Jan Jelínek, člen Unie českých spisovatelů, oslaví 21. dubna (ve stejný den jako britská královna) své 75. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!

 

JAN JELÍNEK

Podblanická krajina zvolna procitala k svobodnému životu. Na lesním palouku na Podhájí kurážně vystrkovaly bělostné hlavičky první sněženky. Tatík Josef Pěkný z Nové Vsi jim v lehkém mlžném oparu říkával nevěsty se závojem, rozhlížející se po ženiších z rostlinné říše. Byl konec března roku pětačtyřicátého. Rudá armáda se urputně probíjela k Berlínu přerazit páteř nacistické bestii v jejím zabetonovaném doupěti. Josefova dcera Anežka již čtvrtým rokem totálního nasazení byla nucena pracovat v rodině říšského Němce Rudolfa Panzera, který byl ředitelem v benešovské koželužně. Tady dělníci a dělnice vydělávali vepřové a hovězí kůže, ale i ovčí a králičí kožky, z nichž se pak jinde zhotovovaly vojenské boty, kabáty a bundy, brašny a řemeny, chlupaté límce. Především výstroj pro hitlerovskou německou armádu, bojujících na frontách druhé světové války za vítězství tisícileté říše.

 

Deset kilometrů po silnici do okresního města Benešov je dlouhá cesta z Nové Vsi, vesničky jako dlaň, choulící se mezi dvěma rybníky. Anežka tu štreku kráčela z rodné chalupy tam i zpět každé pondělí od čtyř hodin ráno do koželužny. A v sobotu po šesté hodině večerní se vracívala zpátky domů. Provázela ji také starší sestra Marie, totálně nasazená na práci v benešovské mlékárně. Když Marie procházela kolem vily Katuška, hruď jí svírala úzkost. V budově mělo gestapo vyšetřovnu a mučilo tu české vlastence. Býval slyšet ven i jejich bolestný řev. Když se sestrám poštěstilo, do roboty v Benešově je svezl některý sedlák z okolních vesnic, který sem jezdíval vozem, taženým koňmi s nákladem brambor nebo obilí jako povinné dodávky pro okupační úřady.

Z Benešova je to coby kamenem dohodil lesní stezkou do Mariánovického dvora, kde bydlela a měla i zaměstnání Františka Chomátová, teta mladých dívek. Bylo to velké zemědělské stavení s chovem prasat, hovězího dobytka a také koní. Anežka s Marií sem k tetě chodívaly na nocleh. Za časů rakousko-uherské monarchie se dvůr stal jakýmsi zlatým dolem pro příjmy do pokladny pána blízkého zámku Konopiště – Ferdinanda d‘ Este, následníka habsburského trůnu. Vášnivého lovce nejen vysoké zvěře, jejíž krásná paroží a jiné lovecké trofeje zdobí zámecké chodby a komnaty. „Ferdinand byl posedlý zabíjet jeleny, srnce, daňky, ale i tygry a slony v daleké Indii, kam se také vypravil na lov,“ vyprávěl táta Josef dcerám. „Bavilo ho v komnatách zámku střílet na zdi i mouchy, než ho nakonec odpráskl v Sarajevu Gavrilo Princip a já musel narukovat do války za císaře pána a jeho rodinu a jak se to zpívalo v naší vojácké písničce, vybojovat mu Hercegovinu.“

 

Každou sobotu se vracely večer z práce v koželužně a mlékárně domů do Nové Vsi Anežka s Marií, znavené dlouhou chůzí z Benešova pod krov rodné chalupy. „Celej tejden se mi po vás tolik stejskalo, děvenky moje zlatý,“ vítala je radostně máma Marie a také třetí sestra Jarmila. Ta byla rovněž nasazená jako švadlena na nucené práce, ale mohla je přitom vykonávat doma – šít prádlo a spravovat oděv a jiné zakázky, přikázané německým okupačním úřadem.

Počátkem dubna 1945 šly Anežka s Marií z práce podél železniční trati na nocleh k mariánovické tetě. Od Benešova směrem k Bystřici, Olbramovicím a Táboru supěla v šlojíři černého kouře lokomotiva, táhnoucí dobytčí vagony s vězni v pruhovaných hadrech s podobou kostlivců. Sestry pak s pláčem vyprávějí tetě, co hrůzného viděly na trati. Teta jim řekla: „Ubožáčkové. Ale jsou to hrdinové. Postavili se na odpor Hitlerovi. Londýn hlásil, že Německo mele z posledního a blíží se konec války. Vy už taky nebudete muset dřít na okupanty jako nevolnice.“

 

