BOHUMILA SARNOVÁ

Dřevo – přírodní materiál, dá se říct i všem dostupný. Stačí si jen vybrat: břízu, dub, olši, borovici, smrk, habr. Všechny tyto dřeviny v našich podmínkách rostou. Ne všem je však dáno stát se trvalým artefaktem, zvěčnit se, hovořit k novým generacím, být obdivováno. A stačí k tomu tak málo. Postačí, aby si šikovné ruce člověka osahaly některý z kmenů a vizionářským zrakem vhlédly až do duše dřeva. Takhle se započíná příběh, na jehož konci vpluje do prostoru socha. Plastika někdy s reálným výsledkem, podobou, pohybem. Jindy abstraktní, náznaková, až snově neskutečná.

V letošním roce by oslavil sochař Jan Kopic-Malátek rovných sto let. Právě jeho se týká moje kratičká poznámka o dřevě. K jubileu této osobnosti je uspořádána ve výstavní síni Muzea Dr. Aleše Hrdličky v Humpolci (rovněž významné osobnosti, cestovatele rodáka odsud), výstava z jeho prací. Kolekce představuje nejen dřevěné plastiky, i když ty především, ale rovněž plastiky z kovu, a malířské práce autora.

Člověk, žijící v neustálém kontaktu s přírodou si snad ani nemůže jiný materiál k vyjádření svých představ vybrat. Žil v symbióze se svým okolím, byl jeho součástí. Vztah k rodnému kraji, k Vysočině, k půdě, denní koloběh práce se zemí, sepjatost až fatální. Snad právě proto se člověku, ve kterém dřímá již od dětství touha něco vytvořit, postupně představy přetaví ve hmatatelný artefakt. Zprvu nesmělé oslovení dřeva dlátem nabírá časem na síle. Tak, jako v hudbě jednoduché vyťukávání tónů sílí, až zazní nádherná oslavná famfára. Stejně tak řezbář vyhlíží svůj vhodný kmen, jeho tvaru propůjčí svůj um, fantazii a v konečné fázi dá vzniknout kýženému dílu. V roce 1974 Jan Kopic-Malátek opustil Vysočinu a usadil se v Lešanech u Kralup, kde se plně věnoval své umělecké práci a navázal kontakty s mnoha známými umělci. Ale stesk po rodném kraji vyřešil v roce 1982 návratem na svou rodnou Vysočinu.

Ano, takhle nějak by se dalo hovořit o sochaři Janu Kopicovi-Malátkovi, člověku zemitém, tvrdém, utvářeném těžkou venkovskou prací, přesto s jemnou a vnímavou duší, který drsnou rukou dokázal vtesat do dřeva jemné valéry dívčí tváře, ale i bolest, vztek i poezii.

