VĚRA BERANOVÁ

Akademie múzických umění v Praze vydává zajímavou publikaci ZVUKOPROSTOR – PROSTOR ZVUK.

Na první pohled působí relativně rozsáhlá knížka jako úzce odborný text v rámci specializovaného vědeckého projektu. Její význam však jistě bude překračovat úzký okruh odborného zázemí. Jde především o námět týkající se aktuálních otázek současnosti, překračující předmět estetického, muzikologického, obecně kulturního zájmu.

V knížce jsou publikovány studie Michala Rataje, Slavomíra Hořínka, Jana Trojana a Tomáše Dvořáka.

Zajímavost zvoleného okruhu problémů dokumentují názvy jednotlivých statí.

Michal Rataj nazval své texty O zvuku, který se hýbe v nás i kolem nás.

Upozorňuje na to, že přemýšlet o zvuku, hudbě, bez vědomí prostoru je nemožné. Soustřeďuje se především na působení, možností a mezí fungování zvuku v naší době. Prostor pak chápe v těch nejširších souvislostech: Prostor je pojmem, který vytváří rámec pro vztahy. Takový rámec může být fyzické, materiální povahy, ovšem také povahy duševní, intelektuální či virtuální. V prostoru se odehrávají kosmologické, fyzikální i biologické procesy napříč časem. Druhou studii nazval Reproduktor jako hudební nástroj a orchestrace prostoru. Ve svém textu, doplněném obrazovou dokumentací, upozorňuje na jednu neodmyslitelnou skutečnost naší doby, a tou je reprodukce-reproduktor- měnič. V dnešní době naprosté dostupnosti drobné elektroniky a neuvěřitelně rozvinuté DIY kultury lze jen těžko dohlédnout, jak a kde všude se reproduktor v tvůrčí praxi uplatňuje. Snad bychom mohli dodat, že pojem reprodukce, reproduktor se nevztahuje jen ke zvuku, ale měl by být i jedním z nejfrekventovanějších pojmů současné estetiky. Například i ve smyslu reprodukce výtvarné. To však samozřejmě nebylo cílem předložené studie

Dalším autorem je Slavomír Hořínka, který píše na téma Hudba v prostoru, prostor v hudbě.

Studie představuje z hlediska obsáhlosti podstatu celé knížky. Autor doplňuje svůj text obrazovou dokumentací, notovým záznamem a schématy, která představují například rozmístění nástrojů a také ansámblu v prostoru. Avšak přejatá schémata by si jistě vyžadovala u popisů český překlad. Studie je rozdělena do devíti kapitol, které se zabývají prostorovostí v rámci dramaturgie, ozvěnou, změnami v měřítku poslechu a dalšími otázkami, které, i když jsou sledovány a demonstrovány v teoretické rovině, mají nesporný praktický význam a v podstatě také na konkrétní problémy reagují. Studie je doplněna velmi bohatým poznámkovým aparátem, převážně zahraniční provenience. Hudba v nejširším slova smyslu je ontologickou podstatou naší existence. Schopnost vnímat zvukovou krajinu okolo nás podobně jako hudbu nám umožňuje poznávat a porozumět světu i sobě samým. Pro nejednoho hudebního tvůrce je pak doslova existenciální nutností.

Dalším autorem je Jan Trojan, který nazval svou studii: Argumentace zvukové reality. Zabývá se v ní proměnami zvukového zážitku v naší současnosti. Tedy jistému přehlcení zvukových podnětů, vztahem zvuku ke zvukovému prostředí a vyzývá nás k „pročištění uší“. Prostřednictvím svého textu nás autor nabádá: Zkusme se nyní zamyslet nad odlišnými formami vposlouchání se do prostoru, venku i uvnitř, a pomocí tělesného zážitku vnímat prostor místa, v němž se nacházíme. Studie ústí do konkrétních technických závěrů řešících vztah prostoru a zvuku.

Dalším autorem je Tomáš Dvořák, jeho studie nese název Od poslechu k odposlechu.

Vysvětluje zde rozdíl těchto dvou termínů. Poslouchat znamená jednak vnímat sluchem, jednak dbát něčích pokynů, být poslušný a disciplinovaný. Oba významy slova (tedy i odposlech) jsou spolu úzce svázány, jak ostatně prozrazuje i časté a poněkud nepřesné chápání sluchu jako pasívního smyslu. Odposlouchávání implikuje jiný režim organizace a moci. Posun od poslechu k odposlechu odpovídá přechodu od disciplinárních společností ke společnostem kontroly…

Již jen názvy jednotlivých statí knihy vzbuzují maximální pozornost a svědčí o jejím netradičním pojetí.