JAROMÍR ŠLOSAR
(4. února 2003) …Ráno vytrvale sněžilo, přesto zvlněná krajina kolem Písečné v šedi nebe a běli táhlých návrší na mě působila zimním klidem a uzavřeností.
V hoře je to samá voda: prameniště přítoků Olzy se studnami v lese. Voda v nich zní jak kostelní zvony. Pak se pod Bahencem přidá krkavec. Křídla šumí vzduchem a dva černokněžníci pravidelně šlapou měchy varhan stále do dvou tónin.
Pod Velkým Stožkem, Zimný, Filipka, všechno osady kolem sedmi set metrů nad mořem. Na Zimném a hlavně na Filipce ještě stále obydlené chalupy. Osady dva kilometry od sebe a mezi nimi čerstvá stopa běžek a psí šlápoty. A tak jdu po stopách až k chatě na Filipce.
Psík hlídá lyže a gorol v hospůdce pije pivo. Co taky doma v zaváté osadě, kde život poznáš jedině podle vůně sena ve stodole a pachu chléva a několika stébel na sněhu, které vypadly z koše cestou k jesličkám? Jinak žádné lidské stopy k chalupám ani od nich nevedou. Na Filipce poslouchám, jak mluvjum ponašimu, uváženě, jak to jen dovedou lidé z hor…
(20. března 2005) …Od rána vím, že za pár hodin tu máme jaro! Už je ho cítit ve vzduchu. V lese sněhová políčka jen na Kutách a zbytky sněhu kolem cest, dost modré nebe, ve stínu zem ještě ztvrdlá mrazem, zasklené louže a mělké příkopy. Kochám se tím skoro už jarem.
Najednou jako by někdo zapnul rádio. Když se zaposlouchám, škvrčí to za mnou tlumeně a popiskuje. Aha, hýli, co jsem tu už jednou pozoroval. Uždibují modřínové pupeny a přitom mě pomlouvají, ale tak, abych všemu nerozuměl. Jsou jako babky na borůvkách, které si pořád něco brblají, aniž by od borůvčí zvedly hlavu. Do toho jen datel nahlas zakvílí. Musím ale uznat, že hýli působí ohromně distingovaně. Pozorně obírají tenounké větvičky modřínů; ale samí samečkové s červenými bříšky, jako by samičky už na paskudy neměly čas…
(9. června 2007) …Jablunkovské mezihoří – poslední kout v Západních Beskydech, který si uchoval svoji jedinečnou tvář, který není poznamenaný turismem, kde najdu nejvýchodnější bod České republiky i místo, kde byl v r. 1914 zastřelen poslední tuzemský vlk. Z Girové je ten nejbáječnější výhled na Malou Fatru, Čadcu a Skalité, v mezihoří žijí vrány šedivky a v Bukovci podivín, který má na dvorku blízko česko-polské hranice vyvěšenu naši státní vlajku, je to kraj, kde ještě seno nakládají na žebřiňák, kde mě křepelky lákají na pět peněz a kde v podvečer na lavečkách pod mohutnými buky zaslechnu opatrný křik sojky a řeknu: Něco tam má. Sojka, to je takový lesní policajt, a vzápětí už nad korunami stromů klouže štíhlý dravec s hadem v zobáku a nepatrná sojka ho žene pryč. Je to místo, kde po ránu na vrcholu Girové z dvaceti metrů pozoruji dva urousané zajíce a pak si sednu na skalní schodek, v borůvčí něco zašustí a ušák je na čtyři kroky ode mne a zvědavě mě pozoruje jantarově hnědým okem…
(17. července 2004) …Pod lesnatým hřebenem na slovenské straně prosvítá pokosená stráň, a protože je čas oběda, odbočuji ze stezky na louku se zatravněnými terasami dávných políček, kopci kamenů, remízky a osamělými smrčky. Pod jeden z nich usedám, aspoň hlavu maje ve stínu četynek. Přede mnou se otvírá úžasný výhled na korňanské osady rozsypané ve slunci na návrších, až kamsi na polanu vysoko nad říčkou Korniankou. A potom na hory, které neumím pojmenovat, a když k očím zvednu dalekohled, v dálce na horizontu se z oparu vyloupne mohutný malofatranský Rozsutec, nalevo Choč a kus napravo ještě mohutnější masiv Velké Fatry.
Za Konečnou směrem na Bílý Kříž je podle mapy osada Za vrškom. Už jsem tam, a když jdu do kopce, u jedné dřevěnice jsou všechny stromy podél cesty opentlené barevnými fáborky. Zradidla pro ptáky, nebo si tu hrála děcka, nebo co…? Ze dveří chalupy vyběhne psík a vyjde žena v červené zástěře. Tady je občerstvení?ptám se ostýchavě, když ji pozdravím. Ne, byla tu svatba. Kouzelné Slovensko! Po pivu na horské chatě ještě malebnější…
(6. srpna 2017) …Brhlík pluje vzduchem jako létající ryba…
(20. srpna 2003) …Jablunkovské mezihoří, tedy ten náš trojúhelníček mezi Jablunkovem, Mosty a Hrčavou, je kombinací Valašska, Beskyd a Kysuc – nevysoké holé grúně, karpatské lesy, louky a políčka vysoko na oblém kopci s lidmi schýlenými mezi řádky a senem v řadách na ostrvích – to je ten ostrůvek hor, k němuž se žádné Beskydy nijak nemají.
