PAVEL JANSA

V čase pandemie se víc než jindy přehrabujeme ve svých knihovnách. Já jsem nedávno vylovil Apokalypsu podle Joba, velké dílo znamenitého básníka Karla Sýse. Žasl jsem, co všechno skutečný básník vyjádří několika slovy. A často jen tak mimochodem. Třeba:

… a čestné rotě rozdávali čínské slabikáře.

Má recht, poeta! Vidí to přesně. I když ještě hlásají světlé zítřky, v reálu už rozdávají čínské slabikáře. Americké století skončilo… Okamžitě jsem si vzpomněl na loňskou návštěvu z Ameriky. Byl červenec, první měsíc posledních prázdnin před koronavirovým šílenstvím…

Dejvovi bylo právě jednadvacet a měl za sebou první ročník studia anglického jazyka a literatury. Obor si nezvolil z lásky k jazyku či literatuře, ale z důvodu pro něj mnohem významnějšího. Na příslušné univerzitě nabízeli velice výživné stipendium pro hráče amerického fotbalu, v němž Dejv vyniká. Vyzvedl jsem ho v Linci, kde strávil dva týdny na pozvání rakouského spolužáka, který s ním v Americe hraje v jednom týmu.

Dejv – úředně David Francis Sydenham – je můj vnuk. Rozhodl jsem se, že mu – než se vrátí za moře domů – ukážu zemi jeho předků, aby ji neznal jenom z obrázkových knížek. Sice zde už jednou byl i s mámou – moji dcerou Hanou, která si v Americe říká Džejn – to mu ale bylo teprve deset. A moc ho to tady tehdy nebavilo. Taky si dnes už vzpomíná jenom na zrcadlové bludiště na Petříně a na dinosauří park u Vyškova, kam se dostali vlastně jen díky tomu, že Hana špatně odbočila.

Tak jsem s ním absolvoval round trip, jak tomu říkal. Začali jsme u nás, procourali jsme Prahu i okolí. Ukázal jsem mu Karlštejn, krajinu pod Troskami a Máchovo jezero. Pak i Kutnou Horu. To když mi došlo, jak amerického playera fascinují staré kostely. Zvládli jsme bleskově ještě Adršpašské skály a taky Karlovy Vary s Mariánkami. Potom jsme po zastávkách na Hluboké a v Krumlově zamířili na Moravu, kde jsme nevynechali Mikulov ani Lednici a skončili jsme v Brně.

Hovory s Dejvem vyústily občas v nedorozumění, která nebyla zaviněna jenom mojí školskou angličtinou. Třeba když jsem se mu pokoušel vysvětlit, že za minulého režimu jsem si během kongresu v New Yorku – kde jsem jednou přednášel – opravdu nemohl nic moc koupit, protože u nás nebylo dovoleno vyměnit koruny za americké dolary. Mrkl na mě shovívavě a pak se rozesmál.

„Tys byl teda číslo, Grandad. Co číslo, nemehlo! Stačilo přece, aby sis prostě u vás vyměnil ty vaše koruny za dolary kanadské!“

Mladý Američan ze zajištěné rodiny je dítě Štěstěny. On opravdu neví moc o minulosti, ani o současnosti. Z veřejného dění zná nejvýš televizní headlines, hlavní titulky. Pokud jsem předtím považoval za samozřejmost, že dítko, které ukončilo povinnou docházku, získalo ve škole kromě násobilky a pravopisu i jakýsi kulturní základ a určitou sumu vědomostí o bližším i vzdálenějším světě, s Dejvem mi došlo, jak málo jsem toho o světě věděl sám.

