EVA FRANTINOVÁ

Dívám se, jak hrnu rýčem a pak jen rukama hlínu do prázdného, nijak neoznačeného hrobu. Hrnu krásnou, čerstvou hlínu: „jaká je to krásná hlína!“

Ze snu z 16. 5. na 17. 5. 2019 se budím s podivným strachem, který jdu ráno rozplavat do vinohradské sokolovny.

Jsem zvyklá domů z bazénu chodit po nedalekých schodech, je to tak blíž.

Dnes mne ale cosi táhne o kousek dál, do Polské ulice. Znáte „Skarlantův roh“? Neznáte, ani nemůžete. Sama jsem si tak roh Polské ulice pojmenovala.

Už je to dávno, možná někdy kolem roku 1975, 1976, kdy v Polské ulici básník bydlel, kdy jsme sem spěchali. Petr Skarlant nás čekal na rohu. V medových manšestrácích. S úsměvem a trochu pichlavými očima.

I dnes ráno vidím ten obraz medové barvy a trochu pichlavých očí. Napadá mne: Paříž, Paříž! Paříž! Vidím se, jak zase utíkám pro sbírku do knihovny na Mariánském náměstí. A zase jako kdysi se mi trochu tají dech – na rohu Polské uvidím dalšího živého básníka! Vzápětí ale čas poskočí o několik desítek let. Nedávno jsem Petrovi posílala svou nejnovější knížku básní s dopisem, ve kterém jsem musela tohle všechno napsat. A básník neodepsal. Proč? Ptala jsem se několik měsíců. Ptala jsem se i 17. 5., když jsem šla kolem rohu, a ještě hodiny poté, co jsem ho minula. Mou mysl opanovaly dvě otázky. Nedovedla jsem se jich zbavit a zatím neměly žádnou souvislost s podivným snem. Ty otázky se ptaly samy sebe: žije, nežije, žije, nežije, přetahovaly se v mé hlavě celé dopoledne. Jedna z nich mi připadala vždy silnější.

A pozdě odpoledne přišla esemeska: zemřel Petr Skarlant…