KAREL SÝS

Laudatio na Jiřího Jírovce

Většina z nás a asi i z vás zná Jiřího Jírovce z jeho publicistických vystoupení v LUKu, na Nové republice, případně z dřívějších příspěvků do Britských listů.

Jiří Jírovec si nebere servítky, což je ovšem v době, která žádá po jinak svobodných občanech korektnost, takřka zločin. Nejhlasitěji vyžadují ubrousky ti, co žerou a mlaskají. Užívají je nejen k utírání vlastní mastné huby, ale k ucpávání úst těch, kdo se opovažují vyslovit jinou pravdu než pravdu jedině pravých jedlíků.

Pravda je většinou mrška a někdy taky mrcha. Mstí se všem, kdo ji překrucují ve vlastních nekalých záměrech a zájmech. Jan Masaryk říkal, že pravda vítězí, ale dá to fušku a já doplňuji: Pravda někdy zvítězí. Aby vítězila aspoň často, o to se stará právě Jiří Jírovec svou takřka každodenní publicistikou.

Jiří Jírovec je však nejen novinář, ale také básník a spisovatel. Při slovu básník teď asi nadskočí, ale já si za slovem básník stojím. Dáváme mu dnes cenu za knihu Sladký život a ať nikdo neřekne, že hned první několikařádková kapitolka Paní s hůlkou není báseň v próze. A můžu pokračovat příběhem o ztraceném synovi – pražském chodci, hledajícím ulici Nad lesem, kde do osmadvaceti let bydlel a dnes ji ne a ne najít. Ke dveřím bývalého domova ho dovede devadesátiletá stařenka „‚Paní, vy ani nevíte, jak inspirující je vidět, že v pětasedmdesáti není všechno ztraceno,‘ říkám, když odchází do tmy.“

Kniha miniatur na několik řádků, maximálně stran, miniatur, které vydají za sáhodlouhé romány. A prostředí a jednající postavy? Jak jen možno civilní: Školačka v Albertu, Dvě minuty s pokladní v Albertu, bývalá třídní krasavice z Hodkoviček, ale i Werichova Kampa a hercova vykuchaná, kouzla zbavená vila, vyhrávání dechovky zalétlé do Hodkoviček až z Modřan…

Zastrčené a o to půvabnější Hodkovičky – z doby, kdy se před nákupy říkalo „pojedeme do Prahy“ i bar Činoherního klubu s nenapodobitelným barmanem Pepíčkem,

„Zaplatili jsme a vyšli do současnosti,“ končí povídečka Láska na první pohled o příbězích, jaké se dnes už nestávají. Anebo naopak stávají a k naší škodě právě v současnosti. Tisíce kilometrů od sebe leží kuchyně domu v městečku Bystré na Vysočině, kde navzdory tvrzení jistého ústavu pro vyšetřování jistých zločinů nikdy nepanovala „atmosféra strachu“, jež naopak panovala v kanadské Albertě, kde řidič dálkového kamionu vjel na led a nadával na zkurvenou silnici a dokonce vykřikoval do povinného mikrofonu cosi o prdeli, což policejní ucho odposlechlo a obvinilo ho z veřejného pronášení obscenit. Před soudem sice dokázal, že jeho výkřiky se netýkaly sexu, nýbrž jen a pouze náledí, nedostal pokutu 5000 dolarů ani pár měsíců natvrdo, ale během dvouměsíčního řízení byl pro potencionální kriminalitu propuštěn a mohl se jít s rodinou klouzat. Jírovec varuje před korektností, která na nás na všechny číhá nejen na silnicích, ale i ve školách a v kancelářích, kde se ještě ne tak dávno plácali Čecháčci s Čechačkama nejen po zádech. Děsivé je setkání s feministkou, laborantkou, která našeho hrdinu obvinila, že jí sice při přidržování lítaček na zadek nesáhl, ale sáhnout mohl. Jako z dílny Jaroslava Haška vypadá anabáze čínského studenta, který se vydal za povolením k trvalému pobytu oklikou přes Niagarské vodopády, aby ho nakonec získal metodou připomínající zlatý c. a k. šlendrián.

Kapitola Poslední oběd s těmi, kteří spolu přestávají mluvit je krutě ironickou obžalobou občanské války, zatím studené, probíhající mezi těmi, co nemohli, a přitom mohli, ale tvrdili, že nemohli, a těmi, kdo mohli. Rozhodně není sladká, ale ani cukerínová.

Ani titulní povídka nemá co dělat se slavným filmem. Hrdina porovnává smečku rádců a vizážistů obskakující britského prince se svou rádkyní a vizážistkou, která mu vyčítá konzumaci salámu, sýrů a chlebů s máslem a lichotkami ho láká na sladkou odměnu, neboť prý pár gramů shodil. Spáchá na ní malý podvod – staví se u Vietnamce a koupí si největšího nanuka v čokoládě. A než roztaje, ocitne se nikoli v Buckinghamském paláci, nýbrž v Písecké ulici na Vinohradech – doma u své kočky. Ta čokoládu nesmí a tak si nechá celou dobrotu jen pro sebe a užije chvíli sladkého života.

Rafinovaná prostota výrazových prostředků, s níž Jiří Jírovec zachytil životní osudy lidí prostých i složitých, i humanismus, s nímž jim viditelně fandí, si zasluhuje ocenění.