JAROSLAV KOJZAR

Náš dům, rohák na Pražském náměstí, byl postaven brzy po té Velké válce. Má tři patra, nástavbu v podkroví, ale i okna téměř u chodníku vedoucí do sklepů. Čert ví, proč je tu stavitel navrhl. Snad kvůli světlu. Pro uhlí to nebylo. Ani při nejlepší vůli do nich nelze obrátit putnu, a jak my starší víme ze zkušenosti, s topením plynem nebo s elektřinou se v té době jaksi nepočítalo. Jsou obdélníkové, půl metru na výšku, sedmdesát čísel do délky a padesát centimetrů je od chodníku ke hraně okének.

Stavitel možná počítal s tím, že menší lidé si právě tady mohou odpočinout, a tak sklo s rámem umístil hodně hluboko, hlouběji než tomu bylo v oknech v patrech. A snad právě vzhledem k tomu vám mohu vyprávět svůj příběh. To bylo tak…, ale začněme od samého začátku…

Je tomu už několik měsíců zpátky. Tehdy na prvním ze tří „světlíků“ se objevilo několik knih. K volnému použití. Němcové Babička, Erbenova Kytice, Bulgakovova Markéta… Byly i jiné tituly, jimž se souhrnně říká „dívčí románky“. Lidé si je rychle rozebrali, i my jsme tak několikrát učinili, zvláště když v témže „světlíku“ se objevil zcela nový, dámský svetr a k němu také pěkné dosud nenošené tričko. Dárce zase zůstal neznámý.

A tak to pokračovalo. Knihy a věci. Některé nové, jiné pečlivě vyprané. Všechny dámské, i knihy měly sklon k „ženskému čtení“. Jen ten, kdo sem přinesl ony věci, z nichž velká část, tedy těch „na sebe“, byla zcela nepoužitá, byl neznámý. Přiznávám, že část věcí se opravdu ocitla u nás. Žena je přinesla. Neznámý je totiž nosíval brzy po ránu a to lidé většinou spěchali za prací nebo do škol a tak „dárečkům“ nevěnovali pozornost. Jen někteří „pejskaři“ ještě před odchodem do práce se vraceli domů a mohli si tak „dáreček“ v klidu vzít a odnést. To byl náš případ. Oněm náhle se objevivším věcem jsme v té době začali říkat „dárečky“ a název se ujal.

Když ono posílání „dárků“ trvalo dlouho, rozhodl jsem se, že se pokusím dárce odhalit a zjistit jeho důvody. Protože jsem chodíval ráno s pejskem ven na naše náměstí, myslel jsem, že ho jednou přece jen odhalím. Dokonce jsem začal vstávat dříve, než jiní „pejskaři“, ale neměl jsem štěstí. Buď přicházel někdy koncem noci anebo poté, co já už mířil na své pracoviště. Jen žena zůstávala a ta mi večer říkávala: „Už tady zase byl s 'dárečky'.“ A já věděl, o kom je řeč.

„Dárečky“ přibývaly. Snažil jsem se v tom nalézt pravidlo. Jenže nebyli jsme sami „odběrateli“ položených věcí. Brzy jsem opustil zaškrtávání dnů v kalendáři. Ostatně, časem jsem postřehl, že mezi jednotlivými „dárkovými dny“ jsou mezery. Třeba dva měsíce nebylo nic. Pak dvakrát třikrát za sebou tu byly knížky anebo třeba obyčejné dámské punčochy v originálním balení. Jen ve dnech, kdy pršelo, počasí, do něhož „by ani psa ven nevyhnal“, se na hraně světlíku nikdy nic neobjevilo. Usuzoval jsem, že jde o někoho, kdo není zcela zdráv a sem chodívá jen tehdy, kdy je příhodné počasí. Nerozhodovalo, zda bylo léto, podzim, zima nebo jaro.

Po čase jsem se rozhodl, že se budu ptát lidí v okolí, zda neviděli někoho, kdo by se mohl takto zbavovat „nepotřebných“ (?) věcí. A po čase jsem před sebou měl řadu variant. Shodné při tom bylo jen to, že nikdo dárce opravdu nikdy neviděl a jak známo, žijeme v racionálním světě a na někoho z mimosmyslového světa nikdo z nás nevěřil…

