MONIKA HOŘENÍ

Laudatio na Michala Macháčka

Byla jsem poctěna úkolem pronést několik vět, které by přiblížily dnes oceňovaného historika Mgr. Michala Macháčka, Ph.D. Cena je udělena za zpracování rozsáhlé ucelené monografie o slovenském a československém politikovi a prezidentu ČSSR Gustávu Husákovi, a to za objektivní zhodnocení jeho osobnosti.

Nejsem možná ideální řečnicí, neboť jsem dosud nenašla tolik času, abych se soustředila na přečtení tak rozsáhlého, více než 600stránkového díla. Ale byla jsem přítomna křtu této knihy ve Slovenském domě v Praze a také křtu audioknihy v prodejně Luxor, a vyslechla jsem tam mnoho superlativů vyzdvihujících toto úctyhodné dílo.

Na křtu monografie promluvil o Michalu Macháčkovi jeho pedagog z Univerzity Karlovy historik profesor Jan Rychlík a mě už tehdy jeho vystoupení oslovilo, neboť použil nezvyklého rčení, že „učedník předčil mistra“. To nebývá v české kotlině běžné.

Požádala jsem v těchto dnech pana profesora, aby zavzpomínal na studenta Macháčka, a on se vyjádřil takto:

O Michalu Macháčkovi mohu říci jako o studentovi jen to nejlepší. Jako student chodil na moje přednášky z dějin Slovenska a dějin Československa 1918-1992 a na můj seminář z nejnovějších dějin (1945-1992). Potom jsem jej vedl v doktorském studiu. Už svou diplomovou práci věnoval Gustávu Husákovi a tzv. slovenským buržoazním nacionalistům. Všechny zkoušky, které u mne skládal, složil na první pokus a na výbornou. Byl velmi důkladný při archivním studiu, ocenil jsem zejména, že se sám naučil rusky, aby mohl studovat v ruských archívech. Mezi ostatními studenty byl velmi oblíben.

S pozdravem Jan Rychlík“

Tak takový byl Michal Macháček jako vysokoškolský student. Dnes má akademický titul před jménem i za jménem a zdá se, jak mohu na dálku sledovat jeho další odborný růst, že nadále přistupuje k dějinám a pramenům s pokorou, poctivostí a důkladností, které rozhodně nejsou všem lidem, a to ani historikům, vlastní. Ačkoli mu někteří jeho kolegové dávají najevo, že se v mladém věku nesluší býti oceňován za dobře odvedenou práci – a to Cenou Česko-slovenské/Slovensko-české komise historiků, prestižní Cenou Josefa Hlávky a také státním vyznamenáním – dále se noří do tuzemských i zahraničních archivů, aby historickým osobnostem a událostem přišel na kloub, dal jim patřičné maximálně objektivní zhodnocení a to vše nám laikům pak zprostředkoval. Vím, že dále pracuje na novodobých dějinách a úloze osobností ve 20. století, a věřím, že dříve nebo později shrne své poznatky do další ojedinělé vědecké práce.

Při křtu audioknihy, která nemůže pokrývat celý originální text, sympaticky promluvil šéfredaktor Českého rozhlasu Plus Petr Šabata. Řekl něco v tom smyslu, že Macháčkem zkoncipovaný Husákův životopis je strhující příběh.

Oceňuji, že se historik Macháček nezalekl nátlaku okolí, které mu vyčetlo převzetí státního vyznamenání Medaile za zásluhy z rukou prezidenta Miloše Zemana. Pro vyznamenání si do Vladislavského sálu Pražského hradu přišel, ačkoli věděl, že mu to někteří kolegové z historické obce nezapomenou, a spočítají. A tak se také stalo.

On ale už předtím se nebál říci veřejně, že je možné se dostat v zájmu vědy a historické pravdy do ruských archivů, jen se musí pracovat houževnatě a vytrvale budovat vazby s ruskými archiváři a historiky. Jenže podporovaný mainstream říká přesný opak.

Nebojí se. Je třeba se nebát. Masaryk se také nebál. A jaký je to vzor!

Na jedné konferenci Michal Macháček řekl, že posuzování historie si žádá kritické myšlení a nepodléhání emocím. Stejně to vnímal i muž, jehož talent pro historickou vědu se bohužel nestihl rozvinout vzhledem k náporu politické práce – Miloslav Ransdorf. V loňském roce se Michal Macháček nebál vystoupit na konferenci, kterou pořádala Knihovna Miloslava Ransdorfa, a tam zavzpomínal na setkání s ním před lety na besedě věnované 100. výročí narození Kurta Konrada. Macháček ve svém vystoupení zmínil, že důvody házení klacků pod Ransdorfovy nohy, aby po listopadu 1989 nemohl pokračovat v akademické dráze, připisuje obavám ostatních kolegů. Co kdyby je svými znalostmi zastínil?

A nehraje toto roli i v Macháčkově případě?

Na závěr: Velvyslanec Slovenské republiky Peter Weiss přišel jednou s otázkou, kolik se po roce 1989 ztratilo historických dokumentů a zdali je možné se vyrovnávat s minulostí, když spousta dokumentů byla zašantročena. Touto otázkou končím i já.

Mgr. Michal Macháček si Cenu Unie českých spisovatelů rozhodně zaslouží.