Pod Girovou, na cestě k Jablunkovu, u chodníčku vysoko nad mořem stojí žulový kříž z třicátého osmého roku minulého století. Nechali ho postavit manželé Lipowští, zdejší Poláci, kteří v Americe nemohli zapomenout na ukochanou ojčiznu. Všechno se tu dá vyčíst z černého kamene, i smutné osudy gorolů mezi zlatými řádky, kteří za vidinou lepšího života odcházeli do Nového světa…
(15. září 2001) …Když jsme s dcerou scházeli od Janošce lesním chodníkem do Kelčova na hřbitov, uprostřed hor jsme potkali stařenku v šedých gumových botách na šněrování, v černé nabírané zástěře, obnošeném krátkém kabátku, s šátkem na hlavě, se staromódním černým deštníčkem a kabelkou v ruce, jak se vracela z velké omše za Pannu Marii Sedmibolestnou domů k hraničnímu hřebeni. Nedoslýchala, ale i tak jsme se domluvili, že houby, které si neseme, nejsou žádné kurky a že svetlonosy, o kterých jsem začal, si také pamatuje a že hlavně je vídal její tatínek, jak ta bělavá, fialová světla poletovala ve stráních.
Vypravěčka Maryška odpočívá na dolním konci hřbitova mezi svými: Kubačkovými, Janošcovými a Liskovými. Na náhrobním kameni jsou dvě podobizny v oválném rámečku, jak se to dělávalo kdysi dávno. U Maryščina jména ještě scházejí letopočty, ale jméno je vytesáno do kamene neumělou rukou, a právě proto se mi to moc líbí, protože není zlaté ani stříbrné, protože přesně odpovídá jejímu jednoduchému, krásnému životu…
(23. – 25. září 2016) …Večer za hustého šera se nejprve od Kněhyně ozve kuvikovo kuvikání. Krátce po deváté jelen od Čertova mlýna, provokuje ty podvečerní od Klínů. A do toho sova, která zaúpí a pak se chechtá. Ale zas je to jen puštík obecný, kuvik obyčajný.
Jeleni troubí celou noc, i teď ráno před osmou, pod námi a silně, jako bychom poslouchali trombón, každý jeho falešný tón. Troubí asi do 8.15 a potom konec. To byla teda snídaně!
Zatahuje se, je úplně jinak než včera. Najednou jeleni mlčí. Čím to je?
…
Když jdu v noci ven, slyším jelena z dálky, jako by zíval. Pak nad ránem, kdy ještě jiskří hvězdy a měsíc se prodírá haluzemi a prosvětluje noc a smrkový les vrhá na cestu ježatý hustý stín, z Magurky se nervózně zasměje puštík.
Nedá mi to a jdu na zápraží do té zimy. Hasnou hvězdy, z úbočí Čertova mlýna jako tygr řve jelen, ale je to daleko. K tomu pravidelně, jako podle metronomu, popiskuje kulíšek nejmenší.
Procházíme se v krásném nedělním ránu. Nejdříve na Magurku, k zarostlému vrcholu, pak po silničce pod kněhyňské sedlo. Do borůvčí u cesty padají karmínově červené jeřabiny…
(27. října 2016) …V poledne přízračná atmosféra na Velkém Volenském rybníku, Malý v zeleni vrb, olší, kopřiv a padlých kmenů je více divočina. U Velkého vše tone ve stříbře, v mušelínu, v pavučině. Slunce slabé, podzimní. Občas se nad hladinu vyloupne oranžové kapří břicho, daleko u protějšího břehu stojí ve vodě volavka jako na čekané. Rozložitý dravec nad rybníkem klidně může být orel mořský…
(11. listopadu 2000) …Na Martina jsem si v našem lese připadal jako v sibiřské tajze. Oranžové slunce stálo nízko nad obzorem, jen kousíček nad zubatou hradbou stromů. Slyšel jsem krkavce, ten dobře známý hrdelní hlas. Vzduch byl studený a modrý. Holoseč tu vytvořila jakýsi dvorek uprostřed porostu. Slunce se opíralo do jedné lesní stěny. Prozářilo medově žluté modříny s jemným zelenavým nádechem, žluté břízky, zelené borovice a měděné dubové listí mladého lesa. Tak si představuju Sibiř. A aby iluze byla dokonalá, k jihozápadu směřuje obrovský šik divokých husí. Pořád je slyším, ještě i pak, když zmizí za vysokým stojákem.
Najednou něco v podrostu zašustí. Ohlédnu se a hle, divočák jaksi provinile s hlavou u země a nenápadně cupitá do houštiny. Nicméně na patnáct metrů tu hnědošedou kupu svalů a bůčku nelze přehlédnout. Teď už tu schází jenom medvěd a ussurijský tygr a mohu se chlubit jako Rudolf Luskač…
(13. prosince 2003) …S Luďkem i adventní příroda trochu ožije. Tak třeba kolem potoka vyhlíží skorce. Pro něj žádné velké úsilí, najednou je skorec ve vodě, a zas. Loví. Už ho vidím taky.
S ním nemusím hádat ptačí drobotinu, která v hejnu proletí nad hlavami, obsadí holý jasánek a zas dál. No přece stehlíci!
Pak stoupáme na Gruníček a Luděk mi vypráví o jeřábech v maďarské pustě, jak troubí jako andělé a jak je fotil za letu proti večernímu slunci; do pole za nimi zakázáno. Děrděly že je v maďarštině vlha pestrá.
Pod Gruníčkem už pravý prosinec. Na bílé planině na kopci vítr a šedé zimní mraky, zelené smrky do modra a do stříbrna a nízké slunce kdesi v bledé díře nebe. Úžasná podoba zimy; jako v knížkách a na starých vánočních pohledech…
(Úryvky. Knižně vyšlo pod názvem „Momentky Momentky?“ v nakladatelství Akropolis)