Starší sousedka z vedlejšího domu, s níž jsem se setkával, když venčila svou fenku, na moji otázku, neví-li, kdo sem k našemu světlíku přináší takové věci, pokrčila rameny. Přesto mi nabídla své řešení: „Že sem někdo nosí nějaké věci, jsem si všimla. Několik z nich jsem si i vzala. Ale to víte, moc jsem váhala. Co kdyby to bylo něčím napuštěné? A tak, než jsem si to vzala na sebe, jsem to několikrát vyprala. To víte, dnes se mluví o tom… o tom…, no o tom, co otrávilo toho ruského agenta v Londýně a ještě jsou tu ti džihádisti… co kdyby to byli oni?… Ale kdo ještě? Já myslím, že to sem dává někdo z obchodu – zeptejte se kolem – a tím testuje, co se líbí a co ne… To bude ono. Tak to bude. Až to zjistíte, řekněte mi. Já bych si třeba u toho obchodníka něco koupila. Jednou tam byl jedna blůzka, váhala jsem, zda si ji mám vzít, bála jsem se, že je něčím napuštěná a tak jsem napřed, abych si to rozmyslela, obešla náměstí a nakonec přece jen se rozhodla si blůzku vzít, ale když jsem k okénku přišla, tak už tam nebyla… Teď nevím, zda jsem neměla být rychlejší… Ale možná, že je to dobře, že skutečně byla něčím napuštěná, protože jsem žádnou ženskou tady v ní neviděla…“ Poděkoval jsem jí, ale neřekl, že onu blůzku jsem odnesl já a žena ji věnovala snaše, která bydlí v opačném konci města.

Na lavičce v parku jsem se seznámil s jinou ženou. Vyprávěla mi, že tady sedávali s mužem a dívali se kolem, jak rostou stromy a bavívali se s jinými staršími lidmi. Muž zemřel před řadou let. Je sama. Jen ta lavička je jakoby její. Jen tady na něj myslí a baví se s ním.

Jinde to nejde. Nejsem schopna se soustředit. Tady je se mnou. Tady ho cítím, jak dýchal, jak si zapaloval své cigarety, které se mu staly osudnými… Ale vy jste se ptal na tu tragédii…“ Napnul jsem uši. Tragédii? „To bylo snad před třiceti lety. Vy jste tu tehdy nebydlili. Žila tady paní s děťátkem. Jednou, to už ten její klouček trochu povyrostl – víte, on běhával po trávníku a ta paní tu vždycky pletla svetr. Ptávala jsem si jí, proč tolik svetrů, ale ona mě vždy odpověděla, že pro muže, který pracuje někde na severu. Kde, to neříkala, ale já si myslela, že někde v horách. Pak jsem se dozvěděla, že je vlastně sama a že odněkud z Austrálie anebo z jiné tramtárie jí muž posílá peníze. Ona stále čekala, že se vrátí, ale on tam asi někoho měl a nechtěl se vracet. Jednou pletla zase ten svůj svetr. Chlapec běhal kolem a… a najednou přeběhl ulici, jelo auto a zachytilo ho. Jestli ho zabilo? Nevím. Přijela sanitka a kluka odvezla. Od té doby jsem je tady neviděla. Možná, že při tom zahynul a máma si to někde vyčítá a nosí jeho věci k vám do výklenku…“

Vyprávěl jsem to doma ženě. Reagovala rychle: „…ta paní byla kdysi asi myslivcem. Řekla bych, že jde o 'mysliveckou latinu'. Takto si mohu jen myslet, že stará paní má ráda historky a la červená knihovna. Jistě si přeje, aby na jejím konci byl táta z Austrálie, který chlapce probudil k životu a oba je odvezl do říše svých snů, tedy do Austrálie. Jenže, co když tam opravdu měl někoho jiného a jen z pohnutí mysli posílal domů alimenty?“ Neprotestoval jsem. Nebylo proč.

Onoho dárce, musím zdůraznit, jsem stále ještě nenašel a tak jsem pátral dál.

V drogérii na opačném rohu mě paní prodavačka zase vyprávěla jinou historku. „Víte, tam za rohem, v sedmičce, nebo devítce, bydlí paní – myslím, že to bude ona, která tam k vám nosí ty věci a kterou má rád ten řezník odnaproti“ a ukázala před sebe. Nevěřícně jsem se na ni podíval. Neuvědomila si to. Snad proto, když mi podala břity, které jsem u ní kupoval, pokračovala už dál: „Víte, on ji už léta miluje. Nabídl ji dokonce manželství. Ona ho odmítla. Prý proto, že má nějakou lásku, ale já vím, že nemá. Jen nechce toho řezníka. A on jí nosívá stále dárky. Jednou svetřík, podruhé botky, prý i prádélko a ona ho vždycky vezme a dá ho tam k vám do výklenku. Prostě ho nechce. Řekla mu to, ale on si myslí, že to jednou překoná. Už by to konečně překonat měla, není totiž žádná mladice… Vy ji neznáte?“ Ne, neznal jsem ji. Ale že by láska mezi stárnoucí ženou, která bůhvíproč zůstala sama a řezníkem, kterého jsem znal, způsobila ony „dárečky“, jsem nevěřil. Nenamítal jsem nic. Byla to její pohádka. Ten řezník byl totiž bodrý chlap a točilo se kolem něj, i když už nebyl nejmladší, nemálo žen. Prostě povolání, kdysi mně někdo říkal, táhne. Ženy, říkával ještě, se lepí ne na člověka, ale na zaměstnání. Že by to opravdu platilo i na řezníky?

