsmutnější z cest

poztrácí za bicepsem biceps

jeden druhému přestaneme lhát

zbytečně nutit uzlík rad

co dávno už – nežli nás oba začla hltat zem

si kamarádsky navzájem zkoušíme dát

 

Jak dál – co ještě říci

jak ukončit ten rituál?

 

Jsme Robinsoni dva – úspěšní trosečníci

po karnevalu plavby

v písku ostrova smířeně spočívající

 

MARIE KAFKOVÁ

Než zavřou slaměné koše

Jak neúnavně vlečou pláží

barevné slunečníky lehounký vozík snu…

A loďky rozhoupané
mizí jak mušky, roztěkaní ptáci,

jen nitka, jiskra, bod –

Do věčných vln se ztrácí

svit lucerničky rudé.

Ztrácení…

Hromádka peří, cikánek foukne –

a co zbude?

Loučit se – jen ještě jednou, naposledy,

a potom vzlétnout…

 

Komu blíž?

 

JAROSLAVA MÁLKOVÁ

Příběh

Do azylového domu

nesla chléb a mléko

pro svoje děti

Pro sebe

výpověď z práce

a krabicové víno

Svoji zoufalost

pověsila do větví

svůj příběh

opřela o plot

Svět zmizel

Ve vzduchu zbyla jen

marnost

 

LIBUŠE MIKYSKOVÁ

Ještě naposled

Vody plynou, milý

a náš čas je mokrý

až z něho kape

 

Vím

Tak ještě jednou

přijď

 

Domluvíme se osudu za zády

Rozumíš…

 

MARKÉTA PROCHÁZKOVÁ

Léto

I slunce uzrálo

na bledém sametu –

nějaký malíř si vzal do hlavy

malovat právě tohleto zátiší

a vnitřně oslepl…

sám zem s rozpukanými rty

kde i stíny mají žízeň –

zaplativ předem daň ze slávy

a za svou umíněnou paletu

 

Jsem trochu světloplachá

tak si čtu raději ve hvězdách

a do duše maluji

rozluštěná znamení

aby snad jednou

vydala svědectví…

 

LYDIE ROMANSKÁ

Vzpomínka na Tatry

Je mráz,

na Kampě leden,

mír mezi vltavskými labutěmi.

Jsme zcela jinde,

z chodníčku v Tatrách

vyhlížíme křídla slovenských básníků:

mají zde konečnou,

a na nebi je sotva káně…

I my přestoupíme.

Na štíty

a nad ně.

 

MARIE ŠTEMBERKOVÁ

Velké oči

Co si počít s tou moderní pohádkou?

Nikdo nechce být ořezávátko

tisíce mil pod mořem

kapitán Nemo

Zato kdekdo velké zuby má

a velké oči

jak babička Karkulčina

A chce být Rotschild

 

YVETA TAUSINGEROVÁ

***
jsme spolu na hladině

hadí rým

jsem vír ty víra

spíme

 

nehybně jedeme

dvě zastávky

na zádech větru

do hor

 

jsi svůj

já svoje

bdíme