JIŘÍ JÍROVEC
V Česku vrcholí boj proti 30 let neexistujícímu režimu jedné, tedy komunistické strany. Poslední bitva vzplála, zní z tábora posametové moci. Do želez s Milošem a Lubomírem, když už je nemůžeme setnout, oběsit anebo jinak popravit.
Pomalu, bijci, pomalu. Čím rychleji vyhrajete, tím dřív přijdete o honoráře za vytípávání momentálně zpeněžitelných kousků československé historie.
Hranice dělí státy a obecněji oblasti ekonomických a politických zájmů. Některé jsou fyzické, jiné jsou chráněny administrativně vízy a jiné jsou závislé na informacích sdílenými mocenskými orgány.
Některé hranice mají ochraňovat mocné. S jejich velikostí roste komplexita opatření. Prostředky zůstávají stejné. Účel světí kombinaci základních prvků, tedy zátarasů, detektorů, ostřelovačů, policie, vojáků a informátorů.
Mocní dávají svým ochrankám právo zabít podezřelého. Sami jsou nedotknutelní, protože není, kdo by je soudil. Proto je možné střílet na člověka, který se přiblíží k plotu kolem Bílého domu.
„Nepřátelské ideologie, proklamované jednotlivci nebo skupinami, jsou v rozporu se statutem quo a současným rozložením moci v naší společnosti.“
V praxi byl tento zrůdný princip, namířený proti občanským svobodám, použit následujícím způsobem:
„Při akci, zaměřené na ochranu politického jednání na nejvyšší úrovni, byli mezi disidenty nasazeni tajní policisté, udavači a 500 narychlo najmutých špiclů. Jejich informace zaplnily 70 000 stránek. Sedmnáct nejnebezpečnějších disidentů mělo být souzeno.“
Pokud si na tomto místě chcete odplivnout, zadržte pro jistotu slinu, aby neletěla nežádoucím směrem. Nejde o StB, ale o informaci kanadské CBC, týkající se činnosti Joint Intelligence Group, která je součástí Kanadské jízdní policie. Šlo o opatření proti disidentům před dvoudenní schůzkou G20, která proběhla v roce 2010 v Torontu.
CBC zmiňuje i zajímavé vysvětlení, proč policie takovou věc dělá:
„Praxe spočívající v tajném sledování politických protestů je z právního hlediska snahou o odhalení případů, které lze soudně stíhat. Z politického hlediska jde o vytvoření atmosféry strachu z disentu.“
Tento odkaz ilustruje obrovskou komplexnost opatření týkajících se zabezpečení schůzky G8 v ontarijském Huntsvillu a následujícího dvoudenního fotografování G20 v Totrontu. Jde o magisterskou práci v angličtině.
Každá moc má svoje tajné služby a Bretschneidery. Každá je ochotna omezovat svobodu, pokud se, někdy i jen teoreticky, cítí ohrožena.
Každá moc tvrdí, že poslušným občanům nic nehrozí. Není to pravda, protože třeba v Kanadě se může občan dostat na černou listinu zakazující jeho opuštění země anebo let letadlem, aniž by o tom vůbec věděl. Občan může být obviněn ze zločinu, který se nesmí dozvědět ani jeho obhájce, protože jinak by se mohlo provalit, jakým způsobem si tajná služba opatřuje informace.
V době mccarthismu existovala v USA obvinění z „neamerické“ činnosti. Měla podobné důsledky, jaké žalobce připisuje působení StB v bývalém Československu.
Tupá ochranka může paralyzérem zabít cestujícího, který neví, jak se dostat z kontrolovaného prostoru. To byl případ jistého Poláka, který letěl do Vancouveru. Od příbuzné dostal instrukci, aby na ni počkal tam, kde se vyzvedávají kufry. To ale je uzavřený prostor, kam za ním nemohla jít. No a on tam strávil několik hodin a zmagorovatěl. Situace se dále zkomplikovala, když letecká společnost odmítla sdělit, jestli muž toho jména opravdu přiletěl. Prý kvůli bezpečnosti pasažérů. Nedošlo tedy na slavnou scénu z filmu Kolja, kdy Svěrák v metru hlásí „Kolja, neuběžaj…“ Ochranka mu dopřála tolik elektrických šoků, že jeho srdce nevydrželo.
