MARTIN KUČERA
Když se dr. Helena Šmahelová, spisovatelka kdysi populární, která zejména úspěšně renovovala žánr románu pro dívčí mládež, dozvěděla, že jsem vzdáleně spřízněn s Jaromírem Johnem, zajiskřily jí tmavě hnědé oči a zeptala se mě: „A máte Johna jako autora rád?“ Odvětil jsem, že jsme společně s přítelem Karlem Novým byli vášnivě zaujati mistry prozaického stylu, jakými byli Jiří Mahen, Jaromír John, Vladislav Vančura a Karel i Josef Čapkové. A oba shodně nejvíc právě Vančurou a Johnem. „Styl je jim víc než syžet“, říkal Karel Nový, nevím, zda zcela oprávněně. I bavili jsme se s paní Helenou o Johnově díle, které jsem od dětské četby Rajského ostrova měl v upřímné oblibě. Obdobně dílo Vančurovo od Kubuly a Kuby Kubikuly. Ocenil jsem editorské úsilí stárnoucí spisovatelky, s nímž v královéhradeckém Kruhu dlouho zpřístupňovala Johnův knižně dosud nevydaný odkaz. Rozhovor se odehrál asi před osmadvaceti roky v ambulantní diabetologické čekárně starého IKEM, dávno před otevřením nové, zpupně nepřehledné budovy, kdy byl ještě malebně roztroušen v architektonicky mimořádně zdařilém areálu Thomayerovy – tehdy fakultní – nemocnice, původně Masarykových domovech (zemřela tam matka mého strýce Jiřího Taufra). Bylo to v pavilonu B 3.
„Něco vám prodám,“ řekla pojednou paní doktorka, „chcete?“ Samozřejmě jsem souhlasil, sbírku autografů jsem si v té době teprve nesměle zakládal, netuše, že po letech se rozroste téměř do rozměrů Šaldou nespravedlivě vysmívaného Lešehradea.
Přijeli jsme s otcem na okraj Prahy, kde paní dr. Šmahelová po smrti svého geniálního manžela profesora Pavla Trosta obývala velmi vkusně, leč vpravdě muzeálně zařízený rodinný domek. A nabídla mi za spíše uznávací poplatek rukopis sborníku, který k šedesátinám Jaromíra Johna chystala redakce Družstevní práce. V jubilejní den 16. dubna 1942 sice John rukopis sborníku vskutku obdržel, ale nakladatelství jej nestihlo ani bibliofilsky vydat. Jedním z důvodů mohlo být následné zatčení a 1. června onoho tragického roku dokonce proprava jednoho z přispěvatelů – Vladislava Vančury. Vančura byl spiritus agens sborníku, patřil k nejbližším Johnovým přátelům, předsedal nadto redakční radě nakladatelství.
Je bezpočet důkazů o Vančurově básnickém talentu. Osobně se domnívám, že básník, velký básník se na čtenáře vlídně i s ironií usmívá z každé stránky rozměrného díla včetně dramatického. Avšak ve verších psanou poezii bychom u Vančury hledali stěží. Johnovi napsal propracovanou báseň v staromistrovském a přitom lidovém, morytátovém duchu, jak měl znalec a teoretik výtvarné kultury John v oblibě.
John, vlastním jménem PhDr. Bohumil Markalous, poválečný profesor estetiky na znovuotevřené olomoucké univerzitě, byl osudovým mužem Heleny Šmahelové, již uváděl do světa filozofie a uměnovědy, kde vynikal nad běžný (ostatně tenkrát neobyčejně vysoký) dobový průměr. Přiměl ji také k doktorátu z psychologie. Svých humanitních znalostí a vzdělání paní Helena bohatě využila ve své tvorbě, určené převážně, ač nikoli výlučně mládeži. John zemřel vyčerpáním na selhání srdce deset let po svém příteli Vladislavu Vančurovi. Ještě stačil družku Helenu provdat za mladšího kolegu a přítele Pavla, germanistu, s nímž ho spojovala záliba ve fatálních ženách.
