„Jsme sice malý, ale skvělý národ…“ říká svým dílem, které v tento čas vydává populární pražské nakladatelství Petrklíč, novinářka a spisovatelka Taťana Březinová. Tato autorka širokého tvůrčího spektra od povídek a novel k románům s náměty mezilidských vztahů ze současnosti až po bohatou škálu literatury faktu dnes přichází s historickou sondou o Jednotě bratrské.

Jedinečná kniha Beránci s korouhví nás zajímavým a čtivým způsobem zavádí do významných událostí našich dějin, které nejsou tak známé, jako třeba dějiny husitství nebo národního obrození. Autorka zaznamenává svěžím, poutavým publicistickým stylem téměř pět set let naší historie, a zve tak čtenáře na klikatou cestu po doposud méně připomínaných stopách českých bratří. Začíná dobou předhusitskou a končí u tolerančního patentu v roce 1781. Zamýšleným cílem knihy je oslovit všechny čtenáře, kteří se zajímají o naši historii s poselstvím do budoucna, ale také studenty a jejich učitele. Kniha obsahuje velké množství ilustračního materiálu a fotografií.

Nic jsme s sebou nevzali, po všem je veta, jenom Bibli kralickou, Labyrint světa…

Kniha příjemného formátu v měkkých deskách přivede pozornost nejenom znakem či logem, jak bychom dnes řekli, Jednoty bratrské, ale i zmíněným podtitulem. Vzhledem k tomu, že se stále zhoršuje kvalita výuky dějepisu na našich základních školách a celkově klesá zájem o historii, jsme autorku požádali o osvěžení naší paměti.

 

Můžete nám ve zkratce načrtnout historii Jednoty bratrské? Jedná se o jakousi součást evangelické církve?

Nikoli, je to už od začátku samostatná církev, která má své trvání dodnes. V cizině, zvláště v Americe, je dosti respektovanou církví. Jednota se ustavila po husitských válkách za časů Jiřího z Poděbrad v roce 1646 v Kunvaldu ve východních Čechách. Vyšla z myšlenek Husových, které přenesl kazatel Jan Rokycana a šířil dál Petr Chelčický. Ten ale zásadně odmítal války, což je důležité. Za jejího zakladatele je uváděn bratr Řehoř Krajči, člen utrakvistického semináře v pražském klášteře v Emauzích. Není ani divu, že se Jednota chtěla odpoutat od husitů, protože po bitvě u Lipan, kde bojovali husité proti husitům, lidé žádali změnu. Jednota bratrská prožívala svůj rozkvět i pád, ale jistě ovlivnila myšlení světa.“

 

Postavení Jednoty se dramaticky zhoršilo po vítězství Habsburků na Bílé hoře, po němž přišla slovy Aloise Jiráska Doba temna.

V letech 1545 až 1563 zasedal v Itálii Tridentský koncil, katolický sněm, který odmítl protestantství. A tak bylo povoleno jenom jediné náboženství. U nás lidem nezbývalo nic jiného, než přestoupit, odejít ze země, nebo tiše, tajně a s velkým rizikem provozovat svou víru dál.

 

Dnes se těžko věří tomu, že by to byl důvod odchodu z milované vlasti?

Nezapomínejme, že jsme v časech, kdy víra byla středobodem života a člověk byl ochoten pro ni položit život. Po vydání dokumentu Obnovené zřízení zemské roku 1627 počet obyvatelstva v našich zemích velice poklesl, ze dvou milionů zbylo osm set tisíc. Tak to vlastně vláda ve Vídni chtěla mít, aby získala nový kus země, zbavený tvrdošíjného obyvatelstva, i když to všemožně zastírala. Nekatolíci byli u nás pronásledováni v různých dobách s různou intenzitou a trvalo to velmi dlouho, poměry se zlepšily až za Josefa II., který vydal toleranční patent.

 

Je něco, co dovede dnešního čtenáře ještě překvapit?

Jistě, to je třeba jedno historické zjištění. Za doby obrozenců v Praze působil archivář Tomáš V. Bílek, který se dostal do sklepení kostela sv. Mikuláše v Praze. Se svolením jezuitů tam mohl tento neškodný učenec studovat a v zaprášené haldě papírů našel velmi pečlivě zachycované statistiky převodu českého jmění na jiné pány. A tak zjistil, že u nás byly tři čtvrtiny českého majetku zkonfiskovány. Když to publikoval v Časopise Muzea království českého na pokračování pod názvem Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618, znamenalo to šok pro naše obyvatele a velkou ostudu pro habsburský dvůr. Vezměme i to, že tady byla po Bílé hoře až do tolerančního patentu v roce 1781 tvrdá cenzura a nikdo se o té době nic nedozvěděl.

