IVO POSPÍŠIL

Ruská literatura v své klasické i moderní či modernistické podobě pronikala do Evropy a za oceán systematicky zhruba od druhé poloviny 19. století. Bylo to hlavně zásluhou Ivana Sergejeviče Turgeněva (1818-1883), který prožil půl života ve Francii, Německu a severní Itálii, kam ho táhl milostný vztah k Paulině Viardotové, celým jménem Michelle Ferdinande Pauline García Viardot (1821-1910, narodila se a zemřela v Paříži, přežila tedy Turgeněva o 27 let), mezzosopranistce a hudební skladatelce, jejímž otcem byl španělský operní pěvec Manuel García usazený ve Francii; tradičně se uvádí, že klavír a skladbu studovala nejen u Ferencze (Franze) Liszta, ale také u českého skladatele Antonína Rejchy (1770-1836, zemřel také v Paříži). Samozřejmě že i v tom bylo hodně subjektivismu: Turgeněv nepodporoval pronikání děl Dostojevského, svého takřka nepřítele a soka, což oba dávali výrazně najevo, zato inicioval překlady Puškina, Gogola, nemluvě o svých vlastních dílech. Tak se nejen ruská literatura, ale i ruské myšlení dostávaly do zemí západní Evropy jako doplnění evropeizace Ruska probíhající od prvních Romanovců s vrcholem za Petra I. a Kateřiny I. Orientace na Francii dobově zvaná galomanie narazila však už velmi brzy v Rusku na odpor a stala se předmětem satiry. Nicméně román Vojna a mír, který zaznamenává ruskou situaci na počátku 19. století, tedy i rozmluvy hlavních postav, je napsán, jak někteří spočítali, ze dvou procent francouzsky. Dodnes je to v Rusku docela módní téma, o němž píšou ve svých pracích i středoškoláci: mylně se však domnívají, že předrevoluční francouzština byla zde spíše oficiózním, formalizovaným jazykem aristokracie, ale, jak víme, Puškin ji používal i v milostné korespondenci se svou snoubenkou, od níž byl na dlouhé tři měsíce oddělen cholerovou karanténou na podzim 1830 na svém panství v Boldině v blízkosti Nižního Novgorodu (tzv. boldinský podzim, kdy doslova vychrlil podstatnou část svého díla – kvalitní to sousto pro Sigmunda Freuda).

Habent sua fata libelli – i knihy mají své osudy a o pronikání ruské literatury do střední Evropy bylo napsáno dost knih a statí také o jejím přijímání v českém prostředí: šlo o ruskou klasiku 19. století, ale také o sovětskou avantgardu 20. století, zejména za první Československé republiky. Praha jako osobité centrum ruské emigrace podporované tzv. Ruskou pomocnou akcí (oficiálně Podpůrná akce ve prospěch uprchlíků v ČSR „na základě myšlenky humánní, slovanské, politické a hospodářské“), vlastně vydatně až do hospodářské krize a ustala rok po podepsání spojenecké smlouvy se SSSR v roce 1935. Ze statistiky vyplývá, že to bylo v roce 1921 10, 5 mil., 1922 50 mil., 1923 66 mil., 1924 100 mil., 1925 73 mil., 1926 300 mil., 1927-36 505 mil. Kč.

Neoficiálně pokračovala až do roku 1945, což je však otázka značně delikátní; rolí východoslovanské emigrace za Protektorátu Böhmen und Mähren se badatelé dodnes příliš nezabývají. Na jedné straně tedy legionářská literatura, politicky značně diferencovaná od liberální negace bolševické revoluce, přes monarchistické názory až po sympatie k sovětskému režimu, na straně druhé emigrace, také diferencovaná, v Praze navíc názorově velmi specifická, a levicové až komunistické preference sovětské literatury – a mezitím – spekulace o ruském zlatém pokladu (zolotoj zapas Rossii), o němž někteří Rusové dodnes tvrdí, že ho československé legie ukradly a z něho vybudovaly Legiobanku i celou Ruskou akci, i když to už bylo vícekrát vyvráceno (tradiční ruský pohled zastává např. i A. F. Rozov ve svých zajímavých, rusky psaných pamětech Russkoje rvanoje vremja – Ruský rozervaný čas, vydaných v Praze roku 2010).