Mladý Trost z moravské česko-německo-židovské rodiny patřil před válkou ke ctitelům Johnovy ženy paní Gisely, rozené Hrbenské. Žít se s ní nedalo, byla obklopena muži jako letní ovoce vosami, John o ní tvrdil, že byla „francouzsky krásná“, sám ji podle mého nikdy nepřestal milovat. Ke zklamání Heleny Šmahelové se také nikdy nerozvedl, o to odhodlaněji, že tím jako bytostný antifašista a aristokrat ducha židovskou manželku ochránil před transportem. Leč nevycházeje ze žárlivosti odešel ze smíchovských Hřebenek, kde ve své vile zanechal jejich osudu Giselu se synem, a rozhodl se pro venkovský azyl ve Slatiňanech u Chrudimě, odkud po rodičích pocházel a kde jeho rod přišel do nadmíru osobního styku s mými předky z rodu Kalinova, doprovázen duchovní žačkou Helenou Šmahelovou, dívkou nikoli snad klasicky krásnou, zato empatickou a inteligentní, mladší o dvacet osm let.
Dodejme, že chováním i vzezřením anglický gentleman John, jemuž přátelé – a tak i Vančura – říkávali Džony, břitký ironik, sarkastik, trochu pozér a „prevít na ženský“, jak vzpomínal Karel Nový, estét s vypěstěným vkusem a přitom levicový, socialismem zaujatý intelektuál evropského, ne-li světového rozhledu, před smrtí svědčil Vančurově dceři Alence na svatbě. Alena Vančurová, podobně jako Alena Dostálová, dcera Josefa Čapka, budící značné sympatie mužů, jedna z mnoha přítelkyň Nezvalových, se poprvé vdávala poměrně hodně mladá, po návratu z pařížských studií, kde se podle svých vzpomínek do ní platonicky zamiloval můj drahý slovenský přítel, dnes bezmála stoletý básník, surrealista a romanista Albert Marenčin, za filmového režiséra Bořivoje Zemana, rovněž předválečného socialistu. Druhým jejím mužem a otcem jejích synů stal se o něco později výstavní expert Jindřich Santar, spolutvůrce bruselského zázraku 1958 a vnuk prvního biskupa Jednoty bratrské v ČSR Jana Vančury, tedy pokrevně spřízněný se svou předčasně zesnulou chotí.
Nastal nyní čas ocitovat Vančurův příspěvek do Johnova jubilejního sborníku. Vančura, jak uvidíme, jej napsal v rozverném, nicméně v podtextu vlastně nesmírně vážném tónu, měsíc a půl před svou popravou. Zatčení, kterak vidno, očekával, udán nakonec poštovním inspektorem z Pardubic, špatným dramatikem a poválečným členem KSČ, nehodným pojmenování. V rukopisném manuskriptu je k básni připojen Johnův komentář, který též otiskujeme.
Paní Helena Šmahelová se mi zapomněla zmínit (trpěla stařeckou cukrovkou s aterosklerotickými komplikacemi), že Vančurovu báseň zapůjčila literárním historičkám Marii Krulichové a Mileně Vinařové pro výbor z Johnovy korespondence Polohy srdce, který vydal Československý spisovatel v roce 1982. V něm byla publikována na s. 272-273, ovšem bez příslušného vysvětlení. Zanikla proto úplně v dalším obsahu, nesprávně budíc dojem, že byla zaslána jako psaní. Nikoli, ve sborníku následuje po básni Eduarda Basse, Františka Halase, Josefa Hory, po zdravici šéfredaktora Lidových novin, rovněž popraveného K. Z. Klímy, po epigramu Josefa Kopty, dopisu Marie Majerové, epigramu satirika JUDr. Jiřího Maška, básni Bohumila Mathesia, eseji Jana Mukařovského, básni v próze Karla Nového, dopisu Ivana Olbrachta, pozdravu Alberta Pražáka, básni Pavla Suly, zdravici Anny Marii Tilschové, básni Karla Tomana a před závěrečnou básní Jiřího Zhora. Vančura napsal kaligrafickým zdvojeným písmem:
Oslavný zpěv k šedesátým narozeninám
Jaromíra
Johna,
sestavený se zřetelem k posmrtnému přání
podepsaného
Až já budu v tmavém hrobě spáti,
přijď mě, můj miláčku, potěšit!
Psinu ňákou můžeš zahvízdáti [schválnost autora, M. K. ] –
jakpak jináč, vždyť jsi na to šit.
Sotva spustíš ten veselej kousek,
zdůli vodpoví Ti druhej hlas:
vo anděli, jenž jest byl sebou sek,
když na lávce byl sirotků sraz.
