ZDENÉK HRABICA

(Nikolaj Asejev: „A to je revoluce!“)

Kolik revolucí, kolik povstání a kolik okupací už za života předchůdců a nás samých prošlo kolem a dokola světem i domovem. Husitská revoluce, Velká francouzská revoluce, Velká říjnová socialistická revoluce, Španělská revoluce, Maďarská revoluce rad, Slovenské národní povstání, Pražské povstání, Velký Únor i Pražské jaro.

Než jsme se v lÍtých bojích a zápasech dostali k blahořečení „sametové revoluce“ roku 1989, a po třiceti letech i k jejich bombastickým oslavám, chvíli to trvalo.

Pokaždé se na oltář revoluce pokládaly nejenom lidské životy, oběti a utrpení. Zkropené lidskou krví a slzami nářků.

V roce 1918–1919 namaloval Marc Chagall návrh panó: „Mír chýším, válku palácům.“

V každé revoluci se loupilo a vraždilo, střílelo se nebo ubližovalo, pohřbívalo se, a k jejím zásluhám se jako vítězové hlásili i tisíce těch, kteří v ní nepřiložili ani prst do ohně.

Jednou jich bylo více a podruhé méně.

Nejinak tomu bylo u nás před třiceti lety, beze zbytku platilo – zub za zub. V Humpolci na náměstí zavěsili na Horním náměstí heslo: „Na Národní třídě v Praze tekla 17. listopadu 1989 krev!“

Co bylo ukradeno, musí být vráceno! Majetek KSČ a SSM do rukou všeho lidu. Peníze nesmrdí, leží na dlažbě. Neviditelná ruka trhu. Muselo se na minutu zhasnout.

Zvedni zlato ze země – bídný chudáku! A nemáš-li, kde složit hlavu – jdi se najíst a přespat do Naděje.

Najíš se konečně banánů.

Ztratil jsi zaměstnání? Byl jsi komunistou s pracovní rudou knížkou, nevhozenou na znojemském Václavském náměstí do kontejneru?

Trp tedy, bídníče!

Nebo jsi s vychytralostí sobě vlastní vhodil občanku s razítky zaměstnavatelů do kanálu a stal ses navěky inkognito s novou identitou.

Třebas jsi byl i národním nebo zasloužilým umělcem? Hodil jsi prezidentův dekret s dekorací u Mánesa do Vltavy.

Stal ses přes noc „ukomunistou“, nevyčítej si před potomky, byly jich v zemi na miliony.

Napsal jsi kajícně dlouhé řádky: „Můj Listopad v Rudém právu.“ A vyšperkoval jsi své řádky fotografii sebe sama s podpiskem o sobě samém: „Jsem odváděn z budovy soudu k převozu do vazební věznice v Ruzyni. Nasazení pout bylo chybou. Nelíbilo se ani Václavu Havlovi.“

Nebo v jiném kabátě jiný napsal, jak se stal „Klíčníkem revoluce“.

Další, co odvážně poslal do háje přes sto tisíc sovětských okupantů, dočasně umístěných na našem území, z Milovic k Čierné pri Čope, připomněl v knize návratů pod titulkem Vabank své neochvějné zásluhy.

Jiný se mu pak přes skřípění zubů odvděčil tvrzením, že byli v pražském Obecním době mezi Ladislavem Adamcem a Václavem Havlem solitéry „něžné revoluce“. Každý prý na jiné straně.

Kdy jejich ministrantem u oltáře byl Marián Čalfa, a později další, kdo vzali do zaječích z KSČ do Občanského fóra.

Inu, komu v revoluci čest, tomu v kontrarevoluci sláva.

To platilo, a my Češi a stejně tak Slováci jsme toho platným důkazem.

Žádná revoluce si své oběti nevybírá – a nemusejí to být pokaždé oběti na životech. Vždy hodně záleží na tom, jaký jejich aktéři mají v revoluci i po ní žaludek!

Něco se ale již zjevilo – Miliony chvilek­… pulec revoluce. Objevilo se už i dvojče – Petříček a Poché.

Zakladatel sociální demokracie a později KSČ Josef Hybeš napsal: „Socani vždy zrazují!“

Ten poslední pochod „chvilek“ Prahou už trochu připomínal i řev ulice. Zatím jenom skrytě – zatím jenom pod krycím symbolem: „Konec jedné straky.“