Když jsem se mnohokrát zabýval smluvním profesorem Masarykovy univerzity, po roce 1945 ordinariem Sergijem Vilinským (1876 Kišiněv – 1950 Praha), nemohl jsem pominout jeho syna Valerije (1903 Oděsa – 1955 Praha, spáchal sebevraždu), ale v té době mě jeho tvorba ještě tolik nelákala. Později se objevily různé analýzy jeho činnosti po roce 1945 a vyšla důkladná německá publikace Rus v Československu z roku 2010 (Anne Hultsch: Ein Russe in der Tschechoslowakei. Leben und Werk des Publizisten Valerij S. Vilinskij, 1903-1955, Böhlau, Köln 2010). Sergij Vilinskij a jeho syn Valerij profesně zakotvili v Brně a Praze, ale oba úzce spolupracovali i se Slovenskem. Bylo to logické: Praha a Brno je lákaly, neboť to byla tehdy vzdělanostní a vědecká centra, navíc v Praze a celých Čechách a na Moravě žila řada ruských emigrantů podporovaných v rámci Ruské podpůrné akce, ale Slovensko jim oběma bylo ideově bližší, neboť zde našli pevné náboženské zázemí: oba byli sice pravoslavní, ale lákal je zejména katolicismus a Valerij byl velkým propagátorem ekumenismu.

Zatímco Sergij Vilinskij získaný profesory Stanislavem Součkem (1870-1935) a Václavem Vondrákem (1859-1925) pro Masarykovu univerzitu jako smluvní profesor zůstal částí své činnosti sice ukotven v medievistice, kterou pěstoval na Novorossijské univerzitě v Oděse, ale přece jen se musel odborně přeorientovat na modernější literaturu a snažil se sporadicky spolupracovat i s katolickými kruhy na Moravě, jeho syn Valerij pronikl do českého prostoru mnohem razantněji. Byl to také on, kdo je autorem nekrologu na autora prvních českých dějin ruské literatury Aloise Augustina Vrzala (pseudonym A. G. Stin).

Valerij Vilinskij publikoval své práce rusky, česky i slovensky a týkaly se politiky, kultury a literatury. Jde o vynikající soubor textů, které jsou nejen dokladem proměny názorů ruské emigrace, ale také podnětnou analýzou poměrů v SSSR viděnými z dálky emigrace, ale také situaci v meziválečném Československu. Generační posun je tu patrný: komunikace s českým a slovenským prostředím, zejména s katolickým, ideje ekumenismu a studie o ruské revoluci jsou nejpřínosnější. Valerij Vilinskij se bohužel vyvíjel tragickým směrem: po válce byl vyšetřován pro podezření z kolaborace s německou mocí za Protektorátu Böhmen und Mähren, ale protože se zavázal k spolupráci s nově vzniklou Státní bezpečností a patrně i s NKVD, bylo šetření zastaveno: dokonce existují doklady, že sovětská strana by nebránila jeho návratu do SSSR, ale – na rozdíl například od A. Bema – nebyl tam unesen, aby navždy zmizel v některém z gulagů, ale stal se agentem, který významně pomohl k úspěšnému únorovému převratu z roku 1948. Jako tajemník ministra Ivana Pietora a známý řady tehdejších nekomunistických politiků přinášel vedení KSČ důležité informace. S jistou hyperbolou lze říci, že v řešení vládní krize byl klíčovou postavou. Badatele v různých archivech čeká jistě hodně práce: spíše zarazí nepropojenost těchto bádání, neboť ve studiích archívu bezpečnostních složek nenajdeme ani stopy po identifikaci této osoby v širším slova smyslu, tedy to, že V. V. byl synem profesora Masarykovy univerzity a že byl významným publicistou, kulturologem a literárním vědcem. Zatímco bádání o jeho roli agenta a potom i vězně (jeho řídícím důstojníkem byl neslavně známý Brňan Bedřich Pokorný – nar. 1904, v březnu 1968 se v prostoru brněnské přehrady oběsil), ponecháme odborníkům na tuto oblast. Velmi přesvědčivé jsou jeho analýzy katolické církve, ale také česko-slovenského vztahu. Jako svou misi chápal Valerij Vilinskij nutnost informovat střední Evropu o Rusku. To se mu podařilo zvláště v knize V Rusku boj trvá, v zevrubně koncipované studii Ruské revoluce 1825-1936 . Podnětná je také jeho úvaha o stavu náboženství v SSSR, ještě průraznější jeho studie o ruském katolicismu, stejně jako práce o možném sjednocení církví. Slovensky vyšla Ruská revolúcia, a kniha o unionismu. Téma unionismu spojoval také se slovanství a hnutím Orel. Samostatnou kapitolou jeho činnosti jsou studie o české katolické literatuře, zejména o Otokaru Březinovi, Jaroslavu Durychovi a Jakubu Demlovi, které příznačně publikoval v Polsku polsky. Jsou to velmi samostatné analýzy, které by si zasloužily zvláštní pozornost.

