EVA FRANTINOVÁ

Vyprávěla mi kamarádka, která kdysi vydala jednu knížku: „Začínala jsem v takovém okresním plátku a tam seděl za stolem básník, no básník, taky okresní, jinak dělal s železem, ale pro básničky měl nadání od boha, i když se o něm nikde nedočteš, to jméno nikdo už nezná, a ten si přečetl mé první pokusy a hned mi řekl: Ty budeš vědět, jak se bota šije…“ Každého z nás někdo učil „šít poezii“, támhle ubrat, támhle přidat, támhle vyspravit, tenhle verš podrazit, aby to básni lépe chodilo.

Také u mne šlo na podzim v roce 1975 o osudové setkání. Setkání, které trhlo oponou mých dní. Setkání, po kterém jsem pochopila, že od téhle chvíle bude všechno naruby, bez tkaniček – a s okopanými špičkami dosud přesně srovnaných lakovek do neznámého, vzrušujícího divadla. Pochopila jsem, že to tak musí být. I já jsem potkala svého učitele – Básníka…

Kolik básní běhá od té chvíle světem nebo „jen“ Čechami?

„Neblbni, žádná, lidi si dneska hledí žvance, schovávají se, sami před sebou i za sebe, jako karty, nikdo nechce být na tahu a koupit knihu básní, kde by tu báseň asi jinak potkali, na pásech v posilovně, v nočním supermarketu, v prodaných lesích, jako pikolíka na zámořské lodi, v nažehlené bílé košili, jak nese týhle době a společnosti ještě černější kafe, pochop, my jsme už potopená loď, mám dojem, že česká povaha, ta ji zatlačí s radostí ještě víc ke dnu, s tím já holka nechci nic mít společného, a proto já to vzdala, já už dávno nešiju…“, pokračuje kamarádka.

A přesto slovenský básník Pavol Janík nechal nedávno české básně – a nejenom mé – přeložit do maďarštiny. Dnes možná jednu z nich čte díky internetu někdo v Budapešti, a báseň pádí zrovna tou šedou postranní ulicí, kterou jsem šla jako desetileté dítě kolem papírnictví příbuzného Ďuly, který mi ukazoval a dosud stále ukazuje před krámkem pyšně svůj samorost – dřevěného hada, možná si ji kdosi čte z mobilu na schodech chrámu, kde jsem viděla svého prvního a tenkrát posledního žebráka, možná… a kam bychom se bez téhle naděje utekli my?