Je-li libo, začni [chybec! přepsání! čti: načni!, V. V.] soudek jiný,
my se shodnem, na to bych dal krk;
vím: k moudrosti mísíš kočičiny,
na křtiny zvals vždycky tetku Smrt.
V protivách – a to je lidské žití –
se vyznáš, Ty starý šibali,
jářku dej náhrobek zhotoviti:
jak se Psyché s žábou líbaly.
Až já budu v tmavém hrobě spáti,
po světě se tluč jak Věčný Žid,
až se bude 2000 psáti,
přijď, srdečko, přijď je potěšit.
Pro slzy – a také pro písařskou
křeč – nemohu dohotoviti tekst,
který spěje k poslání:
Zemři tak – jak praví André Gide!
To Ti přeje Tvůj drahý
Vladislav
Psáno na Zbraslavi dne 4. dubna (Bílá sobota) 1942
Co Vančura myslel André Gidem? Svéživotopisnou knihu francouzského romanopisce Zemři a živ budeš (Praha, nakladatelství Sfinx 1933, přel. dr. Gustav Winter).
K Vančurově básni náleží editorkami korespondence neuveřejněný Johnův Pozdrav zavražděnému příteli:
„Přemilý Vladislave! Do vznešeného sborníku, který jsem dostal od přátel k svým šedesátým narozeninám 16. dubna 1942 a který jsi mně s [předsedou správní rady nakladatelství] dr. Jaroslavem Nebesářem a ředitelem Josefem Cermanem odevzdal v Družstevní práci, vepsal jsi dvojitě píšícím pérem báseň, jež se začíná: AŽ JÁ BUDU V TMAVÉM HROBĚ SPÁTI / PŘIJD MĚ, MŮJ MILÁČKU, POTĚŠIT! / PSINU ŇÁKOU MŮŽEŠ ZAHVÍZDATI – / JAKPAK JINÁČ, VŽDYŤ JSI NA TO ŠIT… A báseň končí: AŽ JÁ BUDU V TMAVÉM HROBĚ SPÁTI, / PO SVĚTĚ SE TLUČ JAK VĚČNÝ ŽID, / AŽ SE BUDE 2000 PSÁTI, / PŘIJĎ, SRDEČKO, PŘIJĎ MĚ [sic!] POTĚŠIT!… Báseň dopsals na Bílou sobotu 4. dubna 1942. Všem, kteří přispěli do sborníku, mohl jsem poděkovat a stejně vřele oplatit jim projevené přátelství až v klidu, v Okresní nemocnici v Jaroměři. Ale šlo to zvolna. Aniž bych byl věděl, že jsi byl zatčen 12. května, psal jsem Ti děkovací „báseň“ stejného památníkového stylu, v níž jsem Ti sliboval věrnost až za hrob a zavazoval Tě, abys (přečkáš-li mě) také Ty přinesl „stejnou oběť milenou“. Zůstala však v pouhém náčrtku. Dne 2. června vešla do mého pokoje sestra Marie Šolková: „Snesete smutnou zprávu? Váš přítel, o němž jste před týdnem při vizitě vypravoval panu primáři Pokornému a panu sekundáři Bernardovi, je mrtev!“ A podala mně noviny.
Tu noc z 2. na 3. června jsem bděl. Když se rozednívalo, když začaly v nemocniční zahradě v tichém šeru svítit svíce kaštanů a bílých bezů, bylo ve mně již rezignované ticho z mučednického odchodu člověka mně nejbližšího. Potom jsem šel – jako každodenně, tentokrát však Tvým jménem – do zahrady dát slepicím trochu chlebových drobtů, husám karfiólového chřástu a králíkům hrst trávy. Tak jsi měl rád tu droboť světa. A na vysokém, tmavě rudém buku seděl jakýs láskou zrazený kos, který žalobně hvízdal, a já jsem mu týmž smutným kosím HVÍZDÁNÍM odpovídal. Dlouho, předlouho jsem chodil živým jarním světem po mrtvě chladném kuropění a vzpomínal, jak moc jsi miloval život, svou ženu, paní Lidku, svou dceru Alenku, svého buldočka Dorinku a svou zahradu.
Vladislave! Vladislave! Jaromír“
Dalších slov již netřeba…