Valerij Vilinskij ovládl především oba jazyky první Československé republiky, psal česky i slovensky, samozřejmě některé práce jsou překlady a lze předpokládat české a slovenské korektury ale – na rozdíl od svého otce – se silněji přizpůsobil domácímu prostředí. Také navázal mnohem užší styky s církevními, zejména katolickými kruhy a snažil se z hloubi poznat situaci tehdy nového státu, na jehož budoucnost pohlížel sice jakoby optimisticky, snad i z hlediska taktiky, ale také skepticky, neboť netrpěl iluzemi ze sporů česko-slovenských, z role menšin, hlavně německé a maďarské. Prozíravé jsou jeho pohledy na čechoslovakismus a na budoucnost Československa. V tom se hodně podobá českému slavistovi, znalci Ruska a česko-ruských vztahů, Josefu Jiráskovi (1884-1972) a jeho pojetí Slovenska po roce 1945 (odkazujeme k řadě našich statí a knih, kde se o tom píše, ale pro čtenáře by to bylo únavné; uvádím jen jednu studii o V. Vilinském: Ruský emigrant se dívá na meziválečné Československo a česko-slovenský vztah. In: Český a slovenský kulturní a politický prostor (vzájemnost – nevzájemnost, vstřícnost – rezistence, ústup – expanze). Ed.: Ivo Pospíšil. Výkonná redaktorka: Lenka Paučová. Česká asociace slavistů, Jan Sojnek, Galium, Brno 2017, s. 151-161).

Někteří historikové tvrdí, že o osudu Československa, které Valerij Vilinskij nazval „říší“ – vzhledem k tehdy poměrně značné rozloze a strategické poloze, bylo v mezinárodním rámci ekonomickém rozhodnuto už na konci 20. let 20. století, ne-li dříve. S tím souvisela i snaha mladého státu pojistit svoji bezpečnost smlouvami – jak to dopadlo, víme. Nově to byla vazba na SSSR, který jsme dosud uznávali pouze de facto.

Názornou manifestací těchto vztahů byly pražské oslavy stého výročí smrti A. S. Puškina v roce 1937. V jejich čele stál sám prezident dr. Edvard Beneš, podstatnou roli zde sehrál tehdejší sovětský velvyslanec a další oficiální osobnosti. V souvislosti s oslavami byl vydán sborník, jehož oficiálním vydavatelem byl právě velvyslanec SSSR v ČSR Sergej Sergejevič Alexandrovskij (1889-1945). Sborník vlastně vznikl na základě debaty velvyslance s kulturními činiteli tehdejšího Československa, mezi nimiž byli i němečtí spisovatelé žijící v Praze. Sám život Alexandrovského je sám o sobě malou detektivkou: za několik let byl z postu odvolán, potom byl v Moskvě advokátem, překládal Karla Čapka a Aloise Jiráska, roku 1943 byl uvězněn a odsouzen k smrti zastřelením za špionáž ve prospěch Německa a skutečně zastřelen – rehabilitován byl roku 1956. Sborník se jmenuje Věčný Puškin (toto je jeho příznačná opulentní tiráž: „Věčný Puškin. Tato knížka vznikla z besedy československých spisovatelů, konané na pozvání vyslance Sovětského svazu S. S. Alexandrovského, na vyslanectví SSSR v Praze 20. ledna 1937. Byla doplněna příspěvky autorů, kteří se k této schůzce osobně nemohli dostaviti. S dovolením pana prezidenta Osvoboditele T. G. Masaryka bylo použito několika jeho starších výroků o Puškinovi jako motta ke knížce. – Prezident Československé republiky dr. Edvard Beneš zaslal svůj projev k rukám vyslance S. S. Alexandrovského. – Svůj překlad Puškinovy básně Pomník dal k dispozici Petr Křička. – Knížku k tisku připravili spolu s vydavatelem František Halas a František Kubka. – Tiskla tiskárna Orbis, akc.spol. v Praze XII., pod vedením ředitele Karla Peřiny a faktora Jaroslava Kejly. Typograficky upravil Rudolf Hála. Na stroji Intertypem písmem Bodoni sázel Leon Petrů; lámal metér Antonín Procházka. – Pod dozorem faktora Bohumila Podoláka vytiskli: Stanislav Červený, Stanislav Klásek, Anna Erlebachová a Zdeňka Votýpková. V. A. Tropininův portrét A. S. Puškina reprodukoval hlubotiskem grafický závod V. Neubert na Smíchově. Knížku vydal k stoletému výročí Puškinovy smrti dne 10. února 1937 pro přátele SSSR v Československu v nákladu 100 neprodejných výtisků, z nichž 300 je číslováno, vyslanec SSSR v Praze S. S. Alexandrovskij).“

