JIŘÍ JÍROVEC

Zdeněk Svěrák jednou řekl, že se publikum jeho divadla mění s časem. To nové již nezná Nerudu a tak se nesměje varování „Pozor, polka jede“ nebo pobídce „Dál jen dál“.

V naší rodině jsme měli talentovaného básníka, strejčka Jendu. Byl to bratr mé maminky, staromódní učitel, češtinář, který hrál divadlo, v orchestru na housle, mluvil na pohřbech a psal básně.

Těmi obveseloval sešlost kolem silvestrovského stolu v Hodkovičkách.

Většinou četl a zpíval o tom, co rok rodině dal a vzal. Jednou nás ale zavedl do světa básníků. Ukázal, jak by známý příběh zpracoval ten který básník. Nevím, jestli by dnes našel svoje publikum.

Svatopluk Čech

V tom starý Hrouda, jenž tu mlčky sedě

a víc než řečí holby své si hleděl,

v houštinu vlasů hrábl stříbrných,

na rtech zvadlých úsměv se mu mih.

Pak dopil holbu, dal si nalít znova

a houkavě, jak v půlnoc lesní sova

jal vyprávět se příběh svého mládí,

jak starci vůbec činí velmi rádi.

To bylo v podzim – žírný kraj náš celý

úrodou skvěl se výborného zelí.

Já v podvečer si v zelné pole zašel

a hezkou Nanynku tam s košem našel.

Ta lupeníčko kladla do košíčku

a spatříc mě se pozarděla v líčku.

Pohlédla na mě a já opět na ni.

Však běda! Vtom jsem šlápl znenadání

na onen košík, jenž spočíval v hlíně

jak spící děcko v měkkém matky klíně.

A košíček ten – co mám říkat dál,

jsem botou hřmotnou zcela rozšlapal.

Jak hněvala se, zaplatit ho chtěla

a v jejím tyty hrozba zlá se chvěla.

Zle dorážela na mě jako ovád,

už na vojnu jsem chtěl se naverbovat.

Pak šli jsme domů, loudím o hubičku

a dala mi ji, věřte, bez košíčku!

Tak člověk rád si v stáří zavzpomíná,

když už mu zima dřímá za ušima.

Leč vzpomínku tu sladí mi – ach málo –

že šlápnutí to – svobodu mě stálo.

Petr Bezruč

Sto roků chodila na pole, sto roků nosila zelí,

v mrazivé chýši den co den k obědu zelí jen měli.

Děl starý Magdon: Nanynko, kde je tvůj košík, má dcero?

Můj košík, otče, rozšlapal Josef, zlý jako markýz Gero.

Přijde den, Magdon zahučel vzdorně jak Ostravice,

kdy košů zelí bude dost a k tomu jaternice.

K. H. Mácha

Byl pozdní večer v jeseni, hrdličky dávno zmlkl hlas,

Nanynka trhá lupení na poli zelném v smutný čas.

Čí krok to plaší hejno vran, kdo míří z lesní houšti sem?

Toť Josef, strašný lesů pán, košík jí drtí v hněvu svém.

To slední byl můj – slyšíš – žert, slzy své osuš jen panno!

Na vojnu dám se, vem to čert!

Josefe, košíčku, Anno!

Vladimír Majakovskij

Zavyjte motory – vrrrr – zahučte traktory – hrrrr –

My budem sklízet po den celý z kolchozních polí naše zelí.

Hej, Aňutko, ten košík sem! My společně ho rozšlapem!

Nač je nám kulackých košíků! Vagony stavte se do šiku!

Já, Josip traktorista,

dnes na kolchozu dozajista splním svou normu.

Tři sta vozů – a bude mít zelí každý dům – bum bum bum.

My miliony centů zelí potřebujem!

My miliony centů zelí vypěstujem!

Vpřed levou ráz dva vykročíme,

my plány ráz dva o tisíc procent překročíme

a košíky my – ráz dva – zásadně nikomu neplatíme.

