Rozhovor Karla Sýse s ALENOU KLÍMOVOU-BREJCHOVOU

 

Slyšel jsem, že píšete něco jako kroniku rodu. To je v časech, kdy se většina společnosti opájí pouze přítomností, velice neobvyklé, i když záslužné.

Je vlahá noc na chorvatském pobřeží a já s chutí odpovídám na vaše otázky. Občas zvednu oči k stříbrné, lákavě se vlnící a třpytící „Cestě“, kterou na vlnách moře vytváří už urostlý srpek měsíce, a navíc mi k tomu spisování profesionálně koncertují místní cikády. Je mi skvěle.

Ano, máte pravdu jakýsi „Občasník“, či spíše „Hovory k sobě“, si píši od svých šestnácti let, což je už… hmmm… opravdu dlouho. Ostatně prý si člověk sám se sebou nejlépe poklábosí a věděl to už i slavný císař, Marcus Aurelius kolem roku 180 n. l., když bojoval na Moravě s Markomany a Kvády. Také prý si takto psával. No nechme stranou časomíru v časoprostoru, je to k ničemu.

Zemřel mi v roce padesátém sedmém minulého století otec a já nestála v té složité době zrovna na osluněné straně. Fičelo to ze všech stran. Asi i proto, a i pro následující dosti dramatické události dalšího šedesátiletí, se stalo mých dvanáctero „Občasníků“ o více než dvou tisících stranách jakýmsi ryze ženským náhledem a autenticky prožívaným záznamem té náročné doby v naší české kotlince.

 

Ale pak vás cosi přivedlo k literární tvorbě. Co bylo ono „cosi“?

Nejprve se musím přiznat, že jsem ve svém mládí byla krutá k básníkům. Zdáli se mi jako směšní, k ničemu dobří psychopatologové, s obsedantní naléhavostí pitvající svá rozervaná a moudrostí nepříliš obdařená nitra. To už se patrně starý Osud-Kismet škodolibě pohihňával. Když pak bylo ukončeno mé usilovné dvacetileté hnízdění se čtyřmi ptáčaty, vyvinul na mne silný psychický tlak. V zaměstnání i v rodině. Trpěla jsem a byla zoufale bezradná, zraněná a bezmocná. A pak se to „cosi“ v jediném nezapomenutelném okamžiku stalo! Jako by se kdesi v mých niterných hlubinách otevřely podivuhodné, prachem zapomnění zasuté zásuvky a já začala slyšet verše… verše… Byla to neuvěřitelná změna stavu. Napsala jsem díky tomuto „Slyšení“, které probíhalo na ostré hranici mezi mým bdělým stavem a spánkovým útlumem, více než půldruhé tisícovky básní a jsem za to svému „Sdělovatelovi-Múzovi“, jak mu s úsměvem říkám, velmi vděčná.

 

Vyzkoušela jste více literárních forem. Která byla a je pro vás ta pravá?

Zpočátku jsem o tomhle vůbec nepřemýšlela. Verše jaksi samy ke mně přicházely. Nejčastěji v té pro mne nejkrásnější podobě, ve formě sonetů-znělek, a já je jen zapisovala. Později jsem tvůrčí psaní poezie samozřejmě studovala od ortenovských forem veršů přes volný verš, rondely, epigramy až k haiku a sapfické sloce. Moc mi pomáhali různí světoví básníci i učebnice Tvůrčího psaní paní doktorky Věry Martínkové.

V jedné době jsem si k lůžku dávala malé papírky a tužku a v tom záhadném stavu polospánku, se zavřenýma očima, verše škrabopisně zapisovala. Nesměla jsem se naplno probudit. Ráno jsem se divila, co jsem napsala. Je pravdou, že takto zapsané verše nikdy nesnesly jakékoli opravy. Tohle vše bylo, v určité náročné době mého života, pro mne jakýmsi přívětivým relaxem.

 

Důležité je psát, třeba jen do šuplíku, ale když šuplík přetéká, důležité je i publikovat.

