PETR ŽANTOVSKÝ

Po přečtení této úvahy mne asi leckdo obviní ze staromilství, anachronismu, nelásky k pokroku, zkrátka zatuchlého páprdovství. Nu, bude mít pravdu, chce-li to někdo nazvat těmito slovy.

Já bych asi spíše použil výrazy jako úcta ke kulturní minulosti, snaha nezapomínat, respekt k trvalým hodnotám, a chcete-li, třeba i konzervatismus. Jak praví starý bonmot, jímž se konzervativní lidé a myšlenky často obhajují: každá změna je k horšímu.

Před nějakými dvaceti lety jsem diskutoval s Vladimírem Železným, tehdy majitelem a ředitelem nejúspěšnější komerční televize postsovětské části Evropy, televize Nova, která se v nejsilnějších okamžicích svého trvání mohla pyšnit až 70% podílem na celkové televizní sledovanosti v naší zemi. To, jak uznáte, zní jako z pohádky. A pohádky zpravidla neodrážejí skutečnost, nýbrž jsou její metaforou. Sedmdesátiprocentní sledovanost obsahu, který je složen z jihoamerických telenovel, severoamerických krváků a českých estrád čtvrté cenové skupiny může znamenat dvojí: buď tu statistiku někdo zfalšoval (což ovšem při peoplemetrovém šetření není skoro technicky možné), nebo se náš národ většinově odebral do podpalubí vkusu. Ten národ, který ještě nedlouho předtím vystával ve frontách u knihkupectví, vždy ve čtvrtek od brzkého rána, někdy i od středeční noci, když měl vyjít příkladně nový Seifert.

 

Co se dělo v sedmdesátkách?

Jmenuji právě Seiferta, protože jednak to koncem 80. let byl poslední žijící klasik prvorepublikové erupce moderní české poesie, jednak byl nositelem Nobelovy ceny (ačkoli nepochybuji, že šlo o ocenění politicky motivované, nechce se mi věřit, že by kdo z Nobelova výboru kdy četl Maminku nebo Přílbu hlíny), nu a jednak to měl s tehdejším režimem tak nějak nazadrmo, jak se hezky říkalo. Zakázat ho nemohli (když měl tu Nobelovku), ale vydávali ho s často mnohaletými rozestupy (od Halleyovy komety z roku 1967 jsme si na Deštník na Picadilly museli počkat až do roku 1979). Lépe na tom nebyl ani Oldřich Mikulášek (Šokovaná růže, 1969, další sbírka až Žebro Adamovo, 1981), Jan Skácel (Metličky, 1968, Dávné proso, 1981), Ludvík Kundera (Odjezd, 1967, Labyrint světa a lusthauz srdce, 1983), Vladimír Holan (Asklépiovi kohouta 1970, Sbohem? 1982) a další. Jiní zemřeli už na počátku sedmé dekády (Josef Kainar či František Hrubín, oba 1971, Kamil Bednář 1972). Jiří Šotola přestal psát po roce 1969 verše a věnoval se výlučně historickým románům, Eduard Petiška zase převážně dětské literatuře.

Těch básnických osudů by se dalo vyjmenovat mnoho. Šlo většinou o autory, kteří utvářeli poetickou tvář české literatury buď již od 1. republiky, nebo od přelomu 50. - 60. let. K nim postupně přibyli příkladně Miroslav Holub (Beton, 1970, Naopak, 1982) či Josef Hanzlík (Krajina Eufórie, 1972, Požár babylonské věže, 1981).