Mně osobně napadlo, že onen člověk, který dává své „dárečky“, se pomalu loučí s věcmi, které mu zbyly po partnerce. Protože jich je moc a on se s nimi těžko loučil, dával nám je na okénko postupně. Jenže, proboha, vždyť šlo často o zcela nové, nepoužité věci, které žádná žena nenosila. Jak to vysvětlit?

Dozvěděl jsem se ještě řadu dalších teorií. Žádná pro mne nebyla taková, abych jí uvěřil. „Musím najít toho člověka, který tam věci dává,“ umiňoval jsem si. Jenže, kde ho hledat? Najednou jsem byl na samém začátku.

Po několika měsících, kdy se začaly objevovat další teorie, a přiznávám, že i já si je tvořil, jsem přišel domů a na skříňce s květinami byly ve váze krásné žluté růže. Že bych zapomněl na nějaké výročí? To se člověku občas stává. Nebo někdo jí je dal? Kdo jiný by však mé ženě květiny dával? Ne, nebyl jsem žárlivý, chtěl jsem jen vědět. Žena mě však předešla. „Představ si, že dnes tam dole byly tyto květiny. Vzala jsem si je. V tom horku by zašly. Proč je tam dával?“ zeptala se, jako bych byl informován a ani nepochybovala, že je tam dal onen neznámý. Na odpověď pochopitelně nečekala. Věděla, že nemohu odpovědět.

Jenže druhý den všechno dostalo svůj smysl. Vyšel jsem se psem a u okénka stál muž středního věku, jehož jsem občas vídával na našem náměstí. Díval se směrem k okénku. Chvíli jsem stál u dveří domu a psa poslal samotného na trávník, než jsem se odvážil přiblížit a zeptat se: „Vy tady něco hledáte?“

Neodpověděl hned. Musel jsem svou otázku opakovat. Teprve pak pootočil hlavu, ale stále pohledem směřoval na podezdívku našeho světlíku. Ale ani pak jeho odpověď nebyla okamžitá.

Teprve po chvíli jsem mohl slyšet: „Nosím sem věci, které měla ráda. A ona si je vždycky vezme. Ráno je přinesu a navečer se jdu podívat, zda si je vzala. Jsou pryč. Vím, že si je odnesla. Patří jí. Posílám jí její věci, jak mě o ně říká v noci. Mluví se mnou, je tomu ráda. Kupuji jí i nové věci. Zaslouží si to…“

Nevydržel jsem: „Kdo vlastně?“

No přece má Karlička. Má jediná Karlička… Odešla. Najednou mě opustila. Ležela v mém náručí, když naposledy vydechla. Pohřbil jsem ji a zůstal jsem sám. Pak mě začala navštěvovat. V noci přicházela nahá. Slíbil jsem, že jí obleču. Ptal jsem se jí, kam jí ty věci mám přinést. Říkala, že sem. A tak jí je sem nosím. Někdy to a jindy zase něco jiného, i nové kupuji, ona si všechno, jak si navečer ověřuji, bere. Jinak by to tady zůstalo. Musím věci nosit postupně, najednou by všechno nedokázala unést. Přináším i její oblíbené knihy. A včera? Včera měla narozeniny. Přinesl jsem její oblíbené růže. A ona si je vzala. Ví, že jí mám stále moc rád…“ V té chvíli zmlkl. I já mlčel. Jen kdesi za mnou se ozvalo: „Jene, Honzo, hledám tě všude. Kam jsi zase zmizel?“

Muž znovu promluvil: „Sestra mě nechápe. Nikdy neměla takovou lásku…“

Otočil se. Konečně mluvil přímo ke mně.

Ty růže si vzala. Milovala je. Milovala žluté růže. Milovala je.“ Poprvé jsem uviděl jeho jasně modré oči. Zářily štěstím.