MIROSLAV GROSSMANN

Virtuální realita je všudypřítomná, útočí na nás na každém kroku, vykukuje zpoza každého rohu; je těžké rozeznat skutečnost od přetvářky, reklamu od plnohodnotné informace.

A najednou se v těchto kulisách objeví cosi bezprostředního – Kniha přání a stížností, vlastně aktuálně pod názvy Kniha přání a připomínek (stačí slovo stížnosti vynechat, a stížnosti už nejsou?) nebo Kniha přání, stížností a důvěry.­­­­­

Historie této Knihy, ještě jako i stížnostní, započala kdysi dávno v minulém století a byla vždy výrazem bezprostřednosti, ať už chválené nebo odsuzované.

Tyto Knihy zaznamenávaly a zaznamenávají bezprostřední osobní reakce na cosi mimořádného či nepatřičného, i když u chvály je možné i zaznamenat i úsměvné zvýhodňující osobní očekávání. Nejinak je tomu i v lázeňském prostředí, odkud pochází i konkrétní Kniha, ze které je čerpáno, jako zdroje přání a aktuálně i připomínek.

Značná část lázeňských pacientů či klientů má svoje oblíbené lázně, kam jezdí opakovaně, a proto by jejich slovo mělo mít jaksi větší váhu, což je vyjádřeno zápisem „jezdím sem již pátým rokem … chtěla bych podotknout, že kvalita jídla se rok od roku zhoršuje … kvalita brambor se hodí spíše pro prasata.“

Hodnocení kvality stravování patří k hlavním tématům zápisů „polévky jsou dobré, pomazánky taky, ale jinak stále dokola … A ta kometa s brýlemi a hnízdem na hlavě by mohla být příjemnější“. K tomu se chce přátelsky poznamenat, milý kmete, už to lepší nebude, ani s jídlem, ale hlavně ani se zájmem žen.

A znovu stravování „jídlo je dobré, přímo výborné. Jen kdyby personál netrpěl hvězdné manýry některých hostů. Přináší jídlo nad rámec jídelního lístku, to je přímo nadržování!“ A následuje bezprostřední reakce „nesouhlasím s příspěvkem shora. Pokud například nechci večeři, oznámím to personálu s přáním, aby mé jídlo někomu nabídl. Nerada totiž plýtvám potravinami“. Je možné, že původní stěžující nedostala k nabídce takto volné jídlo.

Vcelku smířlivé konstatování lázeňského strávníka „strava v modelu 80. let, dobrá průměrná“, však vedlo navazujícího pisatele do Knihy k razantnímu konstatování „přesně tak! 80 léta a dál se tady nehli“.

V kartě každého lázeňského strávníka je uvedeno, kdy se podává strava, ale někdy to může být i zatroleně složité „chtěla bych upozornit na paní V., vyžaduje po nás dřívější příchod na jídlo, nejsem zvyklá tak brzy jíst, když mám určenou směnu v 17 hodin. Večer mám brzy hlad a pak si musím vzít více prášků, protože jsem z toho tak zmatená, že vlastně ani nevím, v kolik mám chodit na to jídlo“.

Další zápis v Knize je příkladem pevného postoje konzervativního bojovníka, který hovoří samo sebou za všechny: „jen bych chtěl apelovat na zodpovědné lidi, kteří mají pravomoc rozhodovat, aby nedovolili na domě B. formu stravování jako na hlavní budově. Proboha nechte to tak, jak to je, a jak nám všem to vyhovuje. NEMĚŇTE TO!!“

Konstruktivní postoj k organizaci práce nabádá zápis „myslím, že by měly být ušetřeny jejich kroky (personálu) i kroky strávníků, pokud by hrníčky byly přímo u místa s nápoji. PS: Pokud se zde někdy bude konat svadba, chci být při tom jako družice“. Doufejme, že nějaká svatba nakonec bude, a když se jí družice účastní, mohla by se starat o hrníčky.

Doufejme, že hrozba vyjádřená zápisem „s jídlem jsme spokojeni, jen jeho teplota bude za chvíli dosahovat teploty mrazu“ zůstane jen nadsázkou.

Výstižný krátký zápis „mám jednu připomínku – jídlo je tady tak skvělé, že tu bohužel nejde zhubnout“ je sice obecně pozitivním konstatováním, které však nemusí jednotlivci, jak vidno vyhovovat. A to za situace, kdy proslavené české lázně, specializované na hubnutí, jsou bohužel zavřené.

Zápis obsahující i řešení „snídaně fajn, obědy a večeře se občas jíst nedaly – ještě, že je v okolí spousta dobrých restaurací“ se ukázal ve světle vládních opatření proti kovidu jako nefunkční.

Postesknutí „měla jsem přyjet dřyv“ je sice textem v češtině, ale s užitím asi gramatiky polské, Polsko je prostě za humny.

Praktické rada „doporučujeme dokoupit nové hrníčky, jsou dosti okousané, hrozí pořezání“ vyvolává představu, že lázeňští klienti během svého lázeňského pobytu s chutí chroustají porcelánové hrnky.

Nenahraditelnost řádné vstupní informace dokládá zápis: „Na recepci mi bylo sděleno, že obědy jsou 11,30 – 14,30 hod. pro nově příchozí, přišla jsem v 12,30, kuchařka mne odbyla, dále jsem měla na kartičce u stolu napsánu jedničku, po dotazu, kde je stůl č. 1, paní s brýlema nevybíravě řekla: Já tady rozhoduji, kdo kde sedí. Socialismus! Nepříjemný konflikt!“

A následná bezprostřední reakce také přítomného klienta, kterou kniha zaznamenala: „Konflikt byl vyvolán dotyčnou stěžující si dámou na socialismus. Nechtěla si nechat vysvětlit rozdíl mezi I. směnou a stolem číslo 1. Po děvčatech zde křičela a byla velice nepříjemná. Obsluha byla naprosto profesionální!!!“

A tak nakonec z posledního citovaného zápisu z Knihy vyplývá, že spor mezi římskou číslicí I. a arabskou číslicí 1. jenom zastírá, že socialismus určoval, kde má kdo sedět (v lázeňské jídelně).

Kniha přání a připomínek se ještě dočká mnoha dalších zápisů, tedy bezprostředních svědectvích o lidech v lázních a jejich zážitcích.