To ale neznamená, že česká poesie v 70. letech vyhynula po meči či přeslici. Už v roce 1968 debutoval Vladimír Janovic (Zatmění ráje), roku 1969 Karel Sýs sbírkou Newton za neúrody jablek, téhož roku Petr Cincibuch (Panenství) a Petr Skarlant (Vyřezávaný osel), o rok později Jiří Žáček (Ráno modřejší večera, 1970), roku 1971 Michal Černík (Náhradní krajina), v roce 1976 Josef Šimon (Snídaně v automatu), roku 1977 Jaroslav Holoubek (Úžas), následující rok Jaromír Pelc (Lear v letním kině, 1978), roku 1979 Jaroslav Čejka (Sentimentální lásky), ještě později Lubomír Brožek (Minutu před přílivem, 1980) či Vladimír Křivánek (Vypouštění holubice, 1982). Také ovšem Miroslav Huptych (Srdcový střelec, 1984) či Jiřina Salaquardová (Já, Kryštof Kolumbus, 1985) a mnozí další. A nezapomínejme také na autory žijící a tvořící mimo hlavní centra, třeba pardubický Miloš Vodička (debut Vítr kolem tepen, 1965), královéhradecká Lenka Chytilová (debut Dopisy, 1977) nebo nespravedlivě opomíjený Holanův vrstevník, hlinecký Stanislav Zedníček (debutoval roku 1947 sbírkou Dopisy Albíně a publikoval, byť úsporně, i v následujících dekádách.

Omlouvám se všem, které jsem nejmenoval. Česká básnická generace 70. - 80. let byla nejen velice početně silná, ale také stylově a žánrově rozmanitá. (Mimochodem, velice přesně to vystihl Milan Blahynka v unikátní knize Byla jednou jedna… básnická generace takzvaných pětatřicátníků). Šlo mi o to vyvrátit mýtus, že rokem 1970 zde vznikl jakýsi kulturní, literární, básnický úhor, z nějž čněly jen nepříliš vábné postavy režimních koryfejů typu Jana Pilaře či Ivana Skály. A abych to ještě víc zašmodrchal, i ti nejpartajničtější soudruzi básníci měli své velmi světlé chvíle. Třeba když Taufer překládal Majakovského nebo Pilař Galczyńského. Prostě ta doba, jako ostatně žádná, nebyla černobílá, jakkoli se nám to dnes mnozí snaží namluvit.

 

Seifert versus estrády

Leč zpátky k Vladimíru Železnému. Ptal jsem se jej, jak si vysvětluje ten obrovský úspěch svých estrád a telenovel v národě, který se ještě před nedávnem skládal ze čtenářů stojících fronty na Seiferta. Železný na to měl jednoduchou odpověď: bylo to tím, že jsme žili ve lži. Že národ vlastně bral toho Seiferta jako náhražku za to, že nemohl dostat telenovely z Venezuely a Novoty Petra Novotného z Prahy. Nu, a když tedy dostal, co chtěl, přestal se pídit po tom, co nepotřeboval.

Pravda, už Jan Werich s Miroslavem Horníčkem si koncem 50. let v divadle ABC dělali švandu ze snobů (a že o ně u nás nikdy nebyla nouze), kteří prostě jisté knihy museli mít doma v knihovně, a to ve výši očí příchozího, aby ten, „vejda, vida…“ Vlastnictvím románů Vladimíra Párala, povídek Bohumila Hrabala a překladů Arthura Haileyho (už z žánrové a kvalitativní pestrosti těchto autorů vidíme, že s největší pravděpodobností mohli být předmětem spíše jakési osobní prezentace vlastníků těch knih, než že by šlo o skutečný čtenářský zájem) demonstrovali mnozí občané svoji kulturnost.

Nic proti tomu. Když jsem byl prvně v Londýně, bylo to v prosinci 1990, velmi mě překvapilo, že vagóny metra jsou zevnitř popsány verši Teda Hughese (tehdy královského básníka; ano, tuto funkci si ostrovní monarchie stále udržuje, a je to jedna z krásných ukázek zdravého konzervatismu). Ani na vteřinu mě nenapadlo, když jsem zřel zástupy cestující do práce či z ní, že by snad propadaly čtenářským záchvatům a hltaly složité litanické verše toho autora, ale rozhodně to bylo pro duševní zdraví národa užitečnější než např. reklama na kočičí granule a dámské vložky, které jsou ke spatření v metru pražském.

