IVO POSPÍŠIL

Ruská literatura v své klasické i moderní či modernistické podobě pronikala do Evropy a za oceán systematicky zhruba od druhé poloviny 19. století. Bylo to hlavně zásluhou Ivana Sergejeviče Turgeněva (1818-1883), který prožil půl života ve Francii, Německu a severní Itálii, kam ho táhl milostný vztah k Paulině Viardotové, celým jménem Michelle Ferdinande Pauline García Viardot (1821-1910, narodila se a zemřela v Paříži, přežila tedy Turgeněva o 27 let), mezzosopranistce a hudební skladatelce, jejímž otcem byl španělský operní pěvec Manuel García usazený ve Francii; tradičně se uvádí, že klavír a skladbu studovala nejen u Ferencze (Franze) Liszta, ale také u českého skladatele Antonína Rejchy (1770-1836, zemřel také v Paříži). Samozřejmě že i v tom bylo hodně subjektivismu: Turgeněv nepodporoval pronikání děl Dostojevského, svého takřka nepřítele a soka, což oba dávali výrazně najevo, zato inicioval překlady Puškina, Gogola, nemluvě o svých vlastních dílech. Tak se nejen ruská literatura, ale i ruské myšlení dostávaly do zemí západní Evropy jako doplnění evropeizace Ruska probíhající od prvních Romanovců s vrcholem za Petra I. a Kateřiny I. Orientace na Francii dobově zvaná galomanie narazila však už velmi brzy v Rusku na odpor a stala se předmětem satiry. Nicméně román Vojna a mír, který zaznamenává ruskou situaci na počátku 19. století, tedy i rozmluvy hlavních postav, je napsán, jak někteří spočítali, ze dvou procent francouzsky. Dodnes je to v Rusku docela módní téma, o němž píšou ve svých pracích i středoškoláci: mylně se však domnívají, že předrevoluční francouzština byla zde spíše oficiózním, formalizovaným jazykem aristokracie, ale, jak víme, Puškin ji používal i v milostné korespondenci se svou snoubenkou, od níž byl na dlouhé tři měsíce oddělen cholerovou karanténou na podzim 1830 na svém panství v Boldině v blízkosti Nižního Novgorodu (tzv. boldinský podzim, kdy doslova vychrlil podstatnou část svého díla – kvalitní to sousto pro Sigmunda Freuda).

Karel Sýs hovoří s JIŘÍM ADAMCEM

MILAN BLAHYNKA

Těšil jsem se, že mi na poličku knížek o naší světové literatuře pátrání a záhad přibudou bytelné DĚJINY ČESKÉ DETEKTIVKY (Paseka, Praha s vročením 2019, 498 s.), vždyť od Cigánkova Umění detektivky (1962), Grymova Sherlocka Holmse… (1988) a Škvoreckého Nápadů čtenářů detektivek (1965, l998) se česká produkce jednoho z nejčtenějších žánrů rozrostla o sta nebo spíše tisíce titulů. A sotva jsem doma knihu prolistoval, došlo mi, že se pořádných dějin naší detektivky možná vůbec nedožiju. Ne že by se v knize, na niž se složili Michal Mareš a Pavel Mandys, nenašly mezi 43 kapitolami některé zajímavé a snad i objevné, ale celek působí jako sešitý z cizích i vlastních recenzí, psaných spíše recenzory než jen pouhými recenzenty, jak ukazuje třeba soud o Erbenově Efektivně mrtvé ženě: „Přesto je vrah odhalen a s ním i první ryze politický odkaz k normalizačnímu světu. (…) Odliv intelektuálů do emigrace je navíc pojednán v podtónu agresivní normalizační propagandy…“ A ještě štítivěji v kapitole Poslední případ kapitána Exnera o Vraždě ve společnosti Consus: „…ublížené spílání proti světu po listopadu 1989 není ani tak špatně napsanou detektivkou, jako spíš trochu bezzubou obranou proti světu, kde si podle recenzenta Milana Blahynky Exner nedělá ‚iluze o nikom a o ničem, zejména ne o pověstném vítězení pravdy a lásky nad skutečně velkými rybami‘“.

ANDREA VYHNALÍKOVÁ

Nemoc nechodí po horách, ale po lidech, dalo by se parafrázovat jedno z nejkrutějších a bohužel i nejpravdivějších lidových přísloví. Tenhle virus - turista, který by se jinak toulal po českých luzích a hájích bez povšimnutí a pozornost by mu věnovali snad jenom lékaři, sestry a nemocniční pomocný personál, má ale ve veřejnoprávní čubce (něžné pojmenování čubička si ta prolhaná a ulhaná svině za to, co dělá to její strašení s veřejností, nezaslouží) a bakalomédiích takový prostor a reklamu, že bledne závistí i ebola. Co ta reklama dělá s lidem obecným, by vydalo na knihu.

FRANTIŠEK DOSTÁL

Odpověď na otázku vetknutou do názvu úvahy je jasná. Není přece možné, aby takový svět vůbec někdy existoval, a tak je tento zázrak zcela vyloučen. V podstatě je správné, že se s čímsi nespokojení lidé mohou ozvat. Krutou pravdou je však současná realita, že se protestuje snad už proti všemu. Možná i proti tomu, že kytička pod mými okny uvadla dříve, než ta pod oknem souseda.

STANISLAVA KUČEROVÁ
Nepřátelé Slovanů od pradávna podporovali každou názorovou a postojovou nejednotu Slovanů a využívali ji. Není tomu jinak ani v současné době. I dnes se vůdcové velmocí řídí starým římským imperialistickým principem „Divide et impera“.

PAVOL JANÍK

Nepríčetné prepisovanie dejín už presiahlo rutinné metódy divergentnej a konvergentnej propagandy, ktoré spolu s profesionálnymi dezinformáciami štandardne používajú spravodajské služby prostredníctvom rozličných médií vrátane knižnej a filmovej produkcie. Najmä neprimerane ambiciózne Poľsko podľa nedávneho vyjadrenia jedného zo svojich najvyšších oficiálnych predstaviteľov zvíťazilo v informačnej vojne proti Rusku.

ZDENĚK HRABICA

Prezident Osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk, „tatíček Masaryk“, jednal po svém. Svědků jeho jednání bylo v jeho dvojité mateřštině přehršel a neurekom. Komu nepodal ruku, ten vypadl z kola.

STANISLAV ZEMAN

Pod koněm svatého Václava

Tvoříme dějiny

Pod koněm svatého Václava

ALEXANDR ROZENBAUM

Mě určitě nestrčej do lochu,

eráre kapku si vodpočiň!

Jak můžu vodejít do lochu,

když ve vlastním vězení spím!