JAKUB STEIN
Když jim a nejen jim, rasismu u nás přece není, zavřeli letos už podruhé jejich Louvre, pánové Kohn a Roubíček si dali scuka na hlaváku, kde se sice s gáblem taky nedalo počítat, ale dvojice mohla pobýt, jako že čeká na vlak.
– Taky se jim, pane Kohn, honí hlavou, proč nám pořád veřejnoprávně vysílaj do bedny samý samý násilí, jak dyby nestačila hrůza z Covidu? Taky jich trklo, jak jistý obdivovatel Kunderova díla mu přiznává velikost, ale jako o člověku o něm pochybuje?
– Myslej, pane Roubíček, jak jeden redaktor připomněl panu Novákovi, že často ho nazývá „vynikajícím spisovatelem“, i když mu upírá charakter?
Pan Kohn se zasmál, dopřál si dramatickou pauzu a pravil suše:
– Dyby jen to. Vědí, že rád napřed čtu a až potom mluvím. A tak jsem si spis pana Nováka půjčil od kamarádky, která má Kunderovy knížky ráda a vyhodila osm stovek, aby se dověděla, že je píše sice vynikající spisovatel, ale jinak velký gauner. Tak jsem nelitoval času, a dověděl se, co je podle pana Nováka dílo vynikajícího spisovatele.
– Aspoň o něm s respektem?
– Co jich nemá, pane Roubíček. Sortýruje je, abych neřek, že je prohání selekcí. Líbí se mu hlavně ty příběhy, kde jsou padouši jak vyšití. A o nich si myslí, že just takový je člověk, který o nich píše.
– A na takové příběhy pěje ódy?
– Svatá prostoto. Na jedné straně je chválí, ale pak si neodpustí vypočítávat slabiny. Tak třeba píše: „V povídce jsou výborné pasáže“, které vyjmenovává, a pak nasadí svoje „ale“: „ale příběh se točí kolem skladatelovy chiméry“ (postava je podle něho sám Kundera: „Masku vypravěče si Kundera jistě nasadil lehce, je to hudební skladatel“) a „když Kundera mladou dvojici na konci povídky zesměšní“, dodá s opovržením: „ostatně hodně prvoplánově,…“ Ani na tom, co údajně uznává, nenechá nit suchou.
– Kdesi jsem četl, že obdivuje Směšné lásky.
– O prvním jejich příběhu opravdu píše, že je to „svižně napsaná groteska v ich-formě, tak nepravděpodobná, že její dějový půdorys mohl klidně načrtnout O‘Henry“, ale potom se ušklíbne nad „dějovými nepravděpodobnostmi, které v povídce nevadí“, ale „budou trčet z mnoha scén filmové adaptace, kterou si Kundera napíše s režisérem Kachlíkem“.
– A to se divěj? Kunderův přítel a ochránce Kachlík byl a zůstal tvrdohlavý levičák, jaký přece nemůže udělat nic k světu a dát se s ním dohromady je přímo zločin. A co pan Novák o Žertu, kerým došel Kundera ke světové slávě?
– Že se ptaj. Chytrák autor, chytrák Aragon, který ho vychválil, chytrý Gallimardi, který ho vydali a chytrák kritik, plýtvající superlativy – ti všichni mrzce využili příznivého dějinného okamžiku. A rozhovor s autorem? „Něco mezi rozhovor a reklamou.“
– Jestli se, pane Roubíček, nepletu, to známe, ausgerechnet takové jsou přece taky všecky rozhovory s panem Novákem. Ale co Žert?
– Měli by si sami přečíst pana Nováka: v „logice celého Žertu“ našel „velikou díru“, kterou „dějovým přetlakem a hemžením zakrývá“.
– Nic dobrého románu nepřiznává?
– To by nešlo, pan Novák není jen dnešní, tak píše: „Navzdory všemu balastu spatří Žert mezi nejlepší poválečné romány české literatury.“
– Natýrlich: jenom české, ani evropské nebo dokonce světové…
– …a tak dál močálem temným kolem bílých skal: „Popisy v Žertu jsou střízlivé a přesné, jenom tvůrčí senzibilita za textem je podivná a pro mě odpuzující…“ Stačí?
Nebyl žádný pan vrchní, aby pánům Kohnovi a Roubíčkovi spočítal útratu, která žádná nebyla, pánové se zvedli a odkráčeli s otázkou v mysli, kdo asi to spočítá panu Novákovi.