Jeho informační deficit nebyl ale zaviněn jím samotným. Nebereme-li v úvahu absolutní top univerzity jako Harvard nebo Stanford, je běžné americké školství všech stupňů profilováno… řekněme velice pragmaticky. (A to jsem se vyjádřil ještě neobyčejně zdvořile.) Dejv neměl k rozšiřování obzoru důvod ani podmínky. I jeho matka, naše dcera, měla jiné priority. Stala se hrdou americkou občankou, která naslouchá hymně s pravicí na srdci, chodí pravidelně do kostela, kde zpívá ve sboru, přispívá na všemožnou charitu a doma každoročně na svátek Halloween chystá cukrovinky pro koledníky…

Brzy jsem s úlevou zjistil, že nad Dejvem netřeba lámat hůl. Hoch mě přesvědčil, že občas i přemýšlí. Hlavně má-li o čem. Během našeho putování do sebe sál informace jako houba a zajímal se pak o spoustu věcí, o kterých slyšel určitě poprvé. A po pár dnech mi začal dokonce klást ne vždycky jednoduše zodpověditelné otázky.

Třeba: „Grandad, promiň, ale nejsou Češi tak trochu divní? Všechno pojmenovali po Masarykovi, každým rokem slaví, jak úžasný stát jim založil. Přitom ale trval jenom dvacet roků a potom jako sovětský satelit čtyřicet. Za jedno století zmizel z mapy hned dvakrát. Co vlastně slavíte?“

Nebo: „Grandad, sorry, ty vaše pohádky jsou všecky na jedno kopyto. Český Honza je líný, hloupý a nevzdělaný trouba, který nikde nebyl, nic nezná, lže a vymýšlí si, ale přesto se všemi vždycky vydrbe a získá královskou dceru za manželku. Tady se děckám líbí hrdina, který kašle na fair play?“

A po návštěvě augustiniánského kláštera a Moravského muzea v Brně: „Nezlob se, Grandad, ale kdo tady vlastně byl Čech a kdo Němec? Expozice v klášteře oslavuje Johanna Gregora Mendela. Ale byl to Němec nebo Čech? A není pak Čech i Sigmund Freud? Ten se myslím taky narodil na Moravě.“

Dělal jsem, co jsem mohl a lovil jsem z paměti pozapomenuté střípky vědomostí, abych podepřel svoje argumenty. Za stoprocentně spolehlivou a srozumitelnou encyklopedii jsem ale určitě nebyl.

A po návratu z Brna do Prahy jsem se stal i Dejvovou vrbou. Požádal mě, abych mu dělal společnost při večerním venčení Rolfa. Šel jsem tedy. Dejv chvíli okolkoval a pak to vybalil.

„Grandad, já jsem se asi zamiloval,“ vyhrkl.

„Na té tvé univerzitě?“ zajímal jsem se zdvořile, jak se sluší na prarodiče.

„Ale shit! Tady v Česku,“ vyvedl mě z omylu. „A zítra ve čtyři odpoledne přijede za mnou sem na návštěvu.“

„Jen ať přijede. V domě je místa dost. Ale kdys to zvládl? Skoro pořád jsme byli spolu.“

„To odpoledne v Brně, když jsi šel za tím svým bývalým kolegou. Vypadala báječně. Motala se před hotelem, rozhlížela se a pořád něco hledala v mobilu. Tak jsem se zeptal, jestli jí můžu pomoct. A ona, že jo.“

„Takže mluví anglicky,“ konstatoval jsem.

„Perfektně. Ona totiž dělala v Anglii soukromou střední školu. Teď studuje prvním rokem na Karlově univerzitě. V Brně byla s rodiči na návštěvě u známých. Rodiče si šli po obědě do hotelu pospat, posezení se prý protáhlo. A Linda –“

„Tak Linda. Pěkné jméno.“

„No jo no… Linda chtěla vidět Svatého Jakuba. Myslím ten kostel.“

„Já znám svatojakubský kostel… A tak jste tam spolu šli?“

„Šli. A strávili jsme spolu celé odpoledne až do večeře. Ona je fakt ohromná. Domluvili jsme se, že se pozítří, tedy už zítra, setkáme v Praze. Ale ona nikam sama nesmí. Tak jsem ji přemluvil, aby ji jejich šofér zavezl rovnou sem k vám. Povykládal jsem jí, kdo je moje rodina a tak. Rozloučili jsme se před večeří, musel jsem ji ale doprovodit až do hotelové jídelny, kde mě představila rodičům.“

„A co jsou zač?“

„Sympatičtí. Její táta mi objednal drink a chvilku jsme plácali. Small talk, znáš to. No a tak teda zítra přijede Linda sem.“