Pravdu díte! U mne však spíš přetékají skříně. Snažím se se svou hluboce „poníženou“ desetitisícovou penzí už dost let publikovat. Jde to ztuha! Je nutno skoro vše si odříci a… bohužel se spolehnout na pomoc mých laskavých dětí. Nedělám to věru ráda. Byla jsem vždy zvyklá obdarovávat. Tisknu své sbírky i knihy povídek, které si většinou sama ilustruji, v nakladatelství Alfa-Omega. Výtisky, které dostanu po zaplacení knihy či sbírky většinou s radostí rozdám. Jelikož to nestačí, tak si někdy své knihy přikupuji.

 

Čtenáři LUKu vidí, že také kreslíte a malujete… Psaní vám nestačí?

Má velká rodina si v mém mládí myslela, že budu malířkou. Ve třinácti letech jsem portrétovala ji i mnoho lidí ze svého okolí. Možná lépe než o mnoho později. Můj otec byl skvělý portrétista a já se chvíli učila malovat u profesora Landy. Po dvacetiletí svého usilovného „Hnízdění“ jsem se opět k této zálibě vrátila a zuřivě jsem malovala velká plátna, kreslila kdeco a také vystavovala až padesát obrazů. To jsem ještě měla hodně sil a ku pomoci rozmrzelého a pomoc odmítajícího manžela. Hrozil, že uspořádám-li ještě jednu výstavu, dá se rozvést. Ani se mu už dnes nedivím. Už patnáct let si ode mne a výstav odpočívá kdesi v lepších krajinách… snad v „pokoji“.

Protože vážený pan Michelangelo Buonarroti povídal, že tvůrce má právo zničit dílo, které nepovažuje za dobré, uspořádala jsem velkolepé autodafé a také spálila třicet svých pláten. Nedokážu říci, zda toho dnes lituji, ale vím, že šťastná jsem u malířského stojanu.

 

Tahle otázka je hloupá, čtenář si ji neklade, ale ptá se na ni asi každý novinář: Kdo je či byl vaším literárním vzorem?

Pan Nezval mne učil sonetům, které psával své „Zachránkyni“, s Otokarem Březinou jsem se procházívala nadreálnými kraji, Brit Tedd Hughes mne oslňoval vzletem svého „Vnitřního zvířete“, Ortenovu báseň Vrána nosí smutek jsem milovala a bolelo mne pro něho srdce a jemně erotické básně z Rodného čísla Homéra jsem četla s příjemným vzrušením. Snad nejsrdečnější záležitostí pro mne navždy zůstanou úchvatné střípky lyrických básní řecké básnířky, královny „písní“, paní Sapfó. Mrzí mne její nálepka „Lesbická“. Vnímám ji skoro jako sestru. Určitě jsem měla mnoho literárních učitelů a vzorů, ale věřím, že jsem se nikdy nestala jejich epigonem.

 

A kniha, která se vás nejvíce dotkla?

Jelikož se v současnosti nejvíce zabývám studiem filozofií i religionistikou, tak snad mohu říci, že touto knihou je Tibetská kniha o životě a smrti Sogjála Rimpočhe a pak Duchovní krize člověka, poslední spis Paula Bruntona. Samozřejmě jsem zaujata studiem materiálů učení A.M.O.R.C., které se odvíjí od samotných egyptských mystérií.

 

Věříte tzv. autorským čtením, nebo dáváte přednost večerům pod lampou?

Více než deset let jsem se podílela na autorských čteních v pořadech Kavárny Poetiky. Ztroskotaly na neochotě a nemožnosti sehnat pro ně vhodné kavárenské prostory. Později jsem mívala samostatné pořady, kde mi čítávala verše herečka paní Gabriela Filippi. Dokonce i na vánočních večírcích českého Senátu u Valdštejnů. Moc mne to vždy potěšilo. Slovenský dům v Praze je nadějné místo pro takovéto literární pořady a já doufám, že se vše zase v dobré obrátí… v době po nemístném šílení Doby koronavirové. Vnímám, že ve většině případů je vhodnější, čtou-li básně dobrých autorů spíše profesionální rétoři. Vzpomínám s příjemnou nostalgií na hlasy a umělecké přednesy pánů Radovana Lukavského, Milana Friedla, Bohumila Švarce i Alfréda Strejčka v dobrých literárních pořadech. Přesto jistě není nezajímavé vidět svého oblíbeného básníka jaksi „naživo“, i když někdy své básně v autorském pořadu uboze kuňká. Nedokážu rozlišit, kde je kvalita vyšší.