Když druhý den přijde Anežka ráno do koželužny, Panzerova manželka Gertruda jí přikazuje nejprve zamést a vytřít podlahu dílny, umýt okna a potom udělat pořádný úklid kanceláře jejího muže v prvním patře – utřít prach z nábytku, ze všech sklenic a obrazů. Nad těžkým masívním stolem z dubového dřeva, za nímž úřaduje Rolf Panzer, visí na stěně portrét Adolfa Hitlera. Německá panička Anežce připomene, že vůdce má za několik dnů narozeniny. Gertruda je posedlá fanatickou vírou, že fýrer třetí říši ještě spasí zázračnou zbraní. Panzer, voják císaře Viléma ze zákopů první světové války, však je realistou a tuší, že Německo čeká další vojenská porážka. Ale bojí se o tom komukoliv hlesnout. Vždyť za malomyslnost či dezerci umí říše ještě tvrdě trestat. Kulkou i provazem. To mění i Panzerovu dříve panovačnou povahu. V dílně udílí koželuhům vlídnějším tónem pracovní příkazy. A vůdce již přemýšlí o sebevraždě a jeho milenka Eva Braunová je odhodlána s ním jít do pekla za jeho zločiny. Dokonce životů jim zbývá jedenáct dnů.

Anežka si stoupne na stůl a pečlivě otírá rámy obrazů a jejich zasklení na stěně kanceláře. Dívá se do tváří básníků Goetheho, Heineho, Schillera, kancléře Bismarcka, polního maršála Hindenburga, Adolfa Hitlera. Jak vidno, správce Panzer měl zřejmě poetickou duši, ale tíhnul také k velkým a ocelově tvrdým politickým a vojenským legendám militaristického Německa. Anežka čistí vodou s mýdlovými bublinami hadříkem sklo na portrétu vůdce. Pak vezme druhý suchý hadřík a pulíruje knírkatého diktátora s patkou nahozenou do čela. A přitom mu plive s gustem do obličeje. Několikrát si při plivání dupne nohou na desku stolu, aby dodala svému činu patřičnou razanci. V tom se ji zmocní neblahá předtucha. Otočí se na stole ke dveřím kanceláře. V nich stojí za jejími zády ředitel koželužny Rudolf Panzer. Anežka zkoprní. Sliny jí v ústech zhořknou a polije ji horko. „Du, du, du, Ágnes,“ zahřmí Panzer. A hrozí jí kývajícím prstem. „Tohle nikdo nesmí dělat!“, vykřikne a bouchne pěstí do stolu. Pak se prudce otočí, vyběhne z kanceláře a práskne za sebou dveřmi.

 

Anežka si vybaví počátek léta 1942. To byl na námluvách u Panzerovy dcery Heide poručík wehrmachtu Horst Siegermann. Německá branná mašinérie úspěšně postupovala k Volze a chystala se dobýt město, nesoucí Stalinovo jméno. Horst dostal za odměnu od velitele dovolenku a tak přispěchal své milé Heide povědět, že si ji vezme po vítězné válce za manželku. Ta se na svatbu se svým nastávajícím ženichem velice těšila.

A tak jako předehru si dopřáli zásnuby. Anežka při slavnostním obědě v Panzerově rodině musela všechny obsluhovat. Hrál přitom gramofon a zněly melodie a zpěv z oper Richarda Wagnera: ze Zlata Rýna, Valkýry, Prstenu Niebelungova, Lohengrian… „Náš vůdce zbožňuje Wagnera a já také,“ rozjařile zvolal s číší vína v ruce poručík Siegermann. A otázal se Anežky, kterého skladatele ona má v oblibě? „Bedřicha Smetanu a Johanna Strausse, protože se od nich tak hezky poslouchá Vltava i Na krásném modrém Dunaji,“ odvětila Horstovi. „A ještě polku Škoda lásky od Jaromíra Vejvody, co tancujeme na venkovských zábavách.“ Poručík žoviálně zahlaholil: „ Bravo. Vy, Češi, máte pro dobrou muziku a tanec vlohy tak jako my, Němci. Kdyby tu byl klavír, tu polku bych vám zahrál,“ pochlubil se muzikálním talentem. „Má svižnou melodii, líbí se mi, zpívají ji nejen naši vojáci, ale i naši nepřátelé – Angláni a Amerikáni,“ chválil Horst Vejvodovu skladbu.

