MILAN BLAHYNKA

První je teze, snadno a snad zbytečně rozvinutelná ve stať plnou dokladů, druhá náčrt, o jehož prohloubení se doufám časem pokusím, třetí zárodek větší studie, možná knihy.

 

Hraný dokument

Nepodařilo se mi zjistit, kdo přišel první s nápadem využít vysokého kreditu dokumentu a díky němu zjednat maximální zájem o to, co natočil a předkládá divákům v kině, v televizi nebo na divadelní scéně. Ve světě i u nás se tolik pozoruhodného, dramatického a často bizarního děje, že autoři scénářů a her si často říkají, že něco takového napsat by diváci měli za nehodnověrné a pouhý výmysl. Oprávněně dobrou pověst dokumentu zpochybnily četné manipulace s nimi ve službě propagandy, ideologie a účelového vyvolávání emocí.

Za falešný dokument se označuje snímek vztyčení sovětské vlajky na berlínském Reichstagu, natočený až po skutečném vztyčení, obecně se odsuzují drastické záběry vydávané za dokument z bojů na Balkáně, avšak pořízené jindy, jinde a v jiných konfliktech.

Kupodivu se však nezvedá žádná vlna odporu proti tomu, co také dnes profituje z účinnosti skutečného dokumentu, ale protože se z různých důvodů nemůže vydávat za dokument přesvědčivý svou autenticitou, prezentuje se jako hraný dokument.

Zdá se, že literatura na rozdíl od televize zůstává poctivější. Neuchyluje se k absurdní ochranné značce jako fiktivní literatura faktu, aby se přiživila na popularitě a prodejnosti pravé literatury faktu. Její dobré jméno ovšem ohrožují plagiátoři i autoři opírající se jen o žádoucí fakta.

Když Martin Reiner opustil svůj původní plán napsat knihu Básník o Ivanu Blatném jako přísnou literaturu faktu a neodolal dát průchod své fabulační fantazii, nakonec své dílo, v němž se mísí důkladně ověřené skutky a děje se scénami, které ignorují odlišnou skutečnost, žánrově určil jako román. Podobně svým sugestivním Pamětem českého krále Jiříka z Poděbrad předeslal Václav Erben v jednom ze dvou mott citát z Wilhelma Henrika van Loon: „Spisovatel řekne: Dovolte, abych vám vyprávěl povídku, která, jak se zdá, se stala anebo se mohla stát.“

Tento způsob pronikavého poznávání skutečnosti na základě podivuhodného zázraku slučitelnosti neslučitelného, syntézy vody života s ohněm imaginace, nevynalezli teprve čeští básníci prózy posledního století, je jednou z podstat románu vůbec a elegantně ho exponoval podivuhodný kouzelník Alexandre Dumas otec; své Tři mušketýry představil jako dílo, jehož je jen vydavatelem.

Na rozdíl od literatury hrající se čtenáři otevřenou hru, jsou hrané dokumenty žánr v podstatě parazitický. Náleží k době, v níž hrají už nejenom herci (o nichž naštěstí víme, že ušlechtilce nebo vrahy jen hrají) a sňatkoví podvodníci (jimiž se dají okrádat jenom vdavekchtivé naivky), ale předstírají i politici, podivní podnikatelé a zkorumpovaná média; hraný dokument je vypočítavá hra na dokument; drze těží z toho, co je na skutečných dokumentech nejcennější, a nepřímo pravý dokument poškozují.

 

Líbivý liberalismus a lidská literatura

Podivuhodně moudrá čeština klade vedle slov liberál, liberální a liberalismus slova libý, libost i líbivý. Přídavné jméno liberální (výslovně režim atd.) definuje Příruční slovník jazyka českého (díl II, 1937–1938) jako svobodomyslný, snášenlivý a shovívavý; slovo libý podle téhož slovníku znamená líbezný, příjemný, milý.

Liberalismus, který před třiceti roky vystřídal u nás a v dalších zemích východní Evropy byrokratický socialismus, vydávající se verbálně za diktaturu proletariátu, a nedávno zde oslavoval třicet let svobody, měl tak už v naší mateřštině předjednáno vřelé přijetí, u vzdělanějších občanů tím opravdovější, čím víc si povzpomínali, jak byly oddány ideji svobody velké osobnosti světové naší poezie, literatury, umění a kultury, jak ji svým dílem hájily proti feudální moci a pak i proti zotročení „jen“ ekonomickému, natož proti diktaturám všech stupňů a barev.

