PETR ŽANTOVSKÝ

Laudatio na Františka Ringo Čecha

Psal se rok tuším 1974. V malém okresním městě Chrudim ve východních Čechách, kde jsem tehdy bydlel, byl nějaký docela bystrý kulturní organizátor a vedle něj mimořádně tupý okresní cenzor. Ten první uspořádal v tamním divadle koncert zpěváka Jiřího Schelingera a skupiny Františka Ringo Čecha. Ten druhý pak po tomto koncertě zakázal Schelingerovi doživotně přístup do okresu Chrudim, odkud mimochodem sám Jiří také pocházel.

Pro mě, tehdy asi dvanáctiletého, to byl iniciační zážitek – ten koncert i ten zákaz.

Schelinger byl prvním českým zpěvákem, který na oficiálních pódiích prezentoval tehdy u nás de facto nežádoucí rockovou hudbu, a přitom pohazoval dlouhou kšticí, kterou by mu různí rockeři na východ i západ od nás mohli závidět. Jirka Schelinger byl prostě ikona. A Mistr Ringo Čech byl tím, kdo jeho talentu otevíral dveře. Do médií, na gramofonové desky, k posluchačům.

Ringo tehdy na tom koncertě hrál na kubánské bubny congo. Vybavuji si, jak – patrně na žádost pořadatelů, aby ztišili hlasitost produkce – reagoval do mikrofonu těmito slovy: „Přátelé, tohle je bigbít, a ten se musí hrát nahlas. Komu se to nelíbí, ať jde pryč.“ I to byl iniciační zážitek. Vidět člověka, který se nedá. Nepodlehne úřednímu šimlovi, který nerozumí ničemu než kádrováckým dotazníkům a neumí nic, než prudit.

Mnohokrát jsem si na tento večer vzpomněl. Třeba tehdy, když mi Schelingerův bratr Milan, krátce také člen Čechovy kapely, někdy v půlce 80. let věnoval obraz, který namaloval v den, kdy se o Jirkově skonu dověděl. To smutné plátno mi visí nad pracovním stolem dodnes. Pak ovšem nesčíslněkrát po převratu roku 1989.

František Ringo Čech, ať už na poli kulturním, nebo pak politickém, nikdy neztratil svou příslovečnou otevřenost až hubatost, jak by mnozí možná řekli. Říkal své názory tak, jak si je myslel, bez velkého ohlížení na to, zda s nimi narazí. To ostatně patří k podstatě rocku a rockera. Komu se to nelíbí, ať jde pryč.

Myslím, že k podstatě skutečného rocku a povaze rockera patří také loajálnost k hodnotám, o nichž jsme přesvědčeni, a lidem, kteří ty hodnoty ztělesňují. V Ringově případě to je jeho známý vztah k prezidentu Miloši Zemanovi. O Zemanovi toto dlouholeté přátelství vypovídá, že není suchar a imponují mu lidé osobitých a pevných názorů. A o Ringo Čechovi zase, že nemění názory jak převlečníky, a své přátele, ať už jsou právě prezidenty, nebo třeba důchodci na Vysočině, nevymění za misku módní čočovice. Nevyje s vlky. Proto se ho vlci bojí.

František Ringo Čech se právem stává laureátem Ceny Unie českých spisovatelů. Ztělesňuje to, čeho se kolem nás stále víc nedostává: upřímnost, i když není beztrestná, a věrnost, i když není pohodlná a nic nevynáší. O kolika dalších bychom to mohli říci?