Puškin se tak stal symbolem československo-sovětského spojenectví proti nacistickému Německu. Prezident Beneš zaslal tedy svůj příspěvek přímo do rukou velvyslance, v záhlaví najdeme slova tehdy ještě žijícího, leč vážně nemocného T. G. Masaryka (zemřel, jak známo, 14. září téhož roku), která napsal v Rusku a Evropě a parafrázoval v Čapkových Hovorech. Týkají se Puškina jako titána evropského romantismu (vzpomeňme, že snem mladého Masaryka bylo být estetikem a literárním vědcem a napsat knihu o literárních titánech, jako byli Goethe nebo Byron). Na prvních stranách je otištěna známá báseň Exegi monumentum, rusky Pamjatnik, volná verze básně Quinta Horatia Flacca, kterou v Rusku před Puškinem parafrázoval např. M. V. Lomonosov. Následuje překlad Petra Křičky. Do sborníku přispěli kromě prezidenta také slavista prof. Jiří Horák (1884-1975), Kafků přítel Max Brod (1884-1968) zde zdůraznil duchovní sílu ruského básníka. Najdeme tu ovšem i příspěvky Josefa Čapka a jeho bratra Karla, Otokara Fischera, Rudolfa Fuchse, Hany Gregorové, Františka Halase, autora klasického českého překladu Evžena Oněgina Josefa Hory, slovenského básníka Jána (Janka) Jesenského, legionářských spisovatelů Josefa Kopty a Jaroslava Kratochvíla, již zmíněného básníka a překladatele Petra Křičky, spisovatele Františka Kubky; k básníkovi se vyjádřili také neoklasicista, legionářský spisovatel František Langer ze známé pražské židovské rodiny, Marie Majerová, Helena Malířová, slovenský komunistický básník Ladislav (Laco) Novomeský, který demonstroval i regresivní roli Puškina a kanonizaci jeho verše, což prý brzdilo rozvoj poezie, a nyní, jak uvádí, nastala šance ukázat Puškina nově, jinak; přispěl i druh Heleny Malířové Ivan Olbracht, filozof, archivář a literární tajemník prezidenta Masaryka Vasil Kaprálek Škrach, překladatel František Táborský, literární a divadelní kritik Václav Tille, romanopiskyně Anna Maria Tilschová, básník Karel Toman, pražský německý spisovatel Franz Carl Weiskopf. Bylo to poslední vystoupení československé (ale nejen české a slovenské) kulturní levice před Mnichovem a německou okupací.