 

A rodiče Heide, bodře naladěni, s příjemnou vidinou, že se po válce dočkají vnoučat, se Anežky zeptali, zda má také svého chlapce jako vážnou známost. „Mám,“ špitla jejich služka. „Toníka.“ Měla tisíc chutí Panzerovým povědět, že by se také ráda vdala po válce, ale ve svobodném domově, v což ale nyní příliš nedoufala, vždyť Němce nelze zastavit. To ještě netušila, že její milý se ocitne v čtyřiačtyřicátém roce v nebezpečí smrti.

Toník pracoval jako nástrojař v tehdejší fabrice Jawa v Týnci nad Sázavou, rozprostírající se na levém břehu Sázavy v části Brodce. Do války se tady vyráběly skvělé motocykly značky Jawa, ale s německou okupací Československa v březnu 1939 dostala továrna charakter zbrojovky. Dělaly se tu především benzínové pumpy, závěsy na pumy k letadlům, elektrocentrály a rozličné součástky.

Kdosi v dílně, kde pracoval Toník, provedl sabotáž. Gestapo rázně zakročilo. Vtrhlo do haly a všechny její pracovníky postavilo čelem ke zdi s rukama nahoře. Jednoho po druhém postupně vyslýchalo. Urputně se snažilo najít sabotéra. S českými dělníky a mistry tady stál u zdi i jeden pracovník německé národnosti. Jeho matka, Němka, naštěstí velmi dobře vycházela s velitelem komanda. Přitom s děsem v duši cítila, že také jejímu synovi hrozí popraviště, v lepším případě kriminál nebo koncentrační tábor. Veliteli přísahala, že její syn je věrný vůdci a říši, příkladně bojoval na frontě, než utrpěl zranění a musel jít do civilu a dělat sem do zbrojní továrny. Vykládala mu, že v této dílně se během války nikdy nic špatného zúmyslně nevyrobilo. Plakala a křičela, že ta součástka pro německou armádu musela mít skrytou vadu materiálu. Gestapácké ohaře tímto tvrzením přesvědčila. Velitel je odvolal a nadřízeným podal hlášení o vadě materiálu.

 

Anežčin Toník válku přežil. Heidin Horst se vítězství Německa ve válce nedočkal. Padl na východní frontě, kam byl po letních zásnubách s Heidi s podzimem 1942 převelen. Anežka ho tenkrát slyšela chvástat se v uniformě s četnými metály na hrudi za hrdinství před Heidi a jejími rodiči, jak s nacistickou armádou prošel jako nůž máslem Belgií a Holandskem a Francií, aby se pak se svými soukmenovci triumfálně díval z Eiffelovy věže na Paříž sraženou na kolena. Teď našel pěšák Horst smrt a hrob ve stalingradském kotli, zmrzlý a pak usmažený v ohni sovětských děl a kaťuší. Když Horstova matka poslala v lednu 1943 smutnou srdceryvnou zprávu Heidi, že svého syna už nikdy neobejmou a nepolíbí, propukla Heidi v zoufalý pláč. Matka Gertruda a otec Rolf žalem zkormoucenou dceru marně utěšovali. Po pádu Stalingradu Hitler vyhlásil státní smutek.

 

A pak se událo něco, co Anežce vyrazilo dech, a nevěděla, jak se má zachovat. Heidi k ní v kuchyni při vaření přistoupila, položila jí hlavu na rameno a svěřovala se jí se svou bolestí, jak jí je těžko, jak Horsta milovala, a teď pro ni život už nemá takovou cenu jako dřív. Ona, dvaadvacetiletá žena z vyvolené panské rasy, pojednou stejně staré a prostinké české ženě, nucené sloužit téměř jako otrokyně a jejíž národ má být vyhlazen, si vylévá svůj žal. Anežka Heidy projevuje soustrast stisknutím ruky a smutně skloněnou hlavou. Přitom ví, jak tragicky mohl dopadnout i její Toník.

Táta Josef dceři v Nové Vsi, když přišla v sobotu večer z práce v koželužně, s potěšením pověděl z poslechu londýnského rozhlasu, že Rudou armádu po jejím vítězství ve Stalingradu už nic nezastaví v cestě do Německa. Při pohledu do uslzených očí Heide Anežce v mysli vytanulo chování Horsta z léta 1942, když byl o dovolence na námluvách, jak se chvástal s vítězným tažením wehrmachtu Ruskem a přitom povídal, že se mu líbí hudba a text Vejvodovy polky. A Anežka soucitně pohladila truchlící na paži a k osudu Heide a jejího milého Horsta si v duchu zanotovala slova polky českého muzikanta, kterou si zpívá celý svět: „Škoda lásky / kterou jsem tobě dala / škoda slzí / které jsem vyplakala. / Moje mládí uprchlo tak jako sen / ze všeho mi zbyla vzpomínka jen.“