Zkrátka a dobře, čtvrteční fronty před knihkupectvími netvořili jen žadatelé knižních průkazek ke vstupu do „vzdělaneckého světa“ ukazovaného při domácích večírcích závistivým kolegům, kteří prosím jsou tak zpozdilí, že ještě nemají ani Páralovu Profesionální ženu, ba ani Hrabalovy Harlekýnovy miliony. Ty fronty byly tvořeny z velké části (těžko dnes mávat nějakými procenty, ale jakási domýšlivá jistota mi velí, že nebyla malá) lidmi, kteří skutečně měli zájem o četbu té které konkrétní knihy.

On to vlastně ten zlý komunista dělal docela fikaně a kapitalisticky. Nabudil poptávku (třeba nějakými koryfejskými žvásty ve stranickém tisku), a pak nakladatelství (tím či oním způsobem navázaná na tutéž vůdčí stranu) mohla tisknout básnické sbírky v nákladech jdoucích do tisíců (u domácích autorů), dokonce desetitisíců (u překladů autorů typu Prévert, Jeffers, Ashbery, Corso, Ferlinghetti, ale i Bagrickij, Achmatovová či Cvetajevová).

 

Antikvární akademie

Docela často chodím do antikvariátů. Chodil jsem tam vždycky. Studoval jsem v 80. letech žurnalistiku, ale vždycky říkám, že „moji universitěty“ se odehrávaly ve Skořepce, v Dlážděné, v Myslíkově, na Můstku, prostě tam, kde byly dobré prodejny použitých knih. Tak jsem nacházel „své“ Céliny, Hamsuny, Borgese, Cortázary, Huysmanse, Joyce, Kerouaky, Bulgakovy, Babely, Buniny a nepřeberně mnohé další, s nimiž jsem se učil o světě víc než z většiny tehdejších učebnic. Tehdy to byly ony pověstné ostrůvky pozitivní deviace. V zákulisí, za pokladnami, bývaly kanclíky a sklady, kde se scházeli podobně potrefení jako já. Obvykle se tam daly sehnat i jiné knihy, než byly v regálech, ačkoli i tam byla nabídka úžasná.

To se také hodně mění. Dnes se antikvář řídí tržními zákony, tedy nakupuje jen to, o čem má jistotu, že prodá čtyřikrát dráže. Americké thrillery, skandinávské kriminálky, disneyovské komiksy, nekonečné fantasy všeho druhu – od toho, co lze nazvat bez rozpaků literaturou (třeba dílo Terryho Pratchetta) po vyslovené škváry (ani se mi je nechce jmenovat, abych jim nedělal propagaci). Nabídka se přizpůsobila tomu, co v televizní rovině prezentoval a reprezentoval citovaný Vladimír Železný.

Co se však změnilo dramaticky, jsou regály nadepsané Poesie. Ve většině z nich, pokud se v magacínu vůbec vyskytují, najdete de facto jen povinnou školní četbu. Hřbitovní kvítí, Prosté motivy, tu a tam Máj, ale ten obvykle skryt a zjevně dlouho nevystaven zájmu nakupujících. Obdobný osud zpravidla potkává Kytici. Jen zázrakem zde najdete Básně noci či Ortenovy Elegie. Z celého Halase snad jen Naši paní Boženu Němcovou nebo Já se tam vrátím. Ale to vše jen v častosti šafránu. Vedle toho poněkud neústrojně trůní publikace Ivana Jirouse Magor dětem (prověřil jsem si to, fakt je to povinná četba pro základní školy). Z bůhvíjakých časů sem připutoval Ivan Skála (nejčastěji Co si beru na cestu, 1975), Donát Šajner (příkladně Co řeklo slunce, 1975), narazil jsem i na Michala Sedloně (Strážné ohně, 1953). Některé antikvariáty „odbyt“ podobných titulů řeší krabicí umístěnou před výlohou s nápisem např. „Vše za 5 Kč“.

Abych nemístně nepaušalizoval, vím o jednom, dvou antikvariátech, kam si jezdím tu a tam doplňovat bibliografie autorů, o nichž už veřejný pes téměř neštěkne. Týká se to nejen těch básníků, které jsem vypočítával v odstavci věnovaném debutantům z konce 60. do konce 80. let, ale i jejich generačních předchůdců (Jaromír Hořec, Ivo Fleischmann, Ivo Štuka, Miroslav Červenka a mnoho dalších). Ale abyste se o nich dověděli, musíte mít hodně štěstí a vykonat značné (nejen internetové) úsilí, ale to jen na okraj. Většinová praxe je popsána výše.