Duo M&L má na triku střelbu na hranicích. Prý se střílelo, aby naši lidé nemohli jít za „lepším“. Jenže před čárou, kde byl dvojitý plot, strážní věže, různé detektory pohybu a psi hrdinové bylo vyznačené hraniční pásmo, do kterého byl vstup zakázán. Ten, kdo se dostal až na samou hranici, tedy překročil tehdejší předpisy.
Československou hranici pomáhali chránit i dobrovolníci žijící v příhraniční oblasti. Byli organizováni pod názvem Pomocníci pohraniční stráže.
Situaci na československé hranici popisuje materiál ČT. V poměrně rozsáhlém článku je tato pasáž:
„Pohraničníků na železné oponě zemřelo kolem šesti set. Velmi zajímavé je, že přes dvě stě z nich zemřelo sebevraždou. Při střetech s různými agenty chodci a takzvanými narušiteli nebo nepřáteli, kteří sem údajně pronikali ze Západu, jich padlo pouhých dvanáct. To vypovídá o tom, jaké bylo nasazení pohraničníků a proti komu byli nasazováni.“
Za povšimnutí stojí formulace „nepřátelé, kteří k nám údajně pronikali ze Západu“. Čtenář nemá věřit komunistickým výmyslům, které měly legalizovat zadrátování hranice a znemožnit občanům, aby šli za svobodou a lepším životem.
Decentně je vynechán popis mezinárodní situace, hlavně snaha Západu zničit ekonomicko-politický systém, který vznikal ve východní Evropě jako výsledek světové války.
Migrace z komunistických států byla v době existence sovětského bloku politicky žádoucí.
Je-li touhy po svobodě příliš, je třeba zájemce o lepší život vytřídit. Přednost dostanou ti, kteří přinášejí vzdělání, jsou zdraví a mají peníze. Zajímavý je přístup USA ke Kubáncům. Uprchlíci, jimž se podaří dotknout se nohou suchého břehu, mohou zůstat. Ti, kteří jsou odchyceni dřív, jsou podle dohody s Kubou vráceni zpět.
Pokrok se nedá zastavit. Vylepšuje se technika a mění se i tolerance k míře násilí. Technické řešení není samospasitelné. Například Trumpova nepřelezitelná zeď by nebyla pro horolezce překážkou.
Seriózní BBC zveřejnila úryvky z knihy Inside Trump‘s Assault on Immigration, kterou publikovaly The New York Times. Nejde o fake news nebo dokonce ruskou propagandu.
Trump prý zmiňuje možnost střílet migranty do nohou, opatřit zeď hroty, které by mohly probodnout kůži a kombinovat ploty na mexicko-americké hranici s vodními příkopy, které by byly naplněny hady a aligátory. Chtěl rovněž, aby zeď byla pod proudem.
Podle zásady „padni komu padni“ bychom měli trvat na vyhlášení sankcí proti USA.
Úvahu o hranicích lze odlehčit historickou vzpomínkou. Již ve dvacátých letech devatenáctého století byla ustavena potravní čára, oddělující velká města a venkov. Na ní se vybírala daň z provozu a dovážených potravin.
Výše poplatků z roku 1921 byla například za prázdný vůz 20 haléřů, za vůz naložený 40 haléřů, za automobil (naložený i prázdný) se platil poplatek 1 koruna, poplatek za dovoz 1 kilogramu brambor činil 6 haléřů, za 1 kilogram obilí 5 haléřů a za soudek piva 85 haléřů.