Jak to zpívali V+W, každý chlup má svůj rub, každý rub má zase líc, voda se občas zvrhává v povodně a zkázonosná tsunami. V ohni, který ukradl Prométheus bohům a díky němuž máme i v zimě teplo a jíme teplé večeře, shořela mnohá města, synagogy a jiné chrámy, v nichž hynuli lidé do nich nahnaní. A tak je tomu i se svobodou, kterou se pyšní liberalismus. F. X. Šalda roku 1928 postavil na pranýř soudobou demokracii liberalistickou, jejíž mluvčí „tváří se, jako by zachraňovali demokracii, ale vpravdě zachraňují“ tehdejší koaliční vládu, nedopřávající svobodu slova svým oponentům, a Šaldův zápisník přinášel pak často další doklady licoměrnosti údajných zachránců svobody a demokracie.

Demokracie, která umožnila naprostou svobodu trhu, na němž se panovačně roztahuje konzumní četba a tím dusí hodnotnou tvorbu, zapomíná na její zásluhy o své prosazení a jenom pokrytecky občas zalká nad jejím osudem. Dnešní suverénně dominující liberalismus je líbivý, dává naprostou volnost zábavnímu průmyslu, od občanů nevyžaduje žádnou intelektuální námahu, myšlení (to je mu nebezpečné) a spolutvůrčí účast, zásobuje je líbivým zbožím. Už jako by neplatila poznámka v hesle líbivý (citovaného slovníku), že jde o adjektivum často peiorativní.

Na dobu po listopadu 1989 nostalgicky zavzpomínala v televizním cyklu ČT24 Třicet let svobody jedna z postav, které se tehdy dostaly k lizu, a pochvalovala si roky, kdy v médiích a na jevištích panovala úplná cochcárna, tj. každý si mohl dovolit, co chtěl. Ovšemže, nutno dodat, nikdo se tehdy neodvážil oponovat, byl by vláčen médii jako nepřítel svobody. Slovo cochcárna jsem (na rozdíl od jiných obohacení polistopadového slovníku o slova jako kurvítko) marně hledal v obou vydáních Nových slov v češtině; dobře vystihuje pojetí svobody, které si přivlastnili a jímž se řídí ti, kteří obsadili nejen většinu soukromých médií, ale i média tzv. veřejnoprávní.

Líbivý liberalismus je v příkrém protikladu k hodnotné literatuře, zejména k poezii; ta se podle často citovaného výroku Šaldova nemusí líbit. A často se nelíbí a snadno znelíbí každému, kdo je oddán řádu neřádu, v němž v konkurenci s bezskrupulózními predátory bankrotují lidštější podnikatelé a i z nich se rekrutuje dav bezdomovců.

Poezii a literatuře hodné svého jména nejde o zisk a slávu (o rychlé prachy, řečeno dobovou frazeologií), ale o lidskost. Priority liberalismu a literatury jsou v nesmiřitelném rozporu. Liberalismus právem tuší v literatuře stranící slabším nebezpečí, a proto ji sice licoměrně oceňuje slovy, ale materiálně jen symbolicky, a to jen autory, kteří se mu upsali jako doktor Faust peklu.

Tvůrci poezie a literatury jsou ovšem jen lidé, tedy omylní, a nejednou (zvláště mimo své dílo) se domnívají, že slouží svobodě, spravedlnosti a lidskosti, když se podílejí na vnucování domněle lepšího životního způsobu lidem a lidským pospolitostem, které o to nestojí. Bezděky, a aniž si to jsou s to uvědomit, zrazují elementární poslání a nedocenitelnou přednost literatury, jíž je její lidskost.

Skvělý Macurův Slovník s větových literárních děl (1988) v hesle Rudyard Kipling, oceňujícím hledání zákona, jímž by se jedinec „mohl řídit a přitom prospívat celku“, konstatuje, že v pozdních dílech Kiplingových „sílí negativní rysy pojetí civilizace“ a jeho tvorba dokonce ústí „v obhajobu imperialismu a koloniální politiky“ až do té míry, že vzbudila „polemický ohlas pozdějších britských spisovatelů“. Tento úkaz, dávno zaznamenaný už u Balzaca, je stále a snad ještě víc „produktivní“.

Není to vlastně případ i díla a osobnosti básníka a prozaika Josefa Škvoreckého a možná i některých nikoli netalentovaných současných autorů v pilné službě dnešnímu bezohlednému, zpupnému liberalismu?

 

Pocitová svoboda

Osmělen psychologií, která vedle teploty fyzikálně změřitelné a také běžně měřené ví o teplotě pocitové, která se od teploty na teploměrech liší pod vlivem nejrozmanitějších faktorů někdy až překvapivě, dovoluji si v čase oslavování Třiceti let svobody (jak se nerozpomenout na okřídlený výrok z doby po první světové válce, na Tři sta let jsme trpěli, jemuž se s chutí smál Jan Werich) navrhnout prosazení pojmu pocitová svoboda.

