FRANTIŠEK UHER

Když jsem nedávno psal o prvotině Martiny Pšeničkové Z NiČEHO NiC, připojil jsem glosu, že se druhé sbírky mladých básníků a básnířek často krčí ve stínu prvotin. Byla to obava podložená mimořádnou originalitou první sbírky, a s potěšením konstatuji, že obava naprosto mylná. Pšeničková ve své druhé sbírce ARECIBO (nakladatelství Čas, 128 str., 2019, fotografie Martina a Anatol Pšeničkovi) nečerpala živou vodu z jiného pramene, jenom výjimečně křižuje vlastní šlépěje. Zvolila odlišnou koncepci plnou jiskrné obrazotvornosti, fantaskních prvků a nadčasového přístupu.

Její nesporně ambiciózní a inspirativní přístup k tvorbě, postavený na bohatém rejstříku příměrů a jímavých sekvencí, neztratí hned tak cokoli ze svých jasnozřivých předností. Nutno přiznat, že s udivující jistotou a lehkostí překročila z jednoho břehu na druhý, druhou sbírkou na prvotinu přímo nenavazuje. Vytvořila zcela originální básnickou knihu na základech z průzračných a nezpochybnitelných rezultátů, podložených prostou životní realitou a vzácnou schopností dívat se kolem sebe, vidět i to, co je cudně skryto či záměrně skrýváno. Po stejných kolejích poznání se pohybuje její dokonalejší básnický vlak, který nic nedává po lopatě, vymezuje dostatečný prostor čtenářově představivosti.

Sbírku tvoří klasické básně a krátké texty, které byly formálně označovány za poezii v próze. O podobné schůdné trasy i zřejmé kompiláty se s větším či menším zdarem pokusila řada současných básníků, až to někdy působí jako bezradnost či schválnost. Někdy přímo jako uzamčený nouzový východ. Známe také pokusy francouzských básníků, dnes již klasiků, ti však nebyli naladěni na stejnou vlnu, svou roli hraje časový odstup. Kdybychom hledali schůdnou paralelu, Martina Pšeničková má patrně nejblíže k Harry Crosbymu z Amerických básníků Arnošta Vaněčka. Nevykročila v jeho stopách, pouze s Crosbym (patrně nevědomky) srovnala krok jako rovná s rovným.

Vnitřní náboj poezie Martiny Pšeničkové netvoří procítěná sólová hra, nýbrž prokomponovaný cyklus sebestředných melancholických nálad a vláčných rozpínání křídel, laskavých okamžiků, drobných stesků, rmutných poznání, vřelých postřehů, smířlivosti, povzdechů i zadumaných zastavení. Otvírá pohled do hlubokého zákulisí. Typickou ukázkou je Šeherezáda, protkaná jemným smířlivým smutkem: Po zmizelých indiánských ženách nikdo nepátral. Lampa zhasla. / Dívka, co měla ráda motýly, došla na konec cesty.

Ze stejného broušeného poháru nabírá básnířka ve Švadlence: Prázdné místo na skalních útesech zůstalo neobsazeno.

A jestliže Arboretum končí: Rovnováha byla porušena – o celé sbírce to rozhodně neplatí. Nemá výraznější slabiny, zřetelné trhliny v glazuře. Tíseň života lze sotva vyjádřit dokonaleji, než to básnířka činí v básni Zdena, hledání kontinuit v Tajemství, v básni Gjalthan pak (cituji) básnířka zdraví mimojdoucí poutníky.

Martina Pšeničková však ve skutečnosti svou tvorbou nezdraví mimojdoucí poutníky. Ubírá se s nimi, je jednou z nich, konstatuje a konkretizuje, někde i trochu polemizuje, stále však je sama poutnicí na cestě zaplněné množstvím postav, jimž rozumí, mluví o nich, rozmlouvá s nimi a jejich prostřednictvím sama sobě otvírá tvůrčí perspektivu.

A tak mě napadá: Lze vyslovit uznání přiznáním, že se těším na další sbírku?