EVA FRANTINOVÁ

Prosklená ze dvou stran. Aby do ní nefoukalo (tak jako fouká do nové knihovničky u kostela na Čechově náměstí, tak jako fičí do té na dětském pískovišti a police jsou zanesené pískem…). S pěknými bytelnými kovovými madly (aby se dobře zavírala a otevírala, aby to k ní táhlo nejen vršovičáky, které osloví i čerstvý lísteček přilepený na sklo: „Moc bych si přála česko-polský nebo anglicko-polský slovník. Nepřebývá vám takový doma? Udělal by mi obrovskou radost! Děkuji. Sousedka.“)

Píši o knihobudce v Heroldových sadech. A o neznámých sousedech. A o svých blízkých, ke kterým jsem chodila léta s tatínkem – přes Heroldovy sady. Když ještě knihobudky nebyly a knihy poezie se kupovaly ve všech knihkupectvích, když se básník „nestaral“ jak sbírku prodat, natož rozdat.

Jednou mne napadlo vzít své dvě knížky básní a umístit je mezi ostatní knížky v knihobudce. Jen pokus, nic víc. Druhý den mě to táhlo do Heroldových sadů. Obě mé knížky byly pryč. Doplnila jsem mezeru. A opět stejnými tituly. Totéž se opakovalo další den, týden… Mé knihy mizely, zatímco ostatní povětšinou zůstávaly. Náhoda? Kdo je ten neznámý soused čtenář, kdo jsou mí čtenáři? „To je tím, že je to nový,“ myslí si Eva Hrubá a radí: „Do každé knížky dej lísteček s mailovou adresou, ať ti napíší, jak se to líbilo…“

Je to krásné, je to tajemné, napínavé, ale i smutné. Na Nový rok jsem v Heroldových sadech potkala tetu Jiřinu a strejdu Honzu. „My sem chodíme na procházku každý den a tvé knihy jsme tu viděli už včera, o ně se zajímala strejdova sestra Blanka. Jenže ta už moc nevnímá…,“ řekla mi teta a letmo – přes sklo knihobudky – očima přelétla hřbety mých knížek, přelétla i hřbet té, v které se píše o mé sestřenici Janě, bratranci Mirkovi, o letech našich návštěv v tetině vršovickém bytě. Ani strejda za madlo nevzal…