LUDVÍK DIVIŠ

Jméno Chrýsippos ze Soloi (280 – 207 př. n. l.) toho většině čtenářů asi moc neřekne. Obávám se dokonce, že i ti, kteří si správně tipli na nějakého řeckého filozofa, budou mít problém jej přesně zařadit. Přesto bychom na milého Chrýsippa zapomínat neměli, zanechal nám totiž jednu z nejvýstižnějších metafor o lidské svobodě. Dokonce metaforu, jež skrývá mnohem víc, nežli měl sám její autor na mysli.

Představte si velikou káru, jedoucí pomalu určitým směrem – tak to je „osud“. Ke káře je na vodítku určité délky uvázán pes, který má představovat mne nebo vás. Dokud se milý psík přizpůsobuje směru káry (ať už tato míří k zemi zaslíbené či na kraj propasti), disponuje relativní svobodou, danou délkou jeho vodítka. Začne-li se však náš psík vzpouzet, se zlou se potáže a bude rozjetou károu nemilosrdně smýkán.

Připadá vám tento typ svobody nějak povědomý? Nu ano, to je ta svoboda, vybrat si z kravat na pultě tu, která se vám líbí (přičemž to, co je vůbec na pultě, samozřejmě určuje všemocná Paní Móda).

To je ta svoboda, přiobjednat si ke svému oblíbenému hamburgeru plátek sýra či grilované slaniny navíc, nebo zvlášť velkou porci hranolků. (Kdybyste ale chtěli něco zdravějšího, nebo snad dokonce CO2 neutrálního, tak to jste nejspíš na špatné adrese.)

No a to je konečně ta svoboda, stát se dalším z bezcitných volně-tržních sobců, protože „to tak dělají všichni“ a protože jinak by „člověk prodělal kalhoty“. Naštěstí se v Chrýsippově metafoře skrývají přinejmenším dvě zajímavé alternativy.

Za prvé se náš pes může pokusit překousat vodítko. Nebude prvním ani posledním členem čeledi Canidae, který se rozhodl k tak radikálnímu kroku – vždyť řada jeho volně žijících bratranců obětovala vlastní tlapku lapenou v železech, jen aby se vyhnula oné relativní „svobodě“, která se měří délkou řetězu či půdorysem klece. Ostatně nebylo tak málo ani našich lidských spolupoutníků, kteří ve všech dobách prchali z blahobytných rájů prosperujících impérií jak před morem a cholerou. Tu do pouští, tu do hor, naposledy pak do hippísáckých komunit.

Ještě zajímavější je ale druhá alternativa; zde ale musí předcházet zásadní pochopení souvislostí. Ono to totiž v životě chodí tak, že ke zde probíranému typu kár nebývá přivázán jen jeden chudák pes. Tyhle káry za sebou naopak zpravidla vlečou psíků celé velké smečky, ba psíků s podezřele podobným osudem.

Dokud se nešťastní vořeši škubou každý sám a nazdařbůh, neděje se nic a jejich síly se navzájem vyruší. Jakmile se ale dokážou domluvit a zaberou jedním směrem (případně si ještě počkají, až se kára v nějakém výmolu pěkně nakloní), letí dosud sebejistý kočí do škarpy tak jistě, jako zralá hruška.

Možná vám i tohle vylepšení starého příběhu začíná být nějaké povědomé…