Jan Kopic-Malátek se narodil ve Vadíně u Okrouhlice v roce 1920. Jeho život se odvíjel tak, jako u většiny vesnických kluků. Byly lumpárny, byly skopičiny, byly domluvy doma i ve škole – prostě tak, jak to u dětí běžně bývá. Na venkově bylo takových příležitostí pro kluky nespočetně. Ale v něčem se přece jen od ostatních odlišoval. Rád kreslil. Ale co s takovou kratochvílí, která v rodině nenacházela pochopení. Ještě jedna záliba se u mladého chlapce projevila – touha dělat divadlo. Oba dva, můžeme říct „obory“, se u něj rozvinuly plně až později a prolínaly se dokonale. Divadlo a výtvarná činnost. Přesto nezůstal trvale u obou. Převážilo umění malířské, ale hlavně sochařské. Prvotním materiálem byla hlína – vznikaly hlavy a figury, už v osmnácti letech. Ale stěžejním materiálem později se stalo právě dřevo. Vznikla řada plastik, z nichž některé, na příklad Maminka, slavily úspěch (1. cena) v roce 1947 na soutěžní výstavě amatérských výtvarníků v Havlíčkově Brodě. Později následovaly práce v kameni, lité bronzové sochy a plastiky. Ve svém zkoumání pracovních postupů pokročil postupně i k nové sochařské technice – svařování železa či ocele elektrickým obloukem. Do té doby nikým nevyzkoušené techniky. Vznikla tak první plastika ze svářeného kovu. V této technice dosáhl značné dokonalosti a uznání. Byl přijat za člena Českého svazu výtvarných umělců. Jeho dílo – plastika ze svářeného kovu s názvem Raněný byla zakoupena do sbírek Národní galerie. A tak by se dalo pokračovat ve výčtu počtu výstav, ocenění a uznání tohoto sochaře v průběhu celého jeho života. Navrátím se však k právě probíhající výstavě Jana Kopice-Malátka v Humpolci. Vystaveny jsou zde ve vybrané kolekci díla ve dřevě i v kovu, mozaiky z kamenů i několik malířských prací. V jednom rohu místnosti dominuje socha baletky ze svářeného kovu, v životní velikosti. V pohybu, v ladném držení rukou nad hlavou. Na stěně vedle ní je instalován menší obrázek, olej, skupinka tančících baletek. Ihned se myslí mihne vzpomínka na dvě autorovy lásky – divadlo a výtvarná tvorba. Nenechává ho chladným lidské utrpení. Sochy ze svářeného kovu Hirošima a Raněný zachycují bolest v zoufalém gestu v prstech, které chtějí odvrátit a zaplašit neúprosnou smrt. Tragicky působí vzepjaté tělo v nepřirozené křivce, v křeči. Právě kov dodává těmto sochám drsnou výstižnost. Nejsou uhlazené, učesané a v tom je jejich v pravdě údernost na naše citlivé vnímání. Naopak láska, zpodobněná ženským a dívčím aktem v příslibu jara a léta, touhy, ale i pocta té, kterou miloval, jak se vyznává ve svých vzpomínkách nejvíce ze všech a která mu rozuměla – mamince. Tyto práce jsou většinou ze dřeva, z citlivě vybraných kmenů, či pařezů, kde autor využívá jejich přirozený tvar. Jsou něžně hladké, jako symbolika toho, co ztvárňují. Zaujme i busta ve dřevě, a není potřeba se ani podívat na popisku, tak typická je tvář Mistra Jana Zrzavého. Vždyť Jan Zrzavý, rovněž rodák z Vadína byl přítelem autora. I přes věkový rozdíl třiceti let si dobře rozuměli a jejich debaty o umění byly velmi časté a přínosné. Na protější stěně visí autorův portrét, který malovala jeho tehdejší přítelkyně akademická malířka Věnceslava – Venda Truhlářová, která byla neteří Jana Zrzavého. K jeho přátelům patřil i Bohuslav Reynek – básník a grafik. Občas zajížděl i k Floriánům do Staré Říše. Prostě, setkával se s umělci sobě blízkými, jak po stránce umělecké, tak i lidské. Tak by se dalo projít celou výstavou a při tom si propojovat práci ale i život tohoto umělce do jednoho životního obrazu. Neměl vždy na růžích ustláno. Život si s ním občas pěkně zahrál. Vystavoval ho osobním problémům v rodině, ve společnosti, často pokrátil čas, kdy byl šťastný, aby ho v zápětí srazil zpět. Nevzdával nic. K tomu, k čemu se dopracoval, mu nikdy nikdo neumetal cestičku. Sám se prodíral těžkou prací rolníka a snahou pokračovat v tradici svých předků, i svízelným životem umělce v boji při uskutečňování svých uměleckých představ. Byl svůj a zůstal svůj. Však se o něm také mluví, jako o umělci – sedlákovi. Zanechal po sobě odkaz v díle, které budou obdivovat návštěvníci jeho výstav vždy, když k tomu bude příležitost. A ta se opět naskytla letos v září v Humpolci, díky kurátorce výstavy paní Dagmar Kluchové, která výstavu uskutečnila ze sbírek Muzea Dr. A. Hrdličky v Humpolci, ze zapůjčených prací z galerií a z děl, která má ve svém majetku dcera autora Zdena Kopicová. Vernisáž byla i přes značnou nepřízeň počasí a nepříjemné období koronavirových problémů hojně navštívena. Sochař Jan Kopic-Malátek si vskutku takovou pozornost zaslouží. Jeho vzkaz ze dřeva a kovu k nám promlouvá, byť bez jediného slova.

Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