Vítězslav Nezval

By měla Nanynka vždycky dost zelí,

by její košíček zůstal vždy celý,

aby ho Pepíček nemusel platit,

aby si vojenskou službu moh‘ zkrátit

a nemusil být ostražitý a bdělý

zpívám zpěv míru.

Vladimír Majakovskij

Rata bum hromy třesky,

Nanynka se po večeři krade,

loupežník v zelí drzý a smělý

na ni tam čeká.

Tma je všude.

Rozlámal košík, rozkop jak smet

Přes pole zleva – levá – levá

krasnoarmějec letí.

Přilehne k líčku na políčku,

zadrhne kulaku kol hrdla smyčku.

Za všechny, za Rus, za revoluci,

za krásu dychtivou, bubnujte kluci.

Kdo je tu pánem?

Kdo tady velí?

Komisař rudý rozkročen v zelí.

Vítězslav Hálek

Vyběhla Anička běličká do polí jak ta kozička.

Zmizela v zelí zeleni, trhajíc svěží lupení.

Pepíček se tu kolem bral, s Nanynkou smál se, laškoval

a jak ji štípal do líček rozšlapal její košíček.

Nanynka se, ach, zhrozila, prstíkem bílým hrozila.

Zaplať mi košík, Pepíčku, nebo dej sladkou hubičku.

Pepíček jal se hrozbě smát, bude prý zítra rukovat,

Nanynka místo hubiček rozlámaný má košíček.

Marie Pujmanová

Šťastné dítě v chatrných šatičkách,

na boso chodila

Nanynka dívka rozmilá.

Na poli běhala celý den,

doma byl hlad.

Pepík, syn kulaka

na poli přepad ji.

Košík i poctivost

všechno tam ztratila

pro hlávku zelí.

Únor vše změnil –

na velkých lánech společně zraje

pro všechny zelí.

Kulaci zmizeli,

není jich více,

a s šťastným úsměvem

s traktorem jezdí

(a s malým Pepíčkem)

Nanynka – družstevnice.

Otokar Březina

V šílených vírech nekonečných závratí,

zahořklých popelem věčných soumraků,

tisíce mlčenlivých duší,

jak opilci proklatí,

vyšla jsi ty, dokonalá, z zelí zázraků

a hudba sfér napjatých na nervech

krvavé hrála sonáty.

V pošlapaném koši extaze

srdcem bezedných propastí

jen bledých přízraků

a před velkými dveřmi Poznání

stáli jste mlčky

On a Ty a zelí.

Ukázku silvestrovské poezie končím baladou tehdy zcela aktuální.

Balada bránická (1959)

Tři jezdci pádí Bráníkem jedouce s těžkým vozíkem.

a na vozíku – jaký děs, almara trčí do nebes.

Když blížili se k Vltavě, šli zvolna již a váhavě,

pak v nádraží se vplížili, by almaru tam složili,

že ČSD je posléze až do Budějic doveze.

Ten první jezdec s papáše se zmužilostí opáše

a kráčí jako k popravě k muži, jenž velí dopravě.

Pán, na němž vlaky závisí, vytáhl na něj předpisy

a povídá: Cestáři náš, tu almaru tu nenecháš.

My jsme si vzali do hlavy vyloučit skříně z dopravy.

A spokojen-li nechceš bejt, viz od ministra přísný glejt.

Tam nechal tesař díru, hleď, tou dírou zase domů jeď!

Tři jezdci pádí z Bráníka a almara ta veliká

se na vozíku kymácí a dobro zlem jim oplácí.

Tři jezdci skleslí tíhou vin silnicí plnou serpentin

hněvem a zlobou zahoří a divné řeči hovoří

tlačíce vozí do vršku: Patřilo dát mu přes držku!

Děl onen více šedivý. A jeden se mu nediví.