 

Máte v ruce knihu s názvem Jan Amos Komenský o sobě. I zde byste našla nějakou historickou perličku?

Kniha obsahuje řadu Komenského dopisů. Překvapila mě jedna jeho úvaha, kde říká, že příprava tažení proti Čechám byla tajně naplánována už na zmíněném Tridentském koncilu. V plánu bylo vyvolat v Čechách povstání a spojenými silami se vrhnout na zemi, porazit ji a vymýtit jakékoli myšlenky na dobu husitské vzpoury. Mělo to být zároveň i velké potrestání vzpurného národa.

 

A proto tedy ten odchod statisíců obyvatel. Co je čekalo v emigraci?

Emigrace, tedy s dobově přiléhavějším termínem exulantství, znamenala opustit zemi, část rodiny, a také opuštění všeho majetku. A někdy majetku velkého, třeba u šlechty. Ten většinou přecházel výhodnou koupí na ty, kteří vše způsobili. Hrozné podmínky zavládly už při odchodu nebo i útěku ze země přes husté pohraniční lesy, u nichž často číhali císařští vojáci v doprovodu jezuitů. Pokud utečence chytili, čekalo je tvrdé vězení, které nemuseli ani přežít. Exulanti bloudili světem, často žili v nedůstojných podmínkách, domů se vrátit nemohli. A tak paradoxně svým vzděláním, umem, dovedností, schopností a pracovitostí obohacovali cizí země, zatímco jejich domov přišel o elity.

 

Jak se vyvíjela situace na Moravě?

V Čechách byla situace vůči obyvatelstvu mnohem tvrdší a přišla hned po Bílé hoře, zatímco Moravu zasáhly tresty o mnoho desítek let později. Zatímco čeští exulanti, mířící do některých severských zemí, nevytvořili žádné důležité centrum, Moravané se soustředili za našimi hranicemi v Horní Lužici, kde na pozemcích hraběte Zinzendorfa založili v roce 1722 městečko Herrnhut-Ochranov, což znamenalo „Pod ochranou Páně“. Po deseti letech odtud začali odcházet misionáři do světa, a šířit tam bratrskou víru. Hlavně do Severní Ameriky, kde pod jménem Moravian Brethren působí dodnes.

 

Jaký záběr kniha tedy má, na co všechno se můžeme těšit?

První díl, který je už na pultech, byl věnován Čechám, druhý díl Beránků je připravený v nakladatelství a bude o Moravě. I o jejích velkých osobnostech, jako byl Jan Blahoslav a Jan Amos Komenský, o němž každý ví, že byl učitelem národů, ale už méně, že byl biskupem Jednoty. Věnuji se i každodennímu životu utečenců v jiných zemích, kde se velice proslavili. Kdo už dnes ví, že se Moravští bratři dostali nejenom do Severní a Jižní Ameriky, ale i do Ruska i afrických zemí, kde měli své misie a kde se snažili civilizovat místní obyvatele a přinášet jim vzdělání. Známé jsou i cesty do Grónska, tam kupříkladu zavedli abecedu…

Závěrem. Téměř s železnou pravidelností vám léta vychází každým druhým rokem nová kniha. Co máte po druhém díle Beránků s korouhví ve svém tvůrčím plánu nyní?

Tentokrát to nebude z historie. Vždycky jsem chtěla napsat knihu, která by se věnovala hudbě. A v této nové knize jsou to děti, které chodí do hudební školy, ale se svými nástroji prožijí neuvěřitelná dobrodružství. Je to úsměvná kniha pro všechny generace.

 

Curriculum vitae

Taťana Březinová (narozena 1946) je absolventkou Fakulty žurnalistiky UK v Praze, redaktorka a publicistka. V současnosti se plně věnuje literární tvorbě. Je autorkou několika knih literatury faktu, naučné literatury, hlavně však prózy. Vydala čtyři knihy novel, např. Křižovatky žen, Děravý štěstí. Z románů jmenujme Takoví jsme blázni, Tanec na paletě, Sanatorium raněných duší, Příběhy domu, Pod kobercem. Z oblasti literatury faktu napsala se svým synem Mikulášem Černým knihu Návrat zmizelého letce aneb Pátrání po dramatickém osudu českého polárníka Jana Březiny. Kniha Babička na inzerát je inovací knihy Velká cesta seniorů (nakladatelství Petrklíč). V nakladatelství je připravený druhý díl Beránků se stejným názvem, pouze s podtitulem Po stopách Moravských bratří. Autorka žije v Praze, je matkou tří dětí a babičkou šesti vnoučat.

Otázky kladl IVAN ČERNÝ