Svoboda se samozřejmě dá definovat jako stav nebo postavení bez jakékoli závislosti a omezení v myšlení a jednání. Nikdy není naprostá, nemáme svobodu žít skutečně v jiném čase, než jsme se narodili. Takovou možnost nabízí v životě jen fantazie, v literatuře sci-fi. Dlouho v osobních dokumentech uváděný stav: svobodná/ý (na rozdíl od stavu: vdaná/ženatý), popřípadě rozvedená a rozvedený (nebyl by adekvátnější termín osvobozená/ý – z manželských pout?) týkal se toliko postavení z hlediska rodinného práva nebo pravidel společenského chování.

Protože člověk je tvor společenský, lze uvažovat nanejvýš o míře svobody. Žák, student, vysokoškolský posluchač je svobodný jen v mezích školního řádu, zaměstnanec jen v souladu s provozními pravidly a pozicí v podnikové hierarchii.

Povolání nazývaná svobodná mají k dokonalé svobodě rovněž daleko. Jedinec v nich je přirozeně přísně omezen profesionální etikou, dohledem na jejíž respektování jsou pověřeny stavovské komory a také pacienti, klienti a veřejnost.

Svobodu však omezují nejen zákony, ale i vžitá nepsaná pravidla chování a jednání.

To vše se dá víceméně objektivně zjišťovat, kontrolovat a měřit. Ale kromě svobody takto průkazné je i pocitová svoboda, jejíž amplituda je mnohem větší než mezi teplotou fyzikální a pocitovou.

Pocitová svoboda se od svobody objektivní liší často až diametrálně. Je to dáno už tím, že jako nesvobodu nepociťujeme nemožnost žít v jiném století. Lidé uvyklí žít v zemi, kde se narodili, vyrostli a do níž budou pochováni, netrpí nesvobodou, nemožností cestovat, dokud se nedoslechnou, a pokud umí číst, nedočtou nebo v televizi neuvidí život jinde, který je nebo se pravidelně zdá zajímavější, přitažlivější, a mohou zažít pocit nesvobody tím krutější, čím je jim svoboda odejít a žít jinde upírána, ať už ostře střeženými hranicemi nebo zdánlivě lidštěji a současně efektivněji ekonomicky.

Pocit je, ať osobní, ať skupinový, vždy subjektivní a pocitu svobody si mnozí lidé užívají, když mohou konat to, co dělají nejraději, a omezení svobody v tom, co se jich a jejich blízkých nedotýká, je prostě nezajímá a nekazí jim radost z nabyté svobody.

Kdo rád cestuje a má na to, je nadšen svobodou volného pohybu a neztrácí radost ze svobody ani tím, že pro jiné, nemajetné, je svoboda tohoto druhu na kočku, a dokonce ani tím, že i jeho svoboda, pokud není miliardářem, je také omezena jeho prostředky. V opojení takovou svobodou dříve nedosažitelnou si rád namluví, že vzdálené exotické končiny ho vlastně nepřitahují.

Kdo rád do všeho mluví a všemu rozumí líp než okolí, a to mu vrchovatě stačí, zažívá dominantní a rozhodující pocit svobody, když se může dosyta a beztrestně vymluvit a jeho pocit svobody netrpí například ekonomickým omezením jeho jiné svobody, například dopřát dětem kvalitnější vzdělání nebo třeba i sobě komfortnější bydlení, smířen s tím, že na to nemá, a ještě si to snadno odůvodní, že to je normál, že vždycky byli přece zámožní a méně movití.

Až sem mi patrně příliš nevynadají ani lidé, kteří mě nemusí; až sem nejde o pocitovou svobodu, ale o spokojenost, že zavládla svoboda v tom, co má ten který člověk rád, jeho pocit svobody se kryje se skutečností.

Jenže slastný pocit svobody dosažený v tom, co má člověk za hlavní, směrodatné a rozhodující, má nutkavou tendenci ovládnout potěšeného člověka nebo dav až tak, že chtě nechtě propadá pokušení generalizace a nabývá přesvědčení, že už odpovědná svoboda panuje vůbec.

A to už je svoboda jen pocitová, bagatelizující zážitky nesvobody v tom, co člověku nebo davu není momentálně hlavní.

Pocitová svoboda není kupodivu prchavá, je jištěna nadějí a sliby.

A je také silně infekční. Jak jinak pochopit davy?

Být manipulátorem s lidmi, dopřával bych jim nejen chléb a hry, ale i maximum pocitové svobody.

Život se mi směje: Už se přece stalo. Naposled na podzim 2019.