 

Důvod k optimismu?

A jsme zpět u Vladimíra Železného. Měl pravdu on, když říkal, že zájem českých čtenářů o knihy poesie byl produktem totalitního nepřipuštění venezuelských telenovel a estrád různé brizance? To by byl asi hodně smutný závěr. A já tomu moc nevěřím.

Malý příklad: Vyprávěl jsem tuhle studentům (učím na různých VŠ mediální komunikaci se zvláštním ohledem na manipulaci a propagandu) o válečném mediálním a propagandistickém působení nacistického Německa. Zmínil jsem, což je mým občasným zvykem (převádět nějaká teoretická sdělení na živé příklady, třeba i z umělecké sféry) německý film Most z roku 1959 podle knihy (vyšla v 60. letech i česky) Manfreda Gregora. Šlo tam o indoktrinaci -náctiletých pár dnů před koncem prohrané války nacistickou ideologií, které ty zbytečně ozbrojené děti vyhnalo na naprosto zbytečnou smrt. Dělám tyhle přípodotky spíš kvůli sobě, abych měl čisté svědomí, že jsem uvedl co nejvíc konsekventních informací. Jaké bylo mé překvapení, když mi ještě téhož dne došlo několik mailů od studentů s prosbou o pomoc: nemohou tu knihu sehnat ani se dobrat toho filmu ke zhlédnutí. Krom toho, že jsem jim žádanou informaci mohl poskytnout a poskytl, polil mě neobyčejně hřejivý pocit, že to, co provozuji, není zbytečné a nepadá to vždy na úhor. Chápete, proč neberu tezi pana Železného?

Bývá zvykem zakončit podobná zamyšlení nějakým kognitivním nebo mravním ponaučením. Učím na vysokých školách humanitní předměty už dvacet let. Mohu podepsat tvrzení, že se generaci od generace zhoršuje kulturní povědomí absolventů středních škol. To je ovšem do značné míry vinou mé generace. Je mi necelých šedesát a jako svou první fakultu jsem studoval „pedák“. Obecně vzdělanostní úroveň a kulturní přehled mých spolužáků (a dámy prominou: hlavně spolužaček) byla dosti strašidelná. Většina z literárních jmen, která se vyskytla v tomto článku (snad s výjimkou Nerudy či Skály) jim byla (patrně jednou provždy) utajena, a oni/ony jsou svými profesními životy ochuzeni o tuto kvalitu. Co tedy můžeme chtít od jejich žáků a studentů.

Přesto jsem opatrným optimistou. Už jsem zkusil (dokud nebyl covid, teď jim to v online výuce mohu jen doporučovat) pustit studentům Rommův střihový dokument Obyčejný fašismus. Pustil jsem jim filmovou adaptaci Orwellova románu 1984 (režie Michael Radford). Promítl jsem jim poloanimovaný film Zeď (režie Alan Parker 1982), všechno poměrně náročná metaforická filmová díla, zaměřená proti manipulaci, násilí a válce, a v zásadě vždy jsem si odnesl dva dojmy: a) tyhle děti nic podobného dosud neviděly, a b) velice silně to na ně zapůsobilo a snad i motivovalo, aby si začali vyhledávat své informace všeho druhu, včetně estetických, které se jim v „Železného světě“ nenabízejí.

A jsme zpátky v časech front na básně a básníky, sedánků v zádveří antikvariátů, potajmého pídění se po vyšší kvalitě, než jakou nabízí nejbližší shopping centrum za rohem. Jako učitel, novinář a snad trochu i autor si kreslím tu lepší perspektivu. Třeba už proto, abychom nemuseli mít pocit, že (v parafrázi na Václava Hraběte) „jsme tu nebyli zbytečně a nejedli zadarmo chleba“.