FRANTIŠEK DOSTÁL

Tichá i hlasitá slova zaznívají všude okolo nás. Někdy se před těmi vykřikovanými utíká i kamsi do lesní tišiny začíst se do slov prezentovaných na stránkách knih. V půli měsíce června ve starých říčních lázních pod Zlenickým hradem (hláskou) u břehu řeky Sázavy proběhl hudební festival letní pohody. Navzdory velké bouřce a vodnímu přívalu. Byl uspořádán již potřetí pod názvem Letní lidé, což byl titul mé knihy, jejíž obsah se zrodil právě zde.

To zase první zmínka o hradu pochází již z roku 1318. Ten se v 14. století stal majetkem významného rodu pánů z Dubé, z nichž Ondřej IV. z Dubé a ze Zlenic v hradních zdech intenzivně sepisoval velké dílo Soudnictví Království země české.

V ruinách zlenické hlásky jsem já ve věku čtrnácti let jen přespal, ale vůbec nic nenapsal. Teprve až ke konci šedesátých let minulého století jsem tu fotografoval dívčí akty. Moje modelky si vždy jen odskočily z plovárny, a tak se nemusely ani příliš odstrojovat. Není nad přírodní ateliér. Ondřej z Dubé zase ještě nevlastnil fotoaparát, a tak nevíme, jak tehdy vypadaly obyvatelky hradu. Ostatně ani já později jsem zde nestihl vyfotografovat herečku Jiřinu Šejbalovou, které plavání příliš nešlo. Nakonec jsem ani nemohl zachytit zde se koupajícího Emila Háchu…

Správná slova, ať vyslovená či napsaná, dokážou i v dnešním zbytečně kvaltujícím světě potěšit. Rovněž fotografie je řeč, co ještě umí vnímavému a citlivému člověku mnohé nabídnout a prozradit. Genius loci tohoto místa pod Zlenickým hradem, kam údolím k řece přicházeli položit svá těla lidé již před více než sto lety, nedokázal dosud zmenšit spěch současného života. Vlastně teprve nedávno přivoněl k atmosféře tohoto místa také trumpetista Laco Déczi. To naše současná jazzová zpěvácká jednička Jana Koubková sem k Sázavě zajížděla ochutnat pivní mok už před lety. Jenže ona zde navíc se svými kolegyněmi prozpívala také hodně hodin.

V těsném sousedství letité dřevěné plovárny, které v 90. letech ublížil požár, bývala rovněž dřevěná bouda, jakási restaurace. V 60. letech vzala za své a vyrostl zde nízký domek s typickým okénkem pro obsluhu žíznivých návštěvníků. Ovšem již pod názvem Baštírna u přístavu. Návštěvníci se zde dokonce často pozdrželi, a poté využili přívoz k dalšímu potulování krajinou. V toku času zde posedělo hodně mistrů pera včetně novinářů. Já sám kromě dovádění ve vodě Sázavy a prohánění míče občas stiskl i spoušť fotoaparátu, a tak se zrodily i snímky, které dokumentují atmosféru místa, kde dokonce běžely i naše dějiny.