KAREL SÝS

Leckdo věří v převtělování duší, ale ono existuje i převtělování těl! Kdo nevěří, ať si běží opatřit knížku s předlouhým názvem Fotografické obrazy cestovatelů přelomu 19. a 20. století.

Staré fotografie vyzařují záhadné kouzlo. Vlastně ani ne záhadné: ať je na nich totiž cokoli, třeba i něco neveselého truchlivého, víme jistě, že už se to stalo, že to nejde odestát, ale že to už naši přítomnost neohrozí. Jistě každého (snad) zajímá, jak vypadala jeho prababička, ale pak se podívá do zrcadla, zkontroluje, zda se jí nepodobá až příliš, a opět se začučí do svého tabletu. Tam najde panečku jinačí štramandy a štramáky!

Kolektiv badatelů Štěpánka Borýsková, Blanka Hnulíková, Jan Šejbl a Jiřina Todorovová vyhledali a znovicírovali fotografie pořízené Čechy, co propadli cestovatelské vášni. Však na přelomu století, stejně jako na každém přelomu, viselo cosi nového ve vzduchu, ale ten čerstvý vzduch se obtížně probojovával vzduchem stojatým, ba zatuchlým. Rakousko-Uhersko bylo rozlehlou zemí, zajímavou pro domácí cestovatele, ale přesto jsi všude narazil na jednoho a téhož c. a k. policajta.

Zato Afrika, Amerika, Austrálie… Tam byli taky policajti, jenže hlídali ohromně zajímavé domorodce. Malé Čechy byly malé i obrazně. Lidé narození s toulavýma nohama se v nich vařili a dusili ve vlastní šťávě. Takže vypadnout! Když jsi kantor, tak aspoň na prázdniny, když jsi podnikatel, obchodník, tak aspoň za kšeftem. Ale hlavně za dobrodružstvím, do krajin, kde na Karkulku v lese nečíhá vypelichaný vlk, kde v džungli cení tesáky ostřejší než dragounská šavle tygr.

Jenže něco jiného je vyrazit si jen tak nalehko, a něco jiného vláčet s sebou objemnou fotografickou výbavu. Kolik jen vážily skleněné desky, a jak byly křehké! S nasazením života vyfotíš zuřícího slona a on rozšlape nejen tebe, nýbrž i stativ, chemickou laboratoř i exponovanou desku samu.

Samozřejmě ne všechno bylo takhle dobrodružné. Dochované fotografie svědčí o poměrné idyle, kterou bychom v tak exponovaných krajích ani nečekali.

Sluší se teď aspoň výčtem postavit pomníček českým cestovatelů, kteří si pomník sice za života postavili, ale záhy poté podlehl zkáze. Rozpětí zkázy bylo široké – od mechanických poškození až po působení žíravin a plísní.

Alois Musil, Bedřich Hrozný, Vojtěch Suk, Jiří Viktor Daneš, Karel Domin, Alberto Vojtěch Frič, Jiří Baum, Bedřich Machulka, Richard Štorch… Cestovali a fotografovali. Samozřejmě nebyli jediní. Mně osobně blaží, že se aspoň zmínkou dostalo na Josefa Kořenského, středoškolského učitele, který celý školní rok šetřil, aby mohl o prázdninách vyrazit do světa, a že vyrážel hodně daleko, až k protinožcům. A taky na Emila Holuba, po kterém ovšem zbyly spíše kouzelné rytiny a xylografie.

Ano, co po nich zbylo, pokud nesepsali knihu? Sbírky desek a fotografií v nejrůznějším stavu. Je třeba uvést podtitul knížky: Archivně-historický výzkum skleněných negativů a diapozitivů. O vzkříšení a uchování těchto vzácných památek se postaral výše uvedený tým a našeho světla se dožily díky Nakladatelství AMU (Praha 2019).

A teď k oněm převtěleným tělům. Příroda zřejmě nemá dost fantazie a tak tu a tam vloží novou duši do již jednou použitého těla. Například muž z etnika Ifugao z filipínské vesnice Banaue vypadá jako nejmenovaný literární kritik z 21. století. Až na to, že se tváří smířlivěji, ten divoch! Hotelový automobil vyzbrojený kulometem před iráckým Hotelem Victoria nás zase přenese do současné, neklidem sužované země. A kdo si myslí, že jen naše doba dokáže divy, nechť popatří na fotografii interiéru Štefánikovy hvězdárny v Papeete na Tahiti. Dalekohled je už bůhvíkde, ale mohutný betonový podstavec stojí a musíme s úctou pomyslet na domorodé ruce, které navozily a uplácaly tolik betonu, aby se cizokrajný běloch mohl zahledět do hvězd!