 

Překročila jste i hranice?

Hranice… jakékoli, jsem vždy překračovala ráda, ale v té literární sféře jsem se dostala jen do Austrálie, kde jsem několik let přispívala do časopisu Čechoaustralan paní šéfredaktorky Barbary Semenov, svými články a obrázky. Byly většinou o zajímavých Češích. Hodně o našich umělcích, které jsem znávala. Co se týká veršů, cítím, že překlady zejména těch vázaných, udělají mnohdy z básně trochu odlišný záznam. To „Cosi“, to imaginární naladění básníkovo ve chvíli jeho inspirace, se často vytrácí. Ale jak to jinak zařídit? Snad jen překlady volného verše by mne zajímaly a myslím, že by je zasvěcený překladatel-také básník mohl někdy i vylepšit…

 

Jak se vám dýchá na zdejší literární scéně?
Jak se může dýchat v divadelním propadlišti nebo v zákulisí? Občas mě štípe do očí sůl, snažím se nadechnout, ale přidušeně modrám. Pak někam do koutku usednu, připnu si „dýchací přístroj pranajámy“ a napíši článek třeba o „Ideální společnosti“.

Ostatně zdá se mi zcela nemožné uvidět ještě půl druhé tisícovky mých básní-dětí… v nějakém hezkém kabátku… vydaných světu napospas. Sama se v tom už ztrácím. Jedna mladá prodavačka v knihkupectví mi kdysi dodala naději, že prý když člověk umře… tak možná? Ostatně jen Bůh to ví, a já věřím, že mé papírové děti k úloze toaleťáku neodsoudí…

 

A na scéně takříkajíc občanské?

Mnoho let jsem zavalena dobrovolnou službou. Mé rozsáhlé rodině, kde supluji rodiče, přátelům, kteří zestárli a moji pomoc potřebují, v minulosti i lidem mnou alternativním způsobem léčeným… ve smyslu vyladění lidského biopole ku zdraví. Léta se věnuji zahrádkaření i práci v různých spolcích a od roku 2004 jsem aktivní v občanském sdružení A.M.O.R.C., což je jak známo Starý Mystický Řád Růže a Kříže. I zde jsem hojně publikovala. Takže literární činnost se musí do toho všeho, mnohdy obtížně… vtěsnat. Při tom všem léta ubíhají jak stádo splašených koní… Bohužel.

 

Chystáte knihu, báseň, kresbu, cokoli, co by mohlo a mělo pohnout českými stojatými vodami?

Myslím, že takovou sílu může mít jen… ostatně jako vždy, SLOVO. Prý bylo i na prvopočátku. Ani nevíte, jak moc bych si přála uvidět opět spojené ty naše dvě literární frakce. Obec spisovatelů a UČS. Už jsme spolu o tom před léty hovořili, ale bariéry jsou zatím zřejmě nepřekročitelné. Uběhlo už tolik let a vše se stejně jaksi promísilo, obrousilo. Mnozí z těch našich výsostných literátů už odešli na věčnost. Na obou stranách. Proč je ještě nutná tato polarizace, oddělenost? Vždyť ve spojení je vždy síla, a boj a zášť plodí vždy zase to samé.

Chtělo by se mi udělat pokorné pukrle před našimi literárními velikány obou frakcí a říci jim: „Moji milí a obdivovaní hoši! Prosím odložte na chvíli svá skvěle naostřená pera, pokud je používáte jako rapíry k útokům proti sobě a podejte si konečně ruce! Vaše inteligence a výsostná literární obdařenost… inspirovaný um… pak rychle přinese chutné a zralé ovoce do našich stojatých literárních i politických vod. Mnohým bude pomoženo. Neboť jen po ovoci lze Dobré rozpoznat a pěstitele s úlevou a nadějí ocenit! Jste šlechtici Ducha a já jen zestárlá bláhová holka, která vám však opravdu věří, a tak je to na vás, mí milovaní a určitě moudří Velikáni!“