V roce, kdy se vzpomínalo sto let od Puškinovy smrti, napsal profesor Masarykovy univerzity Arne Novák, nakrátko její budoucí rektor v osudovém roce 1939, do Lidových novin esej Puškin, jenž líčí dojemné shledání prvního českého překladatele Evžena Oněgina Václava Čeňka Bendla v předvečer vydání jeho překladu s Boženou Němcovou. Nové vydání tohoto eseje v samostatné knižní podobě vyšlo v předvečer napadení SSSR nacistickým Německem roku 1941 (Arne Novák: Puškin. Napsáno k stému výročí smrti A. S. Puškina, text z Lidových novin dne 1. ledna 1937 pro toto první vydání přehlédl Bedřich Beneš Buchlovan. Vyzdobil kamenorytinou a typograficky upravil Cyril Bouda. Vydal roku 1941 jako XIII. svazek edice „Kytice“ Vilém Šmidt v Praze. Písmem střední Didot antikva vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze. Mimo náklad vydáno 200 číslovaných výtisků na ručním papíře.).

Zajímavým setkáním a střetem po roce 1945 byla výstava tzv. oficiálního sovětského malířství, jejíž vernisáž se konala 23. dubna 1947 v Praze a na níž se objevila díla tzv. socialistického realismu, a to A. Gerasimova, A. Dejneky a A. Plastova. Vzbudila obrovskou pozornost a byla v tisku široce reflektována (podrobněji v naší stati Střetnutí textů a kontextů. Na pozadí ohlasů výstavy sovětského malířství v Praze roku 1947. In: Text a kontext. Květuše Lepilová a kol. Kolektivní monografie Centra pro další vzdělávání Ústavu slavistiky FF MU a České asociace slavistů. Repronis, Brno 2013, s. 111-118).

Především způsobilo zděšení, když se potvrdilo to, co prozradili již dávno znalci sovětské situace za Stalinovy diktatury: návrat k akademismu, k pokleslému umění, totální zavržení avantgardy a všeho tzv. moderního. To na druhé straně vyvolalo nadšení nejen těch, kteří vítali vše, co přicházelo ze země, kde zítra již znamená včera, ale hlavně konzervativců: komunistické bylo u nás tehdy spojováno jednoznačně a taky ze setrvačnosti s avantgardou, nikoli s napodobováním klasického realismu s revolučním obsahem, jak býval někdy socialistický realismus definován. Také účast českých komunistů-surrealistů na setkáních v SSSR, např. v Charkově, ukazovala ne to, že mezi českými a československými tzv. salonními komunisty převažoval stále trockismus s Leninovou a Trockého orientací na světovou revoluci, jenž se však už v nové situaci přežil. Socialistický realismus se postupně stával mnohem užším směrem než proklamace z roku 1934, nejen v podání N. Bucharina, ale i v referátu M. Gorkého. Vzniká tak zdánlivě paradoxní situace: ti, kteří vítali sovětské umění jako umění avantgardní, byli výstavou oficiózních malířů zobrazujících např. účastníky teheránské konference (1943) doslova vyděšeni, jiní, kteří avantgardu vždy odmítali (také z důvodů politických) jako lidé pravicově konzervativní, byli naopak nadšeni, neboť Stalinův SSSR jim svou autoritou po druhé světové válce potvrdil jejich pravdu. Ohlasů na výstavu sovětského malířství se ujal nakladatel Vladimír Žikeš (Střetnutí. Sovětské malířství a současné umění. V redakci, s úvodem a doslovem O. Mrkvičky. Vladimír Žikeš, Praha 1947). Situace byla dobově značně delikátní: vše sovětské muselo být již tehdy chváleno nebo kritizováno jen velmi opatrně, aby se netýkalo země a jejího vnitřního uspořádání: Stalin byl – oprávněně i neoprávněně (někdy se jeho úloha zveličuje, jindy se zase zcela neguje) – hrdinou války, budovatelem země, o politických procesech a gulazích se nehovořilo. Lze říci, že koncepce svazku je velmi taktická a z tohoto hlediska připomíná známou knihu Břetislava Palkovského z roku 1936 (Břetislav Palkovský: Za sovětskou civilisací. Orbis, Praha 1936), o níž jsem také vícekrát psal.

