IVAN ČERNÝ

Tato slova hrdě říká světoběžník a spisovatel Frank Nekovář.

Slovan každým coulem, dodává s úsměvem strojař, inženýr a muž devíti příslovečných řemesel s botami z toulavého telete. Z vlasti ho na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století nevyhnala ani tak politika, jako touha po podnikání a dobrodružství. To vše si splnil bohatě, jak můžeme číst v jeho úspěšné knize vzpomínek Afrika země voodoo, která před časem vyšla a je již téměř rozebraná.

čím onemocněla naše společnost nejen v době covidní

MARTA FRANCOVÁ

Palčivou otázkou všech inteligentních a čestných lidí, kteří v bezduchém konzumním způsobu života, zaplavováni denně z velké části stejně bezduchou konzumní kulturou a reklamou, neztratili soudnost a odvahu pohlédnout skutečnosti do tváře, musí být: je dosud naděje vybřednout ze stále se prohlubujícího marasmu, do něhož upadlo lidstvo a – snad ještě hlouběji – český národ a stát? Stále neseme neblahé důsledky našich dějin, poznamenaných tragickými událostmi několika posledních staletí a desetiletí. Neseme však také zodpovědnost za svoji současnost i budoucnost, za svůj úpadek či povznesení, za svoji malost i okamžiky vítězství.

MILAN BLAHYNKA

Kdekdo se mi posmívá, jak od třetího nebo čtvrtého představení Člověka z půdy, na které jsem ze zvědavosti zabloudil na podzim 1959 do suterénu jednoho domu v ulici Ve Smečkách, ač Semafor tam tehdy teprve začínal a nebyl ještě slavný, nedám dopustit na jeho spolutvůrce, i když se mi občas vůbec nelíbí, s kým se kamarádí, koho si váží, komu věří.

RUDOLF HEGENBART

Po všech životních zápasech, po vítězstvích a prohrách pociťuji mnohem silněji sílu svého domova, naší vlasti. Potkávám se se svým krajem a lidmi, se svou dobou, i sám se sebou. Kola se mně točí dopředu i nazpátek.

JAROSLAV KOJZAR

Od oné „havárie“ uplynulo několik měsíců. Vánoce byly na krku. Jana už byla, kromě několikrát operované ruky, v podstatě v pořádku. Hodně rehabilitovala, vozil jsem jí, a když jsem nemohl, tak švagr, byť chtěla jezdit ten kousek do Františkových Lázní sama, na dlouhodobě dohodnutá cvičení. To zde v lázních nebylo zvykem, ale měl jsem tam jednoho známého, právníka. Vyšel mně vstříc a dohodl s vedením jednoho pavilonu, že sem bude Jana pravidelně dojíždět. Usídlil se totiž tady poté, co v policejním sanatoriu si po rozvodu našel svou novou partnerku. Léčil se tu po velmi těžkých infarktech. Služba je služba. Leckterého z nás čekal totiž infarkt. Sloužit u kriminálky, vlastně u Bezpečnosti vůbec, nebylo vůbec lehké. Jen v mém oddělení za tu dlouhou dobu, co jsem v něm pracoval, dva infarkty ukončily životní pouť dvou mých kamarádů. Vidět mrtvé, zraněné, pokoušet se najít co nejrychleji důkazy pro odhalení zloděje, odhalovat všelijaké ty vazby, které z počátku nejsou vůbec vidět a pak se většinou přesvědčit, že šlo o nesprávnou cestu a musí se začít znovu, zmáhalo. Při tom musíte být připraven, že některý z nich zvedne dokonce proti vám zbraň, na zdraví nikomu nepřidalo. To jen v dnešních detektivkách se vyšetřovatel po akci oklepe a jde druhý den do druhé.

JAN POLÁČEK

Zdá se, že roušek a respirátorů se jen tak nezbavíme, nemoc COVID-19 zabíjí stále více lidí (nejen) v kategorii 60+ přes enormní snahu zdravotnického personálu, pracujícího navíc pod stálou hrozbou, že onemocní sami (což se až příliš často děje).

EVA FRANTINOVÁ

Prosklená ze dvou stran. Aby do ní nefoukalo (tak jako fouká do nové knihovničky u kostela na Čechově náměstí, tak jako fičí do té na dětském pískovišti a police jsou zanesené pískem…). S pěknými bytelnými kovovými madly (aby se dobře zavírala a otevírala, aby to k ní táhlo nejen vršovičáky, které osloví i čerstvý lísteček přilepený na sklo: „Moc bych si přála česko-polský nebo anglicko-polský slovník. Nepřebývá vám takový doma? Udělal by mi obrovskou radost! Děkuji. Sousedka.“)

Jan Dawidko, člen Unie českých spisovatelů a stálý přispěvatel LUKu, oslavil 31. března své 75. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!

JAN DAWIDKO

Zvon Kryštof

Mezi kopci dolinou

městečko v podhůří, 

domov můj.