LUBOMÍR BROŽEK

Je až neuvěřitelné, do koho se někdy taková Múza dokáže zamilovat!

 

Knihy jsou jako ženy. I když se vám neotevřou napoprvé, může z toho být láska na celý život.

 

Kritik je zvláštní druh čtenáře, který si přečte knihu jenom proto, aby v ní našel důvod, proč ji nečíst.

 

Nadržená Múza i na analfabeta skočí.

 

Umění pro umění je jako sex bez partnera. Stačí mít to v ruce.

 

Úkolem kritika není chválit. Dobrá kniha se chválí sama.

 

K dobrým knihám se, na rozdíl od milenek, většinou vracíme.

 

Múza je jako labuť. Zemře-li básník, zůstane už navždy sama.

 

Pegas nesnáší otěže!

 

Každou knihu lze přečíst. V tom se knihy liší od žen.

 

Mít básnickou Múzu nebo básnické střevo… Ať mi nikdo neříká, že v tom není rozdíl!

 

Dejte volovi křídla, ale Pegas z něho nebude.

 

S Múzou už se nestýkal, ale alimenty platil pravidelně.

 

Zpívat jako slavík a nevšímat si koček, který básník tohle dokáže?

 

Kdo chce jezdit na Pegasu, nesmí se bát výšek.

 

Někdy se kritici seknou a pochválí i dobrou knihu.

 

Není pravda, že neexistují ideální ženy. Jsou jich plné milostné romány.

 

V malé chaloupce uprostřed hlubokých lesů a divokých hvozdů, daleko od civilizace, smogu, skládek s jaderným odpadem a seriálu Rodinná pouta žila Poezie. Anebo to byla ježibaba?

 

Poezie je jako zlatá muška. Někdy sedne i na hovno.

 

V každé době

je moudrý ten,

kdo raději se směje sobě,

než aby plakal nad světem.

 

Kdysi jsem věřil, že to nad námi je nebe. Je to šapitó.

 

Co je platné, že „Historia magistra est“, když je třída plná hluchých a slepých žáků.

 

Číst si historii je mnohdy rozhodně příjemnější než ji prožít na vlastní kůži.

 

Astronomové hledají inteligentní život ve vesmíru, blázni na Zemi.

 

I ve světě oblud mají své soutěže krásy.

 

Historici jsou lidé, kteří přesně vědí, co se dělo v dobách, kdy panoval naprostý chaos.

 

Budoucnost je Nový svět oplývající vším, nač si člověk pomyslí.

Indiáni, kteří jej obývají, mají jediné štěstí – že tam nikdy nedoplujeme.

 

Když vstupujete do historie, je mnohdy strohý povel popravčí četě jediným uvítacím projevem.

 

Na tom, jak svět vypadá, máme svou zásluhu.

O důvod víc, aby si z nás mladí nebrali příklad.

 

V historii se nevyplatí spěchat.

Proto většina historiků čeká, až přijde ta správná chvíle – což bývá v okamžiku, kdy zemře poslední pamětník.