„Zmínil ses, že studovala na soukromé škole v Anglii, že ji k nám přiveze šofér. To jako balíš mladou Kellnerovou nebo Babišovou?“

„To je právě ten průšvih, Grandad. Její rodina a to všecko…“

„Mafiáni?“

„Je to mnohem horší, Grandad.“

„Nenapínej mě.“

„Linda je… no Číňanka,“ vyhrkl provinile. „Jmenuje se vlastně Wang a ještě cosi. Linda si říká tady na Západě. Linda Wang. Její táta dělá něco na čínské ambasádě. Je to tedy čínský komunista. To znamená náš nepřítel. Čínští komunisté jsou přece největší nepřátelé Ameriky.“

„Ale říkals, že je docela sympatický,“ namítl jsem.

„Když já nevím, Grandad,“ hlesl sklíčeně.

Ukázal mi Lindu na svém mobilu. Pěkná štíhlá holka s mandlovýma očima a bystrým pohledem.

„Nemá takové ty výrazně orientální oči jako většina Číňanů,“ poznamenal jsem.

„Nechala si je zoperovat, když žila v Londýně. Čínské holky to prý teď dělají docela často.“

Pochválil jsem Dejvovi jeho vkus stran opačného pohlaví a pokoušel jsem se mírnit jeho obavy, že by vztahem s čínskou dívkou zrazoval svoji vlast. Lovil jsem z paměti všechno, co vím o Říši středu, o 31 stoletích jejich úžasné civilizace. Dejv ani nedutal… Pak jsem mu na internetu k tomu našel ještě pár hesel v angličtině.

Pozdě večer, když jsme pořád ještě debatovali v Dejvově pokojíku, uhodil vnuk hřebík na hlavičku: „Grandad, jak to teda je? Budují v Číně kapitalisté komunismus, nebo komunisté kapitalismus?“

„Přisadil bych si na tu druhou možnost, Dejve. Ale nebude to asi tak docela kapitalismus našeho typu. Oni sice využijí všechny vymoženosti Západu, ale zase po svém. Povídání o lidských právech, klimatu, feminismu a genderu je moc nedojímá. Oni jsou a budou jiní. Může se nám to nelíbit, můžeme to kritizovat, ale to je asi tak všechno, co můžeme. A když jim budeme spílat a hrozit pěstičkami, najdou si nás konečně na mapě. A pak se budou dlouho smát. Průměrné čínské okresní město má víc obyvatel než celá Česká republika.“

„Vy tady v Česku ne, ale Amerika se může postavit každému. I celé Číně,“ opáčil bojovně vnuk.

„To asi může, i když…“ A ukázal jsem Dejvovi v mobilu záběry z vietnamského Saigonu. Jak z něj prchali poslední Američané. Jak se jeden přes druhého drali do vrtulníků, které přistály na střeše ambasády. „Takhle jste dopadli, když špatně vyzbrojení střízlíci v černých pyžamech dali nakládačku nejmodernější armádě světa.“

Dejv zaraženě mlčel.

„Tak myslíš, že se přes to všecko, co se u nás říká, s Lindou můžu vídat?“

„Milý Dejve, nikdy moc nedej na to, co se říká. Politické vášně zažívají příliv i odliv, ale krása… Jeden geniální Rus kdysi dávno napsal, že krása spasí svět. Tak si to pamatuj.“

Šli jsme tehdy spát až dlouho po půlnoci. A následujícího dne jsme se už k naší debatě nevrátili. Nedokázal jsem si ale odpustit, abych z okna své pracovny úplně nahoře nesledoval, co se bude ve čtyři odpoledne dít dole. A vychutnal jsem si to.

Jak černá limuzína čínské ambasády se zhoupnutím zastavila před naší vilkou… Jak řidič oběhl auto a otevřel zadní dveře… Jak z nich vystoupila štíhlounká krásná černovláska s mandlovýma očima a trošku tajemným úsměvem… A jak se pak na nádherně tvarovaných nohách ve značkových lodičkách na převysokém podpatku vydala krokem královen k brance, z níž se jí vstříc řítil mladý Američan…