Břetislav Palkovský (1888-1978) byl český historik a literát, v meziválečném období poměrně vlivný a známý, účastník londýnského odboje. Dnes o něm řada českých historiků ani neví. V roce 1923 je autorem soupisu díla Maxe Švabinského, zabývá se bankovnictvím a měnou ve spisku Národní banka československá a náprava měny (Vesmír, Praha 1925), píše i řadu politologických a obecně kulturních textů: Hostitel z továrny na absolutno (In memoriam Karla Čapka, Praha 1938), Kritické metody historika J. Slavíka. Příspěvek k metodologii vědecké a politické české kritiky (vl. nákl. V Praze 1938), také klíčovou knihu Za sovětskou civilisací (vl. nákl. Orbis, Praha 1936), píše dokonce propagační divadelní hru Strach jde světem (Václav Petr, Praha 1938). Obecně lze říci, že ho zajímal německý fašismus a sovětský komunismus a vše, co s nimi souviselo. To se projevilo i v jeho pracích napsaných nebo vydaných v Londýně: Rozcestí: politické úvahy z těžkých dob (Nová svoboda, Londýn 1941), Pevnost Londýn: 1940-1941 (Trinity Press, London 1945), Nacistický právní řád (Nová Svoboda, Londýn 1941), Londýnské epištoly 1940-1945: stati a úvahy (vydáno u Václava Petra v Praze 1946) Sedmý listopad 1917. Ke čtvrtstoletému výročí ruské revoluce (Společnost pro kulturní a hospodářské styky s SSSR v Praze, Londýn 1942), divadelní hra Svítání (Londýn 1942), brožura Válečný osud jednoho propagačního dramatu (Londýn 1940). V jeho bibliografii najdeme však i další pozoruhodné kousky: v roce 1909 tento severomoravský rodák napsal a vydal Vzpomínku na paní Marii Matulovou, řiditelku průmyslové a měšťanské i obecné školy (vl. nákl., Moravská Ostrava 1909) a dvě knihy po roce 1945: monografii Oskar Kokoschka (SNKLHU, Praha 1958) a Hostitel ze Strže. Vzpomínka na Čapka (Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středoč. kraje, 1969). V slavné knize The Munich Crisis 1938. Prelude to World War II (Eds: Igor Lukeš, Erik Goldstein. Frank Cass and Co. Ltd. London 1999) je jeho jméno zmiňováno v souvislosti s aktivitou československé inteligence proti přijetí mnichovské dohody. Palkovský v memorandu prezidentu Benešovi z roku 1940 popisuje akci skupiny pražských intelektuálů, jejímž mluvčím byl prof. Zdeněk Nejedlý, kteří po podpisu mnichovské dohody kontaktovali sovětské zastupitelství v Praze se dvěma požadavky: chtěli větší množství sovětských letadel na Slovensku a prohlášení, že SSSR bude bojovat na straně Československa, i když ho opustily jak Británie, tak Francie. I když, jak autor stati v citovaném sborníku Stalin and Czechoslovakia in 1938-39 ironicky uvádí, vzniklo toto memorandum spíše v prostředí pražské kavárenské bohémy než v dobře informovaných vojenských kruzích (Můžeme s tím srovnat atmosféru mnichovské a protektorátní Prahy, jak ji ve svých pamětech popisuje Albert Pražák, předseda České národní rady z květnového povstání, viz: Albert Pražák: Politika a revoluce. Paměti. Eds: Miloš Zelenka – Stanislav Kokoška. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Výzkumné centrum pro dějiny vědy AV ČR, Academia, Praha 2004, vědec. red.: Ivo Pospíšil), sovětská strana nicméně překvapivě odpověděla protiotázkou: akci podmínila změnou vlády v Praze, kterou by jmenoval Beneš. Tato vláda by musela vyslat delegaci do Ženevy, kde by proti Hitlerovi požádala o ochranu podle článku 16, tedy že se Československo stalo obětí nevyprovokované agrese. Zásah Sovětského svazu by tak nabyl plné mezinárodní legitimity. Nic z toho se však nestalo. Zajímavé je, že zmínka o Palkovského memorandu není ani v našich akademických třídílných Pamětech Edvarda Beneše. Ať tak či onak, Palkovský nebyl v tomto seskupení českých intelektuálů náhodně, svou znalost SSSR doložil právě knihou o sovětské civilizaci.

