VĚRA BERANOVÁ

K zamyšlení nad problémy monumentální tvorby mne přiměla návštěva výstavy Kathariny Grosseové ve Veletržním paláci Národní galerie. Autorka zde představuje doslova gigantické textilie, kde pomocí průmyslových pistolí a ostrých akrylových barev vytváří těžko popsatelné a jistě nezáměrné barevné stopy. A tehdy diváka jistě musí napadnout, co bude s touto tvorbou po ukončení její prezentace.

I ten méně poučený návštěvník výtvarných výstav a pozorovatel výtvarného dění, jež funguje ve veřejném prostoru, jistě musí konstatovat, že tradiční vazba, kterou představuje autor a ten, či ti, pro které je dílo určeno, nabývá v naší současnosti netradiční podobu. Mnozí autoři jako by si nekladli otázku, co bude s jejich dílem, jak se přiblíží k divákovi, posluchači? Tady pozor, jistě zde není myšleno podbízení, a to ve všech formách, včetně těch až politických, jak na to upozorňoval již Jindřich Chalupecký. Bohužel jsme toho v nedávné době byli svědky, díky bohu, v projektech s omezenou trvanlivostí (Srdce na Hradě, Trnová koruna na Rudolfínu a podobně).

Dávno pryč jsou doby, kdy součástí architektonických počinů, tedy výstavby sídlišť či jednotlivých objektů, byla i díla výtvarná, která dotvářela veřejný prostor. Bohužel s jejich už jen zbytky se můžeme ještě setkat i dnes.

Každého cestovatele i toho, kdo navštíví jen naše sousedy, musí napadnout jisté srovnání. Kolik uměleckých děl ve veřejném prostoru existuje v cizině a kolik funguje v našich městech. Kolik bylo vytvořeno takových děl za posledních 30 let ve srovnání s předcházející dobou. Kolik jich bylo v posledních letech odstraněno.

Nemůžeme však říct, že by úplně nevznikala monumentální díla. Bohužel se s nimi velmi sporadicky setkáváme. Když se tedy budeme pídit proč tomu tak je, najdeme několik důvodů. Samozřejmě asi ty základní budou finanční, ale jsou to i důvody, které jsou zčásti i na straně tvůrců. Mnozí umělci se stále více staví do jedinečného postavení. Předkládají svou tvorbu bez úvahy o její možné prezentaci. U monumentální tvorby považuji tuto úvahu za naprosto určující. Kdy a v jakých souvislostech bude dílo uplatněno, jak bude působit ve veřejném prostoru a to z hlediska různých funkcí, především však funkce umělecké, estetické.

Závěrem bychom neměli být tak skeptičtí v rámci našich úvah o monumentální tvorbě. Doufejme, že se najdou stavebníci, zadavatelé, architekti, pro které monumentální výtvarná díla a jejich uplatnění v interiérech i ve veřejném prostoru budou naprostou samozřejmostí.