PETR ŽANTOVSKÝ

Po přečtení této úvahy mne asi leckdo obviní ze staromilství, anachronismu, nelásky k pokroku, zkrátka zatuchlého páprdovství. Nu, bude mít pravdu, chce-li to někdo nazvat těmito slovy.

Já bych asi spíše použil výrazy jako úcta ke kulturní minulosti, snaha nezapomínat, respekt k trvalým hodnotám, a chcete-li, třeba i konzervatismus. Jak praví starý bonmot, jímž se konzervativní lidé a myšlenky často obhajují: každá změna je k horšímu.

KAREL SÝS

(Rozhovor s Vladimírem Frantou pro Sputnik)

V tomto měsíci uplynulo 100 let od sepsání hry Karla Čapka R.U.R.; pojednává o vývoji a výrobě univerzálně rozumových robotů. Dobrá myšlenka lidí se nicméně zvrhává a nastává apokalypsa lidstva. Marxistická teorie, pokud vím, zas až tak roboty nevítá, jelikož pokud lidé přestanou pracovat, za co si budou kupovat, co potáhne ekonomiku? Jak poselství hry čtete vy?

MILAN BLAHYNKA

Kdybych měl sebestručněji vypsat, co vše vykonala profesorka lékařství Valentina (v krásné literatuře Valja) Stýblová pro tělesné, duševní a duchovní zdraví svého národa, a neomezit se jen na záznamy její práce v medicíně a názvy jejích knih, nenapsal bych nekrolog, ale knihu. Když jsem si přečetl, že ve čtvrtek 12. listopadu zemřela ve věku 98 let, našel jsem si její krédo v příručce Kdo je kdo v České republice 1994-1995: „Žít bez užitku je totéž jako pomalu umírat.“ Sama věru nežila snad ani minutu bez užitku pro své studenty, pacienty, čtenáře, kulturu své země, v níž, narozena 1922 v čínském Charbinu jako dcera českého inženýra, žila od svých tří let. A snad právě proto, že neměla čas pomalu umírat, ještě ve věku velmi vysokém psala jako po celý život mimořádně svěže, poutavě a smysluplně.

PAVOL JANÍK

Po štrnástich úspešných knižných publikáciách niekdajší veľvyslanec vo Washingtone (USA) a v New Yorku (OSN) Stanislav Suja prichádza s impozantným dielom BEZ FRAKU A SMOKINGU s podtitulom Od vznešeného ke směšnému… vzpomínky, příhody, kuriozity (OREGO, Praha 2020).

IVO POSPÍŠIL

Z LUBLANĚ PŘES VÍDEŇ DO PRAHY (Ivan Cankar a jeho současníci). Iz Ljubljane preko Dunaja v Prago (Ivan Cankar in njegovi sodobniki). Ed. Alenka Jensterle-Doležal. Národní knihovna České republiky – Slovanská knihovna. Praha 2020. ISBN 978-807050-722-3.

Pražská Slovanská knihovna jako historická součást Národní knihovny České republiky – mimochodem nejlépe zásobená knihovna tohoto zaměření ve střední Evropě, ne-li v Evropě celé – se exponuje i jako badatelské pracoviště, organizátor mezinárodních sympozií a konferencí a je agilní i jako vydavatel vědeckých spisů, sborníků apod. Známé jsou například její publikace o východoslovanské emigraci v rámci československé tzv. Ruské akce, o Rusínech a Podkarpatské Rusi, ale také studie o jihoslovanském areálu. Právě k nim patří i tato kniha, kterou editovala pracovnice Univerzity Karlovy, docentka habilitovaná prostřednictvím Ústavu slavistiky na Masarykově univerzitě, původem Slovinka, která se zabývá zejména moderní slovinskou literaturou. Je to ona, která sborník uvedla českým a slovinským doslovem. V přehledné stati představila modernistu Ivana Cankara), slovinského spisovatele, dramatika a básníka, o němž psali účastníci pražského sympozia z roku 2018.

Jozef Kupčík se narodil 18. srpna 1971 v Ružomberoku v tehdejším Československu. V roce 1996 se přestěhoval do Žatce, kde bydlel 19 let. Protože v současné době pracuje v Praze, tak bydlí na Kladně. Představuje se především jako písničkář. Ale je také autor hudby a svých textů. Hlavně také skvělý muzikant.

RENÁTA SLOVÁČKOVÁ

Ani nepamatuju, milení, gdy sem Vám psala naposledy, až teď, dyš deň co deň leje, na poli blato a aj a kvulivá temu viru zme doma, uklízáme, v kuchyni rádio, v jizbě furt puštěná bedna, a co tam, o tom, jak hážú vinu za to boží dopuštění jeden na druhého, hadry přes hubu.

JIŘÍ JÍROVEC

Tak končívaly úřední dopisy v době, kterou jistý Farský označil za hnus a devastaci. Podpis připomínal, že mír je to, co svět, tedy lidé, potřebují.

FRANTIŠEK DOSTÁL

Myslím, že se o rozsáhlém sídle nazývaném Čapí hnízdo doslechl snad každý z nás. Na jihu Čech kousek pod Bystřicí nelze ze silnice přehlédnout komín bývalého pivovaru u Dvora Semtín, na němž uprostřed Čapího hnízda opravdu pravidelně sídlí čapí rodinka. Uběhlo již mnoho let, kdy jsem se zde naprosto sám brouzdal mezi chátrajícími a opuštěnými budovami, a vždy pohlédl na komín s čapí rodinkou, co se sem přilétala prožít čas léta. Někdy jsem pohlížel i na čápa, co opustil ubytovací komín, aby se ochladil na hladině blízkého rybníka. Nikde ani noha, a tak mi zůstala jen vzpomínka na kdysi poklidné místo, kde dnes parkují auta a zvědaví návštěvníci zde mohou využít i nabídky hotelového ubytování na Čapím hnízdě. Ne, to není moje parketa. Čas jako vždy popoběhl a krutých zim ubylo a někteří z čápů už od nás ani neodlétají, aby se přes zimu vyhřáli kdesi v Africe.