STANISLAVA KUČEROVÁ

Mezinárodní den žen patří u nás mezi celostátně významné dny, v posledním úseku dějin od r. 1989 se tak děje od roku 2004. MDŽ má za sebou již dlouhou historii. Souvisí s mezinárodním dělnickým hnutím, které nastoupilo do dějin s industrializací společnosti na přelomu 18. a 19. století. Zahrnovalo řadu akcí a programů k zlepšení pracovních podmínek a k spravedlivějšímu odměňování práce. Zpočátku se hnutí projevovalo živelně, od poloviny 19. stol. organizovaně. Postupně se k němu přidalo i ženské dělnické hnutí. Stalo se, že na popud socialistů se o nedělích koncem zimy v roce 1908 scházely na manifestacích v New Yorku švadlenky, dělnice oděvního průmyslu. Halasily za volební právo a za lepší podmínky a odměňování práce. Dne 8. března vyvrcholily jejich manifestace velkým veřejným shromážděním. Akce získala do daleka živý ohlas a na podporu solidarity s účastnicemi a jim podobnými aktivistkami ženského hnutí na celém světě navrhla ten den jako den boje za ženská práva známá socialistická revolucionářka Klára Zetkinová. Bylo to r. 1910 a živý mezinárodní ohlas pokračoval. Uvedený den se veřejně oslavil již r. 1911 v Německu, v Rakousku-Uhersku, ve Švýcarsku a v Dánsku. V Rusku se manifestační ženský svátek konal po prvé r. 1913. Mimořádný význam získal v Petrohradě, kde r. 1917 otevřel vlastně únorovou revoluci. Začala tím, že tam ženy demonstrovaly proti hladu, proti válce, proti carismu. Pak ovšem přišla ještě revoluce říjnová. V porevolučních letech v SSSR byl MDŽ příležitostí podat přehlídku úspěchů sovětských žen při budování nového řádu, za druhé světové války pak i příležitostí ukázat podíl žen na heroickém vítězství nad fašismem. Mezinárodní ustavení MDŽ vyhlásila OSN r. 1975. Za „studené války“ byl MDŽ využíván propagandou Sovětského svazu a blokem socialistických zemí kolem něho.

Alena Klímová-Brejchová hovoří se spisovatelem a básníkem VLADIMÍREM STIBOREM

Jan Jelínek, člen Unie českých spisovatelů, oslaví 21. dubna (ve stejný den jako britská královna) své 75. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!

JAN JELÍNEK

Podblanická krajina zvolna procitala k svobodnému životu. Na lesním palouku na Podhájí kurážně vystrkovaly bělostné hlavičky první sněženky. Tatík Josef Pěkný z Nové Vsi jim v lehkém mlžném oparu říkával nevěsty se závojem, rozhlížející se po ženiších z rostlinné říše. Byl konec března roku pětačtyřicátého. Rudá armáda se urputně probíjela k Berlínu přerazit páteř nacistické bestii v jejím zabetonovaném doupěti. Josefova dcera Anežka již čtvrtým rokem totálního nasazení byla nucena pracovat v rodině říšského Němce Rudolfa Panzera, který byl ředitelem v benešovské koželužně. Tady dělníci a dělnice vydělávali vepřové a hovězí kůže, ale i ovčí a králičí kožky, z nichž se pak jinde zhotovovaly vojenské boty, kabáty a bundy, brašny a řemeny, chlupaté límce. Především výstroj pro hitlerovskou německou armádu, bojujících na frontách druhé světové války za vítězství tisícileté říše.

JAROMÍR ŠLOSAR

(14., 15., 16. září 2020)

Honzo, díky za bezpečnou jízdu. Že jsme to tak trefili…?! Parkujeme před Vilou Gerlach v Novém Smokovci. Narovnávám se s batohem na zádech a vedle z auta vystupuje náš průvodce, nikdo jiný to nemůže být. Peter Tomko, představí se. Peter – Honza. Peter – Slávek, nebo když chceš – Bolek, Boleslav.

VLADIMÍR STIBOR

Povzbuzení

Koho máte potkat,

toho potkáte,

i kdyby to mělo být na cestě do pekel,