Na jedné straně v podstatě objektivistický přístup, současně však nezamlčování kritiky a hlavně manifestační přátelství založené na zvláštnosti československé cesty ve všem, tedy i v politice, ekonomice a třeba i výtvarném umění. I českoslovenští komunisté – alespoň někteří – věřili v československou cestu k socialismu, to říkali i jejich politici včetně Klementa Gottwalda. Příkladem podobného zahraničního vnímání situace může být raná kniha budoucího dánského rusisty a bohemisty, jenž v poválečné době studoval v Praze, Eigila Steffensena (1927-2011) Československý příklad (E. Steffensen: Tjekkoslovakiets eksempel. Kobenhavn 1950). Vyskytli se však i ti, kteří svůj postoj zakládali na adoraci všeho sovětského: i k výstavě se vyjádřili – podle ředitele pořadatelské Treťjakovské galerie (viz dále) –, že skutečný socialismus je jen ten sovětský.

Sborník ukazuje na to, že nehledě na poválečnou euforii si většina publicistů a kritiků zachovala vlastní úsudek a nezávislost, byť je vyjadřovali opatrně a takticky. Bombastičnost podniku, který byl volným pokračováním zmíněných pražských oslav stého výročí úmrtí A. S. Puškina v roce 1937, jichž se zúčastnil prezident Edvard Beneš a které se odehrávaly v podstatě v sovětské režii, byla stvrzena přímou účastí ministra zahraničí Jana Masaryka a školství Jaroslava Stránského; byl zde i ředitel Treťjakovské galerie A. Zamoškin, jehož pozdější článek v Moskevské Pravdě z 6. června, jenž představoval nepokrytý počátek otevřeného sovětského vměšování do československých záležitostí, způsobil další negativní ohlasy. Četba tohoto sborníku může někomu přinést až šokující překvapení: kritický přístup druhého manžela Jiřiny Švorcové Vladimíra Šolty, naopak značně konformní a frázovité výroky Jana Masaryka nebo Václava Rabase. Mezi účastníky byli např. Karel Hodr, V. V. Štech, surrealista Bohuslav Brouk, jenž Štechovy teze odmítl. Šolta doslova napsal: „Řekněme hned na začátku: jde o způsob výtvarné práce, jemuž naše pojetí odporuje. Rozpor netkví v úkolech: aktivní spoluúčast umění na budování skutečnosti a výchovné a vzdělávací poslání umělecké práce jsou všeobecnými podmínkami její existence. Jde o to, jak se úkoly provádějí. Vystavující sovětští malíři užívají prostředků formálně nevybroušených, zaměňujíce malířskou formu technickým přepisem námětu, i když přesným a bravurně pohotovým. Tedy prostředkem reprodukčním (tomu dnes obyčejně slouží barevný film, fotografie), nikoli výtvarně tvůrčím.“ A dále: „Je třeba konečně pochopit, že přátelský styk a spolupráce se zakládá na upřímné kritičnosti, nikoliv na falši, pochlebování a politikaření.“ Doporučuje vést otevřené diskuse a odmítá názor, že třeba odmítat vše, co je spojeno s epochou formalismu. Odmítavé vyjádření jeho učitele E. Filly k charakteru výstavy je obsaženo v reprodukované podobě v článku ve Svobodných novinách (13. 7.1947). Výstava a její ohlas byly patrně posledním, relativně svobodným střetem idejí před únorem 1948: kromě totálního zklamání ze sovětského výtvarného umění, jež pod mocenským diktátem zlikvidovalo celou výtvarnou avantgardu, tu najdeme historické zamyšlení nad vztahem umělce a společnosti, vnímatele, sociálního aspektu vnímání umění, nad problémem uměleckého vkusu a jeho kultivace a nad obecnější otázkou svobody umělecké tvorby, jistě i nad vztahem trhu, ekonomické a estetické funkce umění, hranic třídního diktátu. Nutno poznamenat, že osudy účastníků tohoto střetu byly různé, často nečekané a protikladné. Ještě jeden aspekt tato diskuse, byť skrytě nebo poloskrytě, vyjadřovala: nezbytí zvláštní československé cesty k socialismu ve všech oblastech a současně oblíbené téma střetu tzv. Západu a Východu.

Čtyři podivuhodné epizody z česko-ruských kulturních a literárních vztahů ukazují na různé cesty vzájemného poznávání, na často groteskní a absurdní setkávání a střetávání, které více než o ruské kultuře, mění a literatuře svědčí o změnách v československé a české společnosti.

(Zkrácená a upravená česká verze článku